Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 57

4. srpna 2018 v 10:37 | Saskie |  Remember me
Tak je tu další díl.
Omlouvám se za zpoždění, napůl jsem doufala v druhý komentář.







Nikdy jsem ji za nic neobviňoval. Mohl za to jediný svéprávný člověk v tomhle domě, který propíjel peníze na léčení její alergie.
A nikdy jsem nezapomněl vzít 'její výprask' na sebe.
Nechal jsem ho, aby mě zmlátil do bezvědomí, protože jsem věděl, že pokud si to vybije na mě, na ni bude milejší.

Pro ni si přece jenom schovával něco jiného.

Jeden den mě máma zavolala k sobě do kuchyně. Otec byl pořád doma, takže mi bylo jasné, že mě volá vlastně on.
Zastavil jsem se ve dveřích a všiml si těch dvou sedících u stolu.
Máma, unavená žena, koukala na své ruce na stole a můj otec- nevím. Nedíval jsem se na něj. Nechtěl jsem ho provokovat.
"Co bys chtěl k narozeninám?" Zeptala se máma tiše.
Nechtěla, abych odpovídal, a já taky nechtěl odpovídat.
"Já už mám všechno, co potřebuji." Donutil jsem se zvednout koutky k lehkému úsměvu. Nesměl být moc široký, aby to nevypadalo povrchně a nesměl být moc úzký, abych nevypadal nevděčně. Takovouto mimiku už jsem měl naučenou zpaměti.
"Co kdyby sis laskavě něco vymyslel?!" Zavrčel muž vedle mé matky a nahrbil se jako vzteklý býk.
"… Já vážně nic nepotřebuji…" Snažil jsem se tvářit skromně, ale ani to mě nezachránilo.
Otec se zhluboka nadechl a vzal do ruky jeho sklenici.
Nejspíš ji po mě chtěl hodit. Musel jsem si něco vymyslet. Pokud rozbije ještě jednu sklenici, zítra bude nadávat, že nemáme sklenice.
Zoufale jsem zavřel oči a odvážil jsem se být sobecký. Poprvé jsem se odvážil si o něco říct.
"Nic nepotřebuji, ale… kdybych si měl vážně něco přát, tak bych chtěl…" Pozoroval jsem otcovu ruku pokládající sklenici, zvedající pohled.
Nic mě nenapadalo. Byl jsem úplně bezradný. Byl jsem tak vyklepaný a vystresovaný, že jsem se nemohl zamyslet. Tohle potřebovalo aspoň den na přemýšlení, musel jsem se zamyslet nad výhodami a nebezpečím, jak by otec reagoval na ono přání a kolik by ona věc stála.
Ale nic mě nenapadalo. Neměl jsem dostatečný čas na to, abych něco promyslel.
A když budu dál mlčet, jen ho to naštve.
Tohle nemohlo dopadnout dobře.
"Psa." Vypadlo ze mě.
První věc, která mě napadla, když jsem ho viděl, bylo to, že otec vypadal, jak vzteklý pes. První věc, která mě napadla.
Ale pak se změnil a uklidnil se.
Překvapeně se podíval na strop a s nádechem se narovnal.
"Hm. Tak psa." Zopakoval mé přání přemýšlivě a já hodil panikařící pohled na mámu.
O co jsem si to řekl.
Stejně panikařící pohled mi oplatila.
"Dobře. Pořídím psa. Sám jsem ho vždycky chtěl." Prohlásil a podíval se na mě. Já v tu chvíli naštěstí paniku z obličeje schoval a jen jsem zamrkal.
Máma mírně povznesla hlavu a tichým hlasem vypustila "Opravdu?"
"Proč ne? Má narozeniny, měl by dostat, co si přeje." Osvětlil, vstal a kolem mě prošel do obýváku.
S mámou jsme na sebe překvapeně zírali.
Dokymácel jsem se k ní a jen lehce ji objal, oba nás bolelo, co se dalo, tak jsem nechtěl způsobovat bolest ani jednomu z nás.
"Omlouvám se. Dostatečně jsem to nepromyslel…" Omluvil jsem se za své přání.
Byl to dárek, který potřeboval hodně péče, hodně času a peněz. Taky by mohl být nebezpečný. Bylo to to nejhorší, co jsem si mohl vymyslet, ale reakce mého otce byla kladná, což by u ostatních věcí nemusela být.
"To je v pořádku. Vypadá to, že se mu ten nápad líbil" Políbila mě na čelo a ukázala mi jeden z jejích vzácných úsměvů.

Caesara jsem dostal o měsíc později. Byl to už starý, unavený dobrman. Měl otrhané uši a celkově pár jizev přes čumák a hrudník. Taky mírně pajdal na jednu nohu, otec říkal, že je to proto, že ji měl zlomenou.
Říkal, že ho adoptoval z útulku, prý ho jeho předchozí majitel týral.
Vítej do rodiny.
Neuměl jsem dost dobře předstírat nadšení. A tentokrát jsem to ani dělat nemusel.
Caesara jsem si zamiloval okamžitě.
Na náš malý dvorek, kde byla jen jabloň, otec dal boudu, kterou zdarma dostal od nějakého známého.
Chodil jsem s ním na procházky klidně i pětkrát denně.
Byl jsem tak rád, že jsem měl možnost odejít, i když byl můj otec doma. Do té doby jsem mohl jít ven, jen když tam nebyl.
A když jsem se s ním vrátil domů, byl jsem s ním na zahradě a užíval si klidné chvíle.
Jednou, když jsem venku seděl na karimatce u plotu a Caesar nechával svou hlavu na mých nohách a odpočíval, přišel na zahradu i můj otec.
Přistoupil k nám a dřepl si, aby na mě pořádně viděl.
"Fakt se ti líbí hm?" Usmál se na mě
"Ano tati," polkl jsem. Vždy mi bylo těžko, když jsem ho tak musel nazvat, "ještě jednou děkuji, že jsi mi ho daroval."
"To nestojí za řeč." Uculil se a mávnul rukou "Naučil jsi ho už nějaké povely?" Zajímal se
"Um- ne… Nevím jak na to" Přiznal jsem.
Pro jednou jsem ze svého otce neměl strach.
Přišlo mi, jakoby se právě snažil chovat jako normální otec. Nebyl ani tolik opilý.
"Ani jsi to nezkusil?" Zvedl obočí a poplácal Caesara po žebrech, možná trochu silněji, aby dal najevo, že odpočinek se odkládá.
Nechal jsem Caesara zvednout se z mých nohou. Sedl si a zamával ocasem, dívajíc se na mého otce.
Otec vzal větev, která byla vedle mě. Už byla ohlodaná, protože jsem mu často na vycházkách házel aport.
"Ten chlap co mi toho psa dal, říkal, že byl vycvičený dobře" Informoval mě můj otec a zavolal si psa k sobě, když kousek odstoupil.
…Chlap?
Caesar asi dvakrát aportoval hozený klacek a poslušně jej donesl.
Při třetím aportu mu otec klacek nebral, jen přikázal "Drž." A pak, i když si ho chtěl vzít zpátky, Caesar nepustil, dokud mu to otec slovně nedovolil.
Zíral jsem.
Můj pes byl ještě úžasnější, než jsem si myslel.
"Zůstaň" Přikázal a Caesar se ani nehnul. Ani poté, co otec odešel do domu. Vrátil se asi za čtvrt minuty s něčím v ruce.
Trochu jsem zpanikařil, neviděl jsem, co to bylo a to mě děsilo.
Stoupl si vedle mě a řekl Caesarovi, ať přijde. Poplácal ho po hlavě jako pochvalu a rozevřel před ním dlaň s vajíčkem.
V duchu jsem si oddechl a cítil se zklamaně.
Zklamaně ze sebe samého. Proč jsem si hned představil to nejhorší? Tohle byla přece hezká chvíle.
"Říká se, že někteří psi můžou držet v puse vejce, aniž by ho rozbili" Poučil mě a nastavil Caesarovi vejce, aby si ho vzal.
"Jemně" Upozornil otec psa a Caesar vzal vejce mezi zuby.
Vejce lehce cinklo o jeho zuby, ale nerozbilo se.
"To je super!" žasnul jsem
Po chvíli ho otec náležitě pochválil a pohladil po hlavě.
"Pusť" Caesar odevzdal vejce a vrtěl zadkem, zvědavý, co se po něm ještě bude chtít.
Otec položil vajíčko vedle něj a vzal mě za ruku.
Nechápavě jsem zamrkal, zatím co on natáhl mou ruku před Caesarův čumák.
"O-otče?" Vypustil jsem lehce nedůvěřivě.
"Ano?" Ničím se nevzrušoval a dal Caesarovi další povel "Drž."
"Je-Jemně" Opravil jsem otcův povel a nechal jsem Caesara, aby mi mezi zuby stiskl ruku.
Nedůvěřivě jsem pohlédl na otce.
Proč jsem se ho někdy přestal bát?
"Proč- to děláš?" Zeptal jsem se, třepajíc se.
"Abys cítil, jak jemné jejich kousnutí může být. Nebolí to, nebo jo?" Zasmál se a prohrábl mi vlasy.
"Ne, nebolí…" Odpověděl jsem mu a modlil se, aby to nebolelo ani v budoucnosti.
"Co se děje? Ty mu nevěříš?" Zeptal se a pohladil po hlavě psa.
"V-Věřím." V téhle chvíli? Nevěřil jsem nikomu.
"A mně věříš?" Zeptal se a podíval se mi do očí.
Podíval jsem se mu do očí a mírně drkotajícími zuby jsem mu odpověděl "Věřím ti, otče."
"Dobře" Zasmál se a řekl Caesarovi, ať mě pustí.
Stáhl jsem si ruku k tělu a křečovitě se pousmál, zatím co jsem vstal.
"Myslím, že mi to pro dnešek už stačí… Půjdu si udělat úkoly." Oznámil jsem a rovnou vzal vajíčko, že ho uklidím.
Klepal jsem se nervozitou.
Nic se mi nestalo.
Na to jsem nebyl zvyklý.
Vydechl jsem a zamířil do domu.
Otec mě oslovil jménem. Zastavil jsem přímo před kuchyňskými dveřmi, vedoucí do zahrady.
"Ano?" Otočil jsem se
"Nikdy bys nikomu neměl věřit." Prohlásil vstřícně a usmál se
"Cože?" Řekl to tak milým tónem, že jsem si myslel, že jsem mu špatně rozuměl.
Plácl Caesara přes záda, jako by mu dal nějaký tajný povel.
Ani jsem se nestihl nadechnout, když mi došlo, co zavelel. Mohl jsem jeho povel snad i slyšet, aniž by cokoliv vyslovil. Jediné co jsem stihl, bylo navázání očního kontaktu s Caesarem, než se ke mně rozběhl.
Zahryzl se mi do předloktí, které ještě před chvíli tak jemně svíral zuby, a teď, po otcovém povelu, trhal.
Trhal a trhal a já křičel a snažil se mu zavelet, ať toho nechá.
Ale otcovy povely byly hlasitější a pronesené s povznešenějším duchem.
Můj otec měl skvělou náladu. Velmi se bavil, popíjel pivo, které si při příchodu odložil, zatím co já zápasil se svým milovaným psem, celý od krve.
Do toho momentu, jsem si myslel, že je můj otec jen zlomený muž, který si vybíjel svůj vztek a smutek na ostatních.
Ale v tomhle momentu mi došlo, že to byl, prostě a jednoduše, naprostý šílenec.
Topil jsem se v slzách a ve své krvi, která mi z ruky padala přímo do nosu a pusy. Kdybych se rukou nebránil, Caesar by zaútočil přímo na mou hlavu nebo krk.
Otec říkal, že ho adoptoval z útulku.
Mě po tomhle útoku došlo, že Caesar zápasy žil.
Netrvalo déle než půl minuty, než přiběhla moje matka ze sklepa, kde prala prádlo. Nečekala ani vteřinu navíc, když mě viděla a okamžitě mi šla pomoct. Její povel Caesar slyšel a můj otec ten svůj neopakoval, jen se smál a hladil psa po hlavě, jakoby mu říkal, že udělal dobrou práci.
Máma si mě přivinula k sobě do náruče a ruku mi narychlo zavázala utěrkou, aby zpomalila moje krvácení.
Myslím, že jí to v té chvíli taky došlo.
Že můj otec nebyl jenom obyčejné monstrum.
Za tři dny po tom incidentu, mě propustili z nemocnice.
Musel jsem se to naučit zpaměti.
To, jak jsem se šel projít a napadl mě cizí pes, který následně utekl hned, jak se objevil můj otec, hrdinný bývalý policista, a zachránil mě.
Bylo mi z té lži tak špatně, až se mi z toho zvedal žaludek, ale ty tři dny v nemocnici, i přes agonizující bolest ruky, byli ty nejlepší, které jsem zažil za posledních 5 let.

Když jsem později ten týden seděl u kuchyňského stolu se Sárou a mou mámou u večeře, pomalu jsem se přehraboval v jídle. Léky co jsem z nemocnice dostal, mě připravovala o chuť k jídlu, a ne že bych snad pocítil nějakou změnu ve svém obvyklém apetitu, ale vidlička v levé ruce mi brala veškerou pozornost.
"Mami…?" Zachraptěl jsem.
Ani mi neodpovídala, jen jsem cítil její laskavě zvědavý pohled s kapkou zoufalosti nad tím, jak jsme my děti dopadli.
Sára dostala i dávku mého výprasku v době co jsem doma nebyl. S tím jak vypadala, jsem vážně nedokázal pochopit, proč to ani její škola nevyšetřovala. Bylo úplně jasné, že se něco dělo, a i když byl otec tak ohleduplný, že se obvykle vyhnul jejímu obličeji, její ruce byly posety modřinami, zbytek jejího, už tak těžce se pohybujícího, těla bylo zahaleno oblečením, ale modřiny na jejím krku, ať už způsobené jeho prsty nebo rty, bylo na skoro dvanáctileté holce prostě podezřelé. Každý normální si toho musel všimnout.
"Vím, že bych už neměl nic žádat, když jsem pokazil, co se dalo, a vážně mě to mrzí, ale…" Máma mi ukázala ještě zoufalejší pohled, jako by se jí najednou chtělo brečet. Určitě ji v životě nenapadlo, že její dítě bude tak zlomeno, aby o cokoliv muset takhle pokorně žadonit. A to otec nebyl, a neměl být, ještě několik hodin doma.
"Víš, že se pro vás snažím dělat, co jen můžu" Povzbudivým hlasem trochu snížila intenzitu jejího pohledu, a snažila se dát najevo, že je ochotna udělat téměř cokoliv.
"Můžeme… zabít Caesara?" Vytáhl jsem si kolena k bradě a teď se zoufale zatvářil já. "Nechci, abys byla ohrožena ty nebo Sára. On je příliš poslušný, a…" Sevřel jsem rty a chtělo se mi brečet z toho, že to po ní chci.
Ne proto, že by mi Caesara bylo líto, ne protože jsem měl pocit, jakoby mi někdo neustále zabahněnýma rukama přejížděl po otevřené ráně a vytrhával mi přitom stehy z ruky, ale protože za to nakonec někdo musel být potrestán.
Zatřásla se jí brada ještě více než doteď a v očích se jí málem zrodily povodně, které by nás konečně utopily, ale udržela je za řasami, jakoby to byla ta nejsilnější přehrada, kterou kdo kdy mohl postavit.
Nechtěla odmítnout. Myslím, že už ji to taky napadlo. Myslím, že nad tím přemýšlela neustále.
Myslím, že ty slzy byly jen velká úleva, že to nemusela naznačovat ona.
Přesto se mě zeptala: "Jsi si určitě jistý tím, že to chceš?"
Vzhlédl jsem k ní se zoufalou prosbou v očích "Prosím, zbavme se ho."
Zoufale jsem ji žádal o odpuštění, odpuštění za to, jak otec bude reagovat na tak poslušného psa, zabitého vlastním majitelem.
"Řeknu, že jsem to byl já. J-já… se klidně nechám zbít, jen prosím, ať už tu není…"

Určitě nad tím přemýšlela, protože to vymyslela tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda.
Caesar často skákal přes střechu jeho boudy, máma tam povytáhla hřebík.
Já se Sárou jsme stáli v kuchyni, připraveni zasáhnout, kdyby se to náhodou nepovedlo a Caesar na ni zaútočil. Ale byl to hodný a poslušný pes. Když mu máma řekla, ať sedí, seděl a ještě k tomu zavrtěl ocasem. Aspoň do doby, než se s ním zvedlo vodítko.
Poté, co ho oběsila pomocí vodítka na stromě, jeho obojek nešťastně zahákla za hřebík, jakoby se tam vážně oběsil sám a nemohl si nijak pomoci dolů.
Skoro jsem se na něj ani nemohl podívat.
Byl to můj přítel a já ho nechal zabít. Ale necítil jsem ani kapku výčitek. Ani jedinou pochybnost.
Nemohl jsem se na něj skoro ani podívat, protože jsem z něj byl tak vyděšený. Cítil jsem, že kdyby i jen štěknul při jeho posledních momentech, rozbrečel bych se strachy. I pohled na něj mě děsil takovým způsobem, že bych raději byl s mým otcem než s ním.

Minimální počet komentářů pro další díl: 2

Ano, zvyšuji počet, zase. Protože mi dochází napsané stránky a tohle mi dá tak rok a půl čas.
Doufám, že se povídka líbí :3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Joujishi Joujishi | 5. srpna 2018 v 12:09 | Reagovat

Tak to je něco.Už aby byl další díl.Zajímalo by mě jak tahle povídka skonči a co se stane dál. Máš v plánu ještě nějaké povídky?

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 5. srpna 2018 v 16:03 | Reagovat

[1]: Další povídky v plánu nejsou (alespoň zatím). V tuto chvíli se snažím soustředit na Remember me a na opravu společné povídky "Merodi ga daisukidesu", kterou s Batiou opravujeme úplně od začátku, a jejíž oprava ještě nikde zveřejněná není. (takže se tam objevuje spousta nesmyslů a jiných kravin, tak bych to zatím asi ani nedoporučovala začínat, dokud se nedomluvíme na tom, jestli to vážně chceme přidávat na stejný blog, či jestli založit Wattpad nebo podobně)
Každopádně děkuji xD
Celkem by mě zajímalo jestli máš nějaké teorie o tom co se stalo nebo co bude následovat XD

3 Joujishi Joujishi | 9. srpna 2018 v 0:45 | Reagovat

Žádnou teorii nemám chci se nechat překvapit. Je to pak větší vzrušení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama