Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 55

26. června 2018 v 20:00 | Saskie |  Remember me
Ey, máš se?
Ráda bych poukázala na skutečnost, že někdy vzpomínky ve snech nebývají stejné jako realita a nějaké věci se můžou ve skutečnosti lišit.
Jenom říkám, aby se na to myslelo kdyby se v budoucnosti ukázalo, že věci byly jinak. :3



Vyšplhal jsem na svou postel a prostě se do ní svalil.
Bolela mě hlava. Doufám, že si vzpomenu aspoň na něco.
Aspoň něco, co stojí za tu bolest.
Přikryl jsem se dekou spíš ze zvyku než kvůli teplotě a zavřel oči.
Nebyl jsem jistý, jestli si na něco vzpomenu, ale z nějakého důvodu jsem to bral jako samozřejmost




Já stál u dveří, zatím co má máma s otcem seděli u stolu.
"Co ti máme koupit k narozeninám?" Zeptala se máma tiše, jakoby to byla spíš povinnost a nejraději by mi nic nedávala.
"...Nic, mám všechno co potřebuji" stejně nuceně jako ona jsem se usmál a zaryl si nehty do předloktí, abych snad vytvořil přetvářku nevinného dítěte.
"Matka se snad na něco ptala, co kdybys zapojil mozek a něco si vymyslel?!" Otec po mě hodil mimo svého naštvaného pohledu i sklenici. Neodvažoval jsem se jí vyhnout, ale nejspíš se nade mnou slitovala a narazila na roh dveří vedle mě, což byl její konec.
"Přál bych si psa..." Pokusil jsem se ještě o nevinnější pohled, než jsem měl předtím.
Můj otec se usmál. Nejspíš se mu ten nápad líbil.
Což mě docela zmátlo. Nikdy se mu nic nelíbilo.
"Psa?" Zopakoval po mě s úšklebkem, pak jen rozhodil rukama.
"Dobrá, proč ne? Sám jsem vždycky chtěl psa. Pořídím ti ho." Prohlásil a má matka uvolnila do teď křečovitě sevřené pěsti. Mírně vzhlédla a s tichým, potlačovaným překvapeným hlasem se ho zeptala: "vážně?"
"No jasně. Jsou to jeho narozeniny. Oslavenec musí dostat, co chce." Vstal, a když kolem mě přešel, rozcuchal mi vlasy.
Ještě chvíli jsem zíral před sebe, stejně jako má matka.
Jediné co jsem od otce kdy dostal k narozeninám, byl výprask. Takováhle jeho akce byla vážně-
Vzhlédl jsem "Udělal jsem dobře?" Zeptal jsem se mámy
Jen se usmála "Vedl sis dobře." Políbila mne do vlasů "Neviděla jsem ho tak klidného už dlouho" věnovala mi jeden z jejích uvolněných úsměvů. Jeden z takových, které si schovávala v jejím osobním trezoru. O to byly cennější, protože jí nic nepatřilo.

V den mých narozenin, což bylo asi o měsíc později, mi daroval dobrmana jménem Caesar.
Měl jsem z něj obrovskou radost.
I moji prarodiče přijeli na oslavu, můj otec se před nimi vždycky choval vzorně a slušně. A to byly tak jediné chvíle, kdy naše rodina mohla vydechnout a zažít něco jako pocit 'spokojené' rodiny.
Myslím, že otec chtěl, aby na něj jeho rodiče byli pyšní, tak se choval slušně.
Ale podle toho, jak babička s dědou při jejich návštěvě vždy vtáhli do tématu mého strýce, myslím, že nám všem v domě došlo, že oni měli svého favorita už zvoleného.
Nejspíš policista v invalidním důchodě nebyl tak super, jako syn, který vám zaplatí letenku na dovolenou a ještě vás tím letadlem osobně sveze.
I já měl strýce radši. A to jsem ho ani nikdy nemusel potkat. Otec ho k nám totiž nikdy nezval a my k nikomu nejezdili.
Když byli prarodiče u nás, zavládl naším domem klid, zbožňoval jsem ty klidné dva-tři dny, kdy domem provoněly máminy koláče, a kdy jsem si mohl s mámou nebo se Sárou nerušeně popovídat, zatím co jsem jim pomáhal a nebylo kam spěchat. Bylo vidět, že i ony to milovaly a obě odemkly své trezory a rozdávaly úsměvy, kudy šly.

Caesar byl útěchou, když prarodiče odjeli.
Hlava rodiny si na nás pokaždé vybila zlost, která se plnila, když se při jejich pobytu u nás, zmínilo strýcovo jméno nebo akce.
Náš dvorek, na kterém nebylo téměř nic, než 5 na 6 metrů místa se starou jabloní uprostřed, byl oplocený vysokým dřevěným plotem. Když do rodiny přibyl Caesar, objevila se tam i jednoduchá bouda hned vedle jabloně.
Nebyl ani štěně, byl to už starší pes s potrhanýma ušima a unavenýma očima.
"Byl šikanovaný stejně jako já" domyslel jsem si a tak jsem se k němu snažil chovat co nejlépe.
"Nesmí mu být ublíženo." Říkal jsem si.

Náš týdenní kalendář v kuchyni se otočil o jednu stranu. Vím to, protože jsem sledoval Sáru trhat už zbytečnou stranu minulého týdne. Byl to její rituál a naštěstí, otci ztracené strany minulosti nevadily.
Je to týden od oslavy. Týden od odjezdu rodičů mého otce. Týden od té doby co jsem od otce dostal mazlíčka, kterého jsem si tak rychle zamiloval.
Sára strčila stranu kalendáře do kapsy a vzhlédla. Stáli jsme ve dveřích, vedle kuchyňské linky, a dívali jsme se do zahrady.
Pár metrů před námi byla jabloň, hned vedle byla psí bouda a na druhé straně jabloně stála moje máma.
Držela vodítko přehozené přes silnější větev jabloně a táhla jej dolů.
Na druhém konci vodítka byl připnutý obojek, který obepínal Caesarův krk.
Má matka škrtila mého psa. Netvářila se zoufale a ani nebrečela.
A já také ne. Nebrečel jsem a ani jsem se ji nesnažil zastavit.
Jen jsem víc sevřel Sářinu ruku a společně jsme s kamenným výrazem sledovali to houpající se tělo.


Otevřel jsem oči a otočil hlavu ke dveřím, kde stála Sára. "Už je oběd" Usmála se a kývla ke schodům.
"Hned tam budu" Odpověděl jsem jí, a když zavřela, hlavu otočil zase zpátky.
Zhluboka jsem se nadechl a cítil, že bych brečel.
Co se tam sakra-
Proč jsem-
Ona-
Proč jsem nic neudělal? Proč jsem tam jenom tak stál?
Mohl jsem- A Sára přece-
Bylo to kvůli té fobii?
Protože mě pokousal? Za to se přece zvířata nezabíjí. Vždyť- ok, zabíjí, ale tohle byl mazel. Pochybuju, že by mě pokousal zrovna on.
Vzal jsem si chvilku na přemýšlení a na zapsání, než jsem sešel dolů.
"No dobré odpoledne" Napomenula mě máma škádlivě, zatím co pokládala talíře na stůl.
"Dobré" Zaksichtil jsem se falešně a posadil se
"Cos dělal celou noc, že spíš do půl druhé?" Zeptala se a očividně si dělala legraci, nejspíš ji to vůbec nevadilo.
"Četl jsem si."
"Našel jsi nějakou zajímavou knihu? Nebo něco do školy?" Zeptala se zvědavě.
"Ne, jen staré konverzace." Zněla moje odpověď
"S kýmpak?" Vzala si pizzu a podívala se na Sáru, jestli náhodou neví, o čem bych si tak mohl číst. Hádám, že nevěřila, že bych si celou noc četl konverzaci obsaženou v telefonu ve formě sms zpráv. Tolik jich tam nebylo a ona vlastně nevěděla, že mám notebook.
"S přítelem." Řekl jsem a začal jíst.
"Vy jste si s Maikem tolik psali, že to bylo na celou noc?" Zvedla obočí
"Ne mami, nemyslím s Maikem, myslím se svým přítelem. Pamatuješ? S tím, kterého jsi mi zakázala vídat."
Málem se svým soustem zadusila.
Očima jsem zabloudil ke své sestře. Ta jen lehce překvapeně zamrkala, ale pak pokračovala v jídle.
Všiml jsem si na její tváři skrytého pousmání a to mi dodalo odvahu se širokým úsměvem vysmát matčinému zákazu do tváře.
Ta, když se uklidnila a všimla si mého širokého úsměvu, mírně s rozpaky a s tikem v koutku nasadila lehký úsměv.
"Cože?" Zeptala se, jakoby mi dávala možnost si rozmyslet moje tvrzení.
"Však víš, Will Delbert." Lehce kývnu hlavou někam k vchodovým dveřím. "Ten, se kterým jsem před dvěma lety začal chodit? Takový ten který mi 'zničí budoucnost, pokud k němu přilnu trochu víc'. Ten přítel." Citoval jsem její slova, která mi v paměti vyvstala jako říkanka, kterou opakovala po dva roky pokaždé, když přišlo na tohle téma. Hleděla na mne s široce otevřenýma očima, jakoby nevěřila, čí bláznivé děcko se jí objevilo před očima.
"Zlato." Spustila s výdechem, jakoby konverzace skončila tímhle jejím pohledem. "Tohle už jsme probrali." Vytasila jeden její umělý úsměv, který nejspíš vylovila z imaginárního jezera, kde tu faleš utopila, a utřela si ruce do kapesníku, jakoby ztratila chuť k jídlu.
"Ne. Ne neprobrali." Prohlásil jsem a úsměv jí stejně uměle oplatil. "Nepamatuju si, že by se něco takového probíralo."
"No očividně si toho pamatuješ příliš mnoho!" Vyjekla náhle, až jsme já i Sára lehce nadskočili.
Chvíli bylo ticho, než si uvědomila, jak to vyznělo. Když jí to došlo, přistižený pohled stočila ze mě na Sáru a pak zase zpátky na mě.
Omluvně stočila obočí "Omlouvám se… Nechtěla jsem- samozřejmě že ti přeju, aby sis vzpomněl-…" zasekla se a nakonec zaměřila pohled na stůl. "Vlast- Vlastně… Vlastně nechci…" Zatřásl se jí hlas tímhle přiznáním a sevřela v pěsti ubrus, zatím co se začala mírně třást.
"To ty- tys vždycky říkal, že sis to pamatovat nechtěl! To tys to nechtěl…" Schovala si obličej do rukou, ale mě i sestře bylo jasné, že polyká slzy místo toho chladnoucího jídla na stole.
Vyměnili jsme si spolu se sestrou zraněné pohledy, následně jsme vstali a objali ji.
"Proč jsem to nemohla být já? Proč se to nestalo mě…? Tys měl štěstí-" zalkla se "Jsem tak ráda že se ti nestalo nic vážného- Tys měl takové štěstí" Posmrkla a pohladila mě po hlavě a prsty tam vyhledala už skrytou jizvu, jako by to byla jediná útěcha, která ji mohla pomoci. "Přál sis to tak moc a stejně se vrtáš úplně ve všem, jen aby sis vzpomněl…" stěžovala si brekem.
"Omlouvám se" Cítil jsem, že bych to měl říct, i přesto, že jsem na vině nebyl, a ani jsem si tak nepřipadal.
Kdyby mi řekla, co jsem zapomněl, tak bych se v tom nemusel vrtat.
To ona chtěla zapomenout všechno, co se v jejím životě stalo, a to mi trhalo srdce.

Když se uklidnila, šla si lehnout. Já pak se sestrou seděl v kuchyni o samotě.
"Promiň, zkazil jsem nám rodinný oběd" kousl jsem se do rtu a ona jen pokrčila rameny.
"Co se dá dělat"
"Ségro?" Zvedl jsem hlavu
"Brácho?" Odpověděla mi stejným tónem, ale její výraz zůstal nehnutý.
"Chci, abys mi všechno řekla."
Jen s nezaujatou lehkostí mrkla, a rukou si podložila bradu "Co myslíš?"
"Celý život."
"Tys tu teď nebyl, když se máma složila z toho, že se furt rýpeš v minulosti?"
"Kdybych věděl, co jsem zapomněl, nemusel bych se v tom vrtat. Když mi to řekneš, nemusí se mi vracet vzpo- Mělas někdy psychiatra?" mírně jsem najednou zvedl hlas
Očividně ji náhlá změna tématu překvapila. "Co to meleš?" Nechápala. Nejspíš si myslela, že si z ní chci utahovat, ale fakt že já psychiatra měl, jí to moc nepotvrdil.
"Já budu tvůj psychiatr. Řekni mi o našem dětství. Neřekneš mi můj příběh, ale náš. Tvůj." Vážně jsem ji pozoroval.
Sára shlédla ke schodům do druhého patra a pak se neochotně podívala zpátky na mě.
"Tady určitě ne." Vydechla a s únavou si prohrábla vlasy. Očividně přede mnou nerada tajila věci, které jsem měl právo vědět.
"Kdekoliv chceš" Zněla moje odpověď. Fakt mi nezáleželo, kde se to dozvím.
Oba jsme vstali a já uklidil pizzu, zatím co se ona šla převléct.
"Na co všechno sis už vzpomněl?" Zeptala se mě tiše, když jsme vycházeli z domu.

Eyyy vzpomínka
A další budou následovat.

Minimální počet komentářů pro další díl: 1

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Joujishi Joujishi | Neděle v 14:40 | Reagovat

Kdy bude další kapitola? Tenhle příběh je fakt napínavej a dobře napsanej čtenáře nenechá vydechnout ani na okamžik a naprosto ho vtáhne do děje. Nemůžu se dočkat další kapitoly. 😀

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | Pondělí v 14:20 | Reagovat

[1]: xDD Díky moc. Jsem ráda že se ti moje povídky tak líbí xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama