Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 54

23. června 2018 v 12:38 | Saskie |  Remember me
Yo, jsem tu zas
Možná jsem na blog trochu zapomněla.
Hehe, to je zvyk.
Takže konečně přináším další díl
Pardon za to zpoždění, nebo tak




"Děkuju" Zarazil se a zmateně na mě koukl "Za vzpomínku."
Jen se ušklíbl "Za to bych zasloužil něco víc" Vyplázl na mě jazyk a ztratil se z mého dohledu.
"Až budeš chtít něco vědět, zavolej mi v normální hodinu, buď tak hodný" Zaslechnu zívnutí.
"Spolehni se" Zasměju se a nechám ho zmizet.
Padnu na záda, zhasnu lampu a chvíli čumím do stropu
"Takže za všechno může moje matka, hm?"




Vzbudilo mě vyzvánění mého telefonu. Unaveně jsem otevřel oči, a když jsem si uvědomil, co je to za zvuk, vystřelil jsem do sedu a následně se málem zabil, když jsem slézal po žebříku postele, abych se dostal k mobilu na stole.
Noha se mi schovala za trámem a já zakopl jak největší retard.
Jen jsem procedil nemístnou poznámku a z lehu se natáhl pro mobil, následně jsem přijal hovor.
"Haló?" Bylo ticho. Podíval jsem se na display, abych zjistil, že jsem ten hovor nestihl.
Volalo mi neznámé číslo. Beztak operátor nebo něco.
Rozplácl jsem se na zemi a chvíli rozdýchával tuhle rozcvičku.
Jak jsem se uklidnil, koukl jsem na čas. 12:07.
Vstával jsem pozdě.
Nahodil jsem rifle, černé tričko a podíval se na své finance.
Zoufalost.
Vlastně jsem vůbec netušil, co budu dneska dělat.
Když jsem sešel po schodech, viděl jsem Sáru v kuchyni.
Průšvih.
"Ne. Měla bys ustoupit z té kuchyně, ohrožuješ nás všechny!" Prohlásil jsem tak napůl z legrace a zamířil k ní.
Otočila se na mě se zvednutým obočím. "Dělám si jenom kafe." Praštila mě pěstí do paže a šla si sednout do obýváku k hromádce papírů.
"Co děláš?" Zajímal jsem se a vzal si k snídani pohárek s vodou.
"Práci. Jen nějaký papírování" Položila kafe na stolek.
"Máma?"
"Bude hned zpátky. Šla koupit pizzu k obědu, myslím. Nechtělo se jí vařit." Zazněla její odpověď.
Jen jsem přikývl a na tu pizzu se docela těšil.
"Jdu se na chvíli projít."


Zkusil jsem zazvonit u Maikova domu.
Otevřel mi on osobně a jen tak tam stál, čekajíc až něco řeknu.
Na chvíli jsem se zarazil, takováhle ignorance překvapila i mě.
"Maiku noták. Omlouvám se jasný? Fakt mě to mrzí… Už jsem zjistil, kdo to byl"
Jen zvednul obočí, vystoupil z domu a zavřel za sebou dveře, snad čekajíc na to, až se někam rozejdu.
… Takže… už jsme v pohodě?
"Takže, kdo ti ho ukradl?" zeptal se, když jsme vyrazili dál po ulici.
Najednou je vážně všechno v pohodě? Wow.
"Will. Podplatil někoho ze třídy, aby mi ho vzal."
"Oh, a hádám, že na něj jsi nebyl tak naštvanej co?" ještě mě si do mě rýpnul
"No- ne, vlastně ne… Nevím, nějak se to všechno- Hej fakt promiň."
"Klid, tolik omluv, jakože i ty sms stačily" Mávl rukou
"Tak proč jsi mi neodpověděl?" Zkritizoval jsem ho
"Musel jsem tě nechat vydusit."
"Takže jsme v pohodě?" Fakt mi to přišlo trochu divný
Bouchl mě do ramene "Jak dlouho si myslíš, že se známe?" Zazubil se
Chvíli jsme se bavili, a když zpoza uličky vyšla nějaká ženská se psem, Maik se začal chovat divně.
Najednou si stoupl přede mě s rozpaženýma rukama, snad aby se ke mně nedostala.
Nechápal jsem.
Já tu ženskou znám?
"Um Maiku? Co se děje?"
"Neboj. Všechno bude v pohodě." Ochranářsky přede mnou stál a tvářil se přespříliš vražedně.
Ani ta paní to nepochopila, prostě se přizpůsobila jeho varovným pohledům, a začala Maika, který prostě musel být čelem k ní a přímo přede mnou, obcházet velkým obloukem. A její pes, zmatený, tahal, aby se dostal k nám a zjistil, o co nám šlo.
"Uh- Maiku, úplně to nechápu? Kdo je ta paní?" Koukl jsem na ni a ona se tvářila stejně jako já, zatím co se snažila udržet ohaře na uzdě.
"Nevím kdo to je." Prohlásil jen a já zpoza něj vystoupil.
Tak na co tu předvádí to divadlo, když ji ani nezná?
Přistoupil jsem k psovi, a konečně uhasil své nutkání ho pohladit po hlavě.
Chvíli jsem si s ní povídal. Byla milá. Nevím čeho se Maik bál.
A pak mi to asi i došlo?
On má fobii i ze psů? Nebo alergii?
Rozloučil jsem se s ní i s jejím psem a zamířil zpátky k Maikovi, který se tvářil… nevím úplně jak to popsat? Prázdně?
Na chvíli mě to vytrhlo z role, ale pak jsem na něj nechápavě kouknul
"Ty se bojíš psů?" Přesvědčoval jsem se
"Ne… to ty." Nechápal on
"Hah?" Nechápal jsem "Cože to?"
"To ty… se bojíš psů." Lehce přeblikne očima po ženské se psem a po zbytku ulice, jakoby hledal nápovědu k tomu, co se právě stalo.
"Já se bojím psů?" Zopakuju po něm a zvednu obočí.
"No… jasně, od té doby co tě jeden pokousal." Zvedl mi pravou ruku, na které se mi táhla hluboká jizva snad přes celé předloktí.
"Mhmm…" zamrčím jako bych mu úplně nevěřil "Tak tohle se mi stalo…?" Prsty levé ruky jsem přejel po své pravé ruce a zkoumal jizvy.
Maik, celý rozhozený mou ne-fobií, se zběžně rozhlédl, jakoby opět hledal nějakou záchranu.
"Jsi si tím jistý?" zeptal jsem se, nějak se mi to nezdálo. Vždyť teď proti psům vůbec nic nemám.
"Samozřejmě, že jsem si sakra jistý!" Obořil se na mě
"Ok, ok, nechtěl jsem tě zpochybňovat, jen se mi tomu moc nechce věřit." Mírně jsem pokrčil rameny "Ale tak hádám, že je to možné… Teď si to nepamatuju, tak je to pryč" Uculil jsem se a jen tak zvedl oči.
Na křižovatce, která nebyla až tak daleko, jsem uviděl Willa a, podle specifické, rozsáhlé jizvy na krku, jeho matku.
Vydechl jsem. Najednou jsem věděl, na co se ho musím zeptat. Otázka, která mě tak zatraceně dlouho sžírá a on má odpověď. Levnou odpověď.
"Maiku, počkej tady" Řeknu prázdně bez toho, abych se na něj podíval a vydal se k Delbertovým rychlým krokem.
Maik jen vydal nechápavé "Ha?" ale nejspíš nakonec stejně zůstal stát, jelikož jsem za sebou neslyšel jeho kroky.
Will si mě všiml rovnou. Jeho matka, až když jsem byl pár kroků od nich, kde jsem se zastavil.
"Dobrý den madam" Jemně jsem naznačil pousmání.
Ona jen jemně naznačila tik v obočí a okázale zvedla nos, jakoby mi dávala najevo její pohrdání vůči mně.
"Dobré poledne" Odpověděla, nejspíš aby nevypadala neslušně.
Podíval jsem se přímo na jejího syna.
Will mě pozoroval s trochu obávajícím se pohledem.
Možná se bál, že jsem mu přišel dát odpověď na jeho včerejší otázku.
Možná se bál toho, jak jeho máti bude reagovat, když nás dva spolu uvidí komunikovat. Přece jen jsme měli zákaz se scházet už před dvěma lety.
Možná se bál toho, že nevěděl, co po něm budu chtít.
Možná mi mělo dojít, že ptát se před jeho matkou by mohlo způsobit problémy nám oběma.
Ale nějak mi to nedošlo. Já měl v hlavě jen svou otázku.
"Wille, kdo je ten, o kterém se mi zdává?" Nešel jsem kolem horké kaše. Neměl jsem zapotřebí je zdržovat.
Když pochopil, na co jsem se ho zeptal, přesunul svůj pohled plný obav ke své matce. Ta se k němu rovnou otočila s pohoršením a očividně supěla. Ani se nemusela ptát, jestli jsme se spolu bavili, byla to inteligentní dáma, mohla si to domyslet.
Protože má otázka to na ni úplně křičela.
Navíc to byla informace, kterou mi asi říct nemohl. Nedej bože, aby se o tom dozvěděla má matka.
Podíval se na mě, na svou matku a zase zpátky na mě.
Nejspíš na cestě, od jeho matky ke mně, hledal někoho, kdo by mu z téhle situace mohl pomoct. A Maik mu nejspíš pohled neoplácel.
"Ehm…" vydechl krátce, ale neodvažoval se vzduch doplnit. Polkl.
Nejspíš mi nechtěl lhát, ale nechtěl naštvat ženu, která nad ním měla moc, jako žádná jiná.
V jeho očích jsem mohl vidět, jak usilovně přemýšlí, na kterou stranu se přidá.
Nejspíš si myslel, že když si vybere jednu, ztratí tu druhou navždy.
Tak to nebylo a já byl kretén, že mi problematika společnosti, do které jsem nás všechny dostal, nedošla dříve.
Když mi to došlo, a já si uvědomil, co jsem to sakra za neskutečně stupidní hovado, nadechl jsem se.
"Oh shit." Vypadlo ze mě a já cítil rychlý pohled Willovy matky.
Nejspíš měla důvod si myslet, že za ty dva roky, kdy jsem s Willem chodil, jsem na něj měl hodně špatný vliv. A jelikož už konečně znám rozdíl, mezi slušně vychovaným a upraveným Williamem před dvěma lety a tímhle, neupraveným, nejspíš lajdáckým týpkem s delším obarveným hárem, nejspíš jsem o tom ani já sám nepochyboval.
"Teda- Pardon, já-"
"Co já vím, co se ti zdává…" Pokusil se zachránit si kůži před svou matkou chladným tónem a zároveň se na mě díval s hlubokou žádostí o porozumění. Nemohl mi na to odpovědět. Rozhodně ne teď a před ní. Ale zároveň se vyhnul lhaní. Dá se říct.
"Omluv nás, ale docela spěcháme. Promluvíte si jindy" Prohlásila umělým vstřícným tónem žena vedle něj, s pohledem, který mi zakazoval se k němu ještě přiblížit, a rukou zatlačila na synova záda, aby ho rozpohybovala dopředu.
Ten se nebránil, jen se po mě ohlédl snad na omluvu.
Já, když byl pohled jeho matky zaměřen před ni, a jeho pohled zaměřen na mě, jsem se prstem dotkl svého rtu, aby mu došlo, že mi nevadí platit.
Stáhnul obočí trochu víc zoufale. Očividně o tu odměnu přijít nechtěl.
"Do něčeho takového mi vůbec nic není." Prohlásil tónem se silnou nechutí odpovídat, aby se povýšil v očích jeho matky jako poslušný syn, ta na to reagovala hlubokým výdechem, a on v té chvíli zvedl rozpřáhnutou dlaň a nehtem palce si třikrát poklepal na čelo, snad aby nenechal zmizet příležitost mě u sebe 'zadlužit'. Navíc to nejspíš mohlo zvýšit přesvědčení jeho matky v tom, že už se my dva nebudeme muset znovu setkat.
Jeho matka mu jen dala lehký pohlavek, že se mi vůbec ještě odvážil něco říct a k tomu ještě něco ukázat, nejspíš ale netušila co, a šla dál. S největší pravděpodobností si myslela, že mi ukázal zdvihnutý prostředníček.
Když se otočil, aby se svou matkou mohl kráčet tam, kam předtím směřovali, chvíli jsem nechápavě zíral.
Co právě udělal?
Co to mělo znamenat?
Přišlo mi to tak povědomé, ale význam se v hlavě ne a ne objevit.
Podíval jsem se na svou dlaň, pak na hřbet ruky, pak ji otočil bokem a sám si palcem poklepal na čelo stejně jako předtím on.
A pak mi to došlo.
Jasně…
"Otec." Propustil jsem mezi rty význam toho gesta a ruku povolil.
Proč jsem- ne že by mě to nenapadlo, ale proč jsem to nebral jako samozřejmost?
S Martym- S Willem jsme se naučili jednoduché znaky znakové řeči. Aby když jsme se viděli ve škole a nebyli schopni spolu mluvit, jednoduchými znaky jsme vyjádřili myšlenky nebo nálady, které se nám honili hlavou.
Otočil jsem se k Maikovi, který se pořád nepohl z místa, a jenom kontroloval svůj telefon. Nejspíš se nechtěl míchat do věcí, které nějak nebyly jeho věc. A možná byl pořád trochu uražený.
Vydal jsem se tedy k němu.
Když jsem se přiblížil, schoval mobil a vzhlédl ke mně.
"O co šlo?" Zeptal se mě
"Jenom menší obchod, nic-" Pocítil jsem v hlavě jakýsi tlak. Jakoby se mi vědomí o identitě muže z mého snu, začalo nafukovat jako malý gumový balónek plněný pískem, přímo za stěnou mého čela.
"Nic důležitého. Já- Půjdu domů." Prohlásil jsem a vyrazil cestou, odkud jsme sem přišli
"Stalo se něco?" Nechápal Maik a následoval mne
"Ne, nic. Jen jsem unavený, a asi si půjdu lehnout" mírně jsem se pousmál a prohrábl si vlasy, abych nenápadně mohl zatlačit na své čelo a možná si tak ulehčil od bolesti přesypávající do mých spánků.
Cesta domů nebyla dlouhá, zase tolik jsme toho neušli.
Omluvil jsem se Maikovi, že jsem ho vytáhl jen tak pro nic a šel domů. Očividně se o mě trochu bál, ale tak zase by bylo přehánění, kdyby se ze mě něco snažil vytáhnout, když jsem jenom řekl, že jsem unavený.

Když jsem otevřel dveře, Sára se nehla z místa u stolu s papíry.
"Jsi zpátky nějak brzo, nemyslíš?" Zvedla obočí a zkontrolovala hodiny. "Byl jsi pryč jenom deset minut."
"Ah, jasně, přece nebudu riskovat, že přijdu o pizzu ne?" Nevinně jsem se usmál
"Hotová nebude dřív jak v jednu" lehce se mi vysmála
"Nevadí, do té doby se jdu asi- prospat" Sundal jsem si boty a odložil klíče.
"Vždyť si spal doteď." Prohlédla si mě
"Já vím, ale moc jsem se nevyspal. Vzbuď mě, jak bude oběd" Pousmál jsem se a šel nahoru do svého pokoje.
Vyšplhal jsem na svou postel a prostě se do ní svalil.
Bolela mě hlava. Doufám, že si vzpomenu aspoň na něco.
Aspoň něco, co stojí za tu bolest.
Přikryl jsem se dekou spíš ze zvyku než kvůli teplotě a zavřel oči.
Nebyl jsem jistý, jestli si na něco vzpomenu, ale z nějakého důvodu jsem to bral jako samozřejmost



Minimální počet komentářů pro další díl: 1

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vivísek Vivísek | E-mail | 25. června 2018 v 16:53 | Reagovat

Je to velmi zajímavé. Vim vic ale pořád nic. Už jen netrpělivě čekám na další pokračování. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama