Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 56

16. července 2018 v 14:42 | Saskie |  Remember me
Eyy začíná série vzpomínek. Enjoy the suffering.






"Já budu tvůj psychiatr. Řekni mi o našem dětství. Neřekneš mi můj příběh, ale náš. Tvůj." Vážně jsem ji pozoroval.
Sára shlédla ke schodům do druhého patra a pak se neochotně podívala zpátky na mě.
"Tady určitě ne." Vydechla a s únavou si prohrábla vlasy. Očividně přede mnou nerada tajila věci, které jsem měl právo vědět.
"Kdekoliv chceš" Zněla moje odpověď. Fakt mi nezáleželo, kde se to dozvím.
Oba jsme vstali a já uklidil pizzu, zatím co se ona šla převléct.
"Na co všechno sis už vzpomněl?" Zeptala se mě tiše, když jsme vycházeli z domu.




Zaplatila nám pokoj v motelu naproti nemocnice. Nechtěla se o tom bavit na veřejnosti ani doma, a nic lepšího na výběr nebylo, a myslím, že chtěla být blízko nemocnice, pro všechny případy.
Sedl jsem si na postel do tureckého sedu a nedočkavě se pohupoval.
Ona mi to vážně řekne.
Vážně se teď něco dozvím!
Chci říct-
Konečně!
Sára se netvářila nadšeně, a já se to své nadšení snažil skrýt, jak jen to šlo.
Vydechla a posadila se na okraj postele. "Chci, abys mi něco slíbil" Začala a s vážnou tváří na mě pohlédla.
"No jasně" Ujistil jsem ji a mírně se usmál. Byl jsem ochoten slíbit cokoliv.
"Ne, vážně mi to odpřisáhneš." Prohlásila. Vážně v jejím výrazu nebyla žádná známka po tom, že by mi nedodržení toho slibu odpustila.
Zvážněl jsem a lehce kývl. "Co?"
"Na nic si nevzpomeneš. Jen ti to povyprávím a ty si nevzpomeneš vůbec na nic." Nedotáhle zakroutila hlavou, jakože mi to zakazuje.
"To není-"
Tohle nemůžu přece ani v nejmenším ovlivnit.
Chci říct- Jak bych mohl?
"Přísahej." Probodla mě mírně zoufalým pohledem.
Pak jsem pochopil.
Jen to potřebovala na někoho hodit.
'Přísahej, že mě z toho pak nebudeš obviňovat' je to, co po mě chtěla.
Já si to vyžádal a ona nestála o to, aby ji za následky někdo obviňoval, ať už moje matka, nebo já sám.
"Přísahám." Podíval jsem se na ni. Do očí, i přesto že jsem lhal. Doufal jsem, a modlil se, aby to právě teď byla lež.
Já to prostě vědět musel. Musel jsem vědět, jak moje sny navozují na sebe, co jsem sakra zač, co je to sakra za hovadiny, jak to bylo se mnou a Willem, mnou a Maikem, mnou a otcem, matkou, sestrou, mnou a Ryanem, kterého vytáhli z vraku lodi a teď se připravuje na cestu posazený do dřevěný bedny.
Byl jsem ze všeho zmatený, zoufalý a- nikdo mi nemůže upírat moji minulost.
Ani já sám.
Sára znovu vydechla. Lehla si na postel, zády ke mně, jakoby se chtěla přesvědčit, že je v pokoji sama a jen si to plánuje všechno říct pro sebe.
Mohl jsem cítit, že tohle bude dlouhé vyprávění, tak jsem si lehl na záda a s pohledem upřeným do stropu, jsem poslouchal, když začala.
A hned jak se tak stalo, zdálo se mi, že mi do mozku místo krve proudí léta vzpomínek.


Moje rodina byla spokojená a neměla žádné problémy.
Já, moje o dva a půl roku starší sestra, máma, která pracovala v kanceláři jako účetní, a můj otec, ke kterému jsem, jako k policistovi vzhlížel, jsme žili v dvoupatrovém domku s malou zahrádkou blízko železnice.
Byli jsme úplně obyčejná, ničím speciální rodina.
Až jednou, otec, při jednom případě, kdy pronásledoval nějakého zločince, udělal chybu, která ho stála několik zlomených kostí. Nevím, jestli spadl ze schodů nebo ze střechy, nebo jestli ho dokonce někdo shodil. Rodiče o tom nikdy moc nemluvili. Následkem toho pádu byla zlomenina stehenní kosti, pár žeber, lopatka a myslím, že i nějaký obratel.
Jeho vyléčení trvalo- dlouho.
A nikdy se pořádně neuzdravil.
Už nikdy nemohl běhat rychleji, než já, když mi bylo sedm.
Tak ve třiceti-pěti letech skončil v invalidním důchodě. Nemohl zvedat těžké předměty a měl problémy i delší dobu sedět na jednom místě.
Proto začal chodit do hospody, tam se chvíli zdržel, a když ho z toho sezení začala bolet záda, šel se projít do další.
Nějakou dobu pil skoro každý druhý nebo třetí den.
U pití to nějakou dobu zůstalo, a když mi bylo sedm, máma se mu pokusila nabídnout pomoc.
Když mu má čerstvě třicetidvou-letá maminka nabídla, že mu najde pomoc, menší práci, terapeuta nebo nějaký koníček, kterým by se mohl rozptýlit od pití, začal ji bít.
Poté se z ní stala unavená paní, která vypadala jako padesátiletá žena, ale přesto, snažila se udělat to, co bylo nejlepší pro děti.
A můj otec, i když mě udivuje, kde na to bral peníze, začal pít každý den. Myslím, že propíjel úspory na Sářinu i moji vysokou školu.
Po nějaké době, když můj otec poprvé přivodil mámě otřes mozku, se jej pokusila opustit. Sbalila sobě, mně i sestře věci a chtěla ho opustit a jít s námi bydlet k jejím rodičům.
Od té doby bil nás všechny.

Když přišla tma, a v obýváku, v místnosti hned pod mým pokojem, kde hodiny oznámili, že se o hodinu posunuli, jsem se třásl strachem už nějakou dobu. Každou chvíli se měl vrátit domů. Ať už za půl minuty nebo za dvě hodiny, byla to menší chvíle, než jsem si přál, aby byla.
Jak já si přál, aby byla o trochu delší.
Každou noc jsem si to přál.
Ale nikdy to nebylo dost.
Ležel jsem ve tmě, zakrytý přikrývkou takovým způsobem, jako bych se chtěl zahalit tmou, která by mě uchránila před tou temnotou okolo.
Ale nikdy to nepomohlo.

Když práskly dveře, šel jsem se automaticky schovat. Ať už do skříně nebo pod postel, nikdy mi to v ničem nepomohlo. Máma byla vždy zbitá jako první a já jen čekal, až přijdu na řadu.
A ať už jsem se schoval kamkoliv, stejně jsem byl nalezen.
Ale nevzdával jsem se naděje a snažil se najít nový úkryt, kde by mě snad nemusel najít. Ne že bych měl moc možností, ale někdy byl tak opilý, že zapomínal, kde se v mém pokoji dá ukrýt. Nejčastěji v mém šatníku, který byl ponořený ve zdi a tak nebyl tolik na očích.
Schoval jsem se do šatníku a zavřel za sebou dřevěné dveře. Zatím co můj otec prohledával můj pokoj, jestli mne náhodou nenajde, neodvažoval jsem se pořádně ani nadechnout.
Bál jsem se.
Vždycky jsem se tak strašně bál…
A bylo mi jasné, že jsou jen dvě věci, co by mě dokázaly zachránit, jedna, jeho nepozornost, nebo druhá, jeho milost.
A jedna z těch dvou věcí neexistovala.
Má máma nebyla naivní. Pokoušela se ho udat… No, očividně bývalý policajt má na stanici spoustu přátel, kteří takovému "vtipu" neuvěří.
Otec nebyl nadšený, když se pak od kamarádů dozvěděl něco takového.
Pak… už jsme se na to prostě pokoušeli zvyknout.

Deset let.
Schovaný v posteli, poslouchajíc projíždějící auta a vlaky kolem našeho domu.
Jak se tomuhle říká?
Klid před bouří?
Nadechl jsem se a pomyslel si 'je to tady'.
A práskli dveře.
Už jsem ho dokázal vycítit. Jakoby puch alkoholu do domu vešel dřív než on, jako otravný a hlavně nezvaný host.
Vstal jsem a potichu se odplížil do šatníku. Nemohl jsem ani spěchat, bolely mě modřiny a svaly to se mnou vzdávaly při každém kroku.
Zavřel jsem dveře a zoufale se tam posadil.
Otec právě prošel kolem mého pokoje do jeho ložnice.
Zavřel jsem oči ještě zoufaleji a s polknutím si zacpal uši.
Moje rozklepané a unavené ruce na mém sluchu prostě netěsnily. A tak jsem mohl slyšet čistější zvuk aut projíždějících kolem našeho domu a nářek své matky ve vedlejším pokoji.
Po několika minutách, když ji už nebylo slyšet, jsem ruce spustil podél mého těla a poslouchal auta a kroky směřující až před práh mého pokoje.
Nadechl jsem se a zadržel dech.
Očima jsem zoufale sledoval muže, který prošel ode dveří k mé posteli a zkontroloval, jestli se v ní někdo neskrývá. Jakoby tam snad čekal nějaké monstrum.
Obyčejné děti se bojí strašidel pod postelí, nebo monster ve skříni.
Já se bál monstra sklánějícího se nad každou postelí v našem domě a sám jsem strašil za šatními dveřmi.
Na ruce jsem ucítil dotek.
Překvapením jsem otevřel oči dokořán, ale neopovážil jsem se pohnout žádným jiným svalem.
Stiskl jsem ruku jen o kousek větší, než byla ta moje.
Sára měla šatník přímo vedle toho mého. Ve vedlejším pokoji. Měli jsme ve zdi malý, vykousnutý čtverec, velký tak akorát abychom protáhli ruku. To proto, abychom v pokoji, v té nejhorší době noci, nebyli sami.
Při jejím doteku se mi do očí vždy nahrnuly slzy.
Byl jsem vždy tak šťastný, že tam s tím monstrem nejsem sám.
Byl jsem vždy tak zoufalý, že tam s tím monstrem nejsem sám.
Sledoval jsem ho prohledat pokoj, ale šatník, který splynul ve tmě, ne.
Ruku v pěsti jsem přitáhl k mým ústům a kousl se do ukazováčku. Potřeboval jsem polknout. Ale nemohl jsem si dovolit riskovat, že mě uslyší.
Potřeboval jsem posmrknout, ale radši jsem nechal, ať mi to stéká klidně na kolena, bylo mi to jedno.
Dokonale jsem cítil, jak se třesu. Zuby by mi drkotaly, kdybych mezi nimi neměl zakousnutou kost mé roztřepané ruky.
Po tváři mi stekla slza. Neodvažoval jsem ani mrknout, když se tu nacházel, a mé oči to nemohli už déle snášet.
V mé druhé ruce jsem cítil tu Sářinu. Třásla se ještě víc než já. Připadalo mi, jakoby měla nějakou nemoc, která ji nedovolovala s tím přestat.
Zoufale ji stiskla v pěst a já ji jen stiskl v mé, abych ji uklidnil.
Očima jsem pozoroval monstrum v mém pokoji. Vzdal to a už byl na odchodu. Zavíral za sebou dveře.
Pak Sára stiskla svou pěst ještě silněji a kýchla.
Zavřel jsem oči a po celém těle mi přeběhl mráz. Stáhl jsem svou ruku z té její. Připomněla mu, že je tu ještě šatník.
Hned se ji snažila chytit, na zoufalou omluvu, já svou ruku vytáhl z její dlaně a zakryl otvor ve zdi svým oblečením.
Roztřásl jsem se ještě zoufaleji a nadechl se. Po dlouhé době se zhluboka nadechl.
Konečně jsem polkl, můj krk se kvůli tomu už chvíli nepříjemně třásl, jakoby se nemohl dočkat.
A ani jsem se neobtěžoval posmrkovat. Stejně mi za chvíli z nosu poteče i něco jiného než jenom nudle.
A když jsem otevřel oči, viděl jsem monstrum před mou skříní. S úšklebkem na tváři a s rukou na klice.
Vím, že se snažila její kýchnutí zadržet. Nikdy jsem ji za nic neobviňoval. Mohl za to jediný svéprávný člověk v tomhle domě, který propíjel peníze na léčení její alergie.
A nikdy jsem nezapomněl vzít 'její výprask' na sebe.
Nechal jsem ho, aby mě zmlátil do bezvědomí, protože jsem věděl, že pokud si to vybije na mě, na ni bude milejší.
Pro ni si přece jenom schovával něco jiného.



Minimální počet komentářů pro další díl: 1

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Joujishi Joujishi | 21. července 2018 v 22:18 | Reagovat

Tak tohle byl rozhodně jeden z nejzajímavějších dílů. Naprosto chápu hlavní postavu a nemůžu se dočkat jak to bude dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama