Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 53

14. června 2018 v 22:24 | Saskie |  Remember me

Komenty vážně vždycky potěší na duši, hlavně double. xD
Takže děkuju, moc se mi tahle náhlá pozornost líbí :3
Uvažuju nad tím, že by to chtělo od začátku trochu updatovat, ale to by mi zabralo roky :T Já se znám.
(Vždyť já ještě teď opravuju Bohyni smrti)






"Udělám čaj, běžte si dát sprchu, než onemocníte" Usmála se na mě a prošla zpátky.
"Um- ne, já půjdu, nechci obtěžovat" Snažil jsem se z téhle situace vykroutit, ale Will na mě zvedl obočí
"Ona se neptala. Půjčím ti nějaký svoje věci, koupelna je támhle" Ukázal na dveře pod schody a rozešel se po schodech nahoru
Oh, tak chodba vedla do třech místností, prvně jsem to neviděl.
Ne že by na tom snad záleželo.
"Um- ne, vážně to není nutné" Snažil jsem se to zachránit, ale ani on, ani jeho matka mě neposlouchali.
Za chvíli se vrátil a podával mi hromádku věcí.
Ani nemusím říkat, že jsem proti němu prohrál. Nedokázal jsem ho odmítat dlouho.



Miloval jsem ho. Vyznal jsem se mu a on, dá se říct, svolil.
A teď, o dva roky později, byl pro změnu on v mém pokoji.
A nejspíš, když mi vyprávěl to, jak jsem se mu vyznal, po mé citaci: "nechci, abys byl můj kámoš", se dosmál a zvědavě se podíval na mě, proč se taky nesměju, nejspíš zjistil, že ho vůbec nevnímám a vzpomínky do mé hlavy vstupují i bez jeho pomoci.
Aby využil té příležitosti, kdy nejsem duchem přítomný, přiblížil se ke mně a lehce mě políbil na rty.
V té chvíli jsem zamrkal a vrátil se do reality.
Zaostřil jsem na hlavu přede mnou a on se po chvíli odtáhnul. Sám překvapen, že jsem ho, ani po svém 'probuzení' neodstrčil.
Hah.
Prý Márty.
Nadechl jsem se, jako bych se až teď probudil.
Polkl jsem a málem mi zaskočilo. Pálilo mě z toho v krku, ale to bylo hlavně tím, že jsem měl úplně sucho v puse.
Pozoroval mě, a snad se až pohledem ptal, jestli může pokračovat, když ne to aspoň zopakovat.
Znovu jsem zaraženě nabral vzduch a snad až zklamaně se na něj podíval
"Proč jsi lhal?"
Zvědavě zamrkal, jakoby si vůbec nepředstavoval, že tohle bude první, co mu při získání vzpomínek řeknu. Navíc si asi čistě neuvědomoval, co myslím. Navíc ani nemusel úplně vědět, že se mi teď právě něco vrátilo.
"Cože?" vypustil
"Proč jsi-" vydal jsem ze sebe "Tvoje jméno… Ty- debile!" Praštil jsem ho pěstí do paže.
Bolestně si chytil paži. Ne, vůbec jsem se nedržel zpátky.
Protřel si ruku a pak na mě překvapeně pohlédl "Vzpomněl sis?" Medově se usmál
"Já tě praštím" Povzdechl jsem si a opřel si čelo o svou ruku. Uznám, šťastný, že už něco vím.
Oficiálně první vzpomínka co jsem získal.
Aspoň myslím.
"Stalo se" Trochu si ruku protáhl a koukl na mě "Chtěl jsem vědět, jestli si ze mě třeba neděláš srandu, a pak by ses třeba někdy prokecnul. Ale pak jsi vážně nic nevěděl, a tak mi přišlo, že už je pozdě to vzít zpátky"
"Ty seš fakt-" Vydechl jsem, zasmál se a následně k němu vzhlédl
Teď jsem dokázal poznat ty rozdíly, o kolik se za ty dva roky změnil.
Natáhl jsem k němu ruku a jednou ho zatahal za pramen vlasů. Teď o tolik delší, než když jsme spolu poprvé mluvili.
Nebránil se, jen možná nechápal, proč to dělám.
"Takže… Na co všechno sis vzpomněl?" Usmál se
"Na ten den kdy jsem se ti vyznal. A pár měsíců před tím."
"A co bylo po vyznání už ne?" Zvědavě se zatvářil
Zakroutil jsem hlavou "Poslední co si pamatuju je to, že jsi říkal, že bys to rád zkusil-"
"Ale 'to' už si nepamatuješ?" Přerušil mě nevěřícně
Jen jsem zaraženě naznačil, že ne, a on vydechl. "Taky bych to nejradši zapomněl" Rozesmál se
Znepokojeně jsem se na něj podíval
"Jak to myslíš?"
Zvedl oči, a když si všimnul mého výrazu, jen se nevinně zasmál "Byl to propadák, má matka nás načapala, vyžvanila to tvojí matce a pak nás celý věky hlídaly, abychom se pokud možno neviděli.
Mrknul jsem, jakoby mi něco došlo.
"Proto jsme se scházeli poslední sobotu v měsíci…"
"Jedinej den, kdy je tvá ségra na přesčase, tvá matka i s mou matkou a dalšíma paničkama kdesi na dámské jízdě, a se mnou je doma jen otec, který se nestará, jestli někam jdu. Skulina objevena, a proto to tak zůstalo po celý náš vztah." Potvrdil mi
"Počkej… To jsme se jako jinak nescházeli?"
"Ale jo, to jo" Zasmál se "Každodenně ve škole. Oba jsme se tak nějak přestali scházet s lidma ze školy, aby na nás nepřišli. No párkrát nás načapali a měli jsme malér" Vyplázl provokativně jazyk, jakoby mi snad dával najevo, při čem nás asi 'načapali'.
"Takže- co jsme? Kámoši s výhodama?"
Trochu mu tiklo v oku, když mě slyšel. "Um, ne, ze začátku jsme byli. A čím víc jsme se znali, tím víc jsem dovolil, aby mezi náma bylo. Teď jsme-... chodili jsme spolu, žádní kámoši." Olízl si rty snad až zoufale a zhluboka se nadechl "Partneři"
Jen jsem kývl a pak se znovu zamyslel
"Ale proč- ty seš- chápu, že je to tvoje druhé jméno, al… ah tohle mě tak sere." kriticky jsem na něj pohlédl "Nikdo ti tak stejně nikdy neříkal"
William Mortimer Delbert. Teď když jsem si jeho jméno přehrál v hlavě, musel jsem se zasmát. Bylo to strašný jméno.
"Jo, jo, omlouvám se. Ale vzpomněl sis" usmál se
"Vzpomněl" Přiznal jsem "Ale tohle ti nezapomenu"
Ale nechápu, proč jsem si nevzpomněl na nic, když mi říkal Maik co jsme spolu zažili. Nebo cokoliv, co jsem se dozvěděl. Zatím mám jenom neurčité noční můry o tom, jak mi nějakej strejc masakruje rodinu.
"Takže ve škole jsme se bavili jenom spolu? Není divu, že si všichni mysleli, že jsem divnej!"
Will se jen lehce zasmál
"Jaký je tvůj vztah s Maikem?" mírně jsem natočil hlavu. Maik z 'Martyho' nadšený nebyl, ale hádám, že mu důvěřoval.
Zamyslel se a pokrčil rameny "Já ani nevím, nikdy jsme spolu moc nemluvili, vždycky jsi o něm mluvil, ale já se s ním znám jenom tak od vidění, hádám..."
Pokýval jsem hlavou a promnul si kloub malíčku "Jaký byl můj vztah s rodinou?"
Dokázal jsem z něj vycítit lehké zmatení
"no, se ségrou jste byli vždycky v pohodě, říkals že o nás i věděla, a kryla nás, když se na nás mělo přijít, a tvá máma…" zamyslel se, poznal jsem na něm, že ji asi neměl moc v lásce, ale nejspíš mi nechtěl říkat jeho osobní názor na ni "Pro vás chtěla vždycky jenom to nejlepší." Pousmál se
"A s mým táto-?" kousl jsem se do jazyku a zároveň mi zaskočilo.
Tentokrát jsem jeho výraz neviděl, protože jsem se snažil popadnout dech a dostat z plic nadbytečnou tekutinu.
Poplácal mě po zádech "Nic moc, hádám…"
Když jsem to rozdýchal, všiml jsem si, že pohled zabořil k mým kotníkům a škrábal se ve vlasech.
"Ty Wille" oslovil jsem ho a on ke mně zvedl pohled, jakoby si strašně oddechl, že jsem ho oslovil jeho jménem.
"Proč mi všichni tají mou minulost?"
Na setinu mu oči přeběhli ke dveřím a zase zpátky ke mně, jakoby se snad připravoval k útěku.
Ani bych to nepostřehl, kdybych pečlivě nesledoval jeho výraz.
"No, hele…"
Ne. Ani to nezkoušej…
"Chtěl jsem po tobě pět polibků za to heslo, bylo to k ničemu, tak jsem ti odpověděl na 10 otázek zdarma. Nepočítal jsem to, ale určitě jsme přetáhli, navíc už je docela- dost brzo, měl bych-"
Chytnul jsem ho naštvaně za tričko a přitáhl si ho, abych mu dal rychlou pusu. "A vyklop to! Co máte všichni za problém?!" Zavrčel jsem "Jak jsi sám říkal, už mám po krk těch lží!" Pořád jsem ho držel za tričko, snad aby mi nezdrhnul.
Povzdechl si, snad jakoby začal litovat toho, že si řekl o tak nízkou cenu jako je pusa.
"Dobře… Ale nesmíš nikomu říct, že jsem ti to řekl já…"
Jen jsem na něj zíral s přísnou tváří, ani jsem nepřikývl.
"…" Opět zkontroloval dveře a na chvíli ztichnul, snad jakoby se pokoušel zjistit, jestli nikdo neposlouchá za dveřmi. Pak šeptem spustil.
"… Tvoje matka všechny obvolala. Všem, kdo něco věděl o tvé minulosti, zakázala, aby o tom s tebou mluvili…"
Zaraženě jsem povolil stisk ruky
"To si děláš srandu…" Zamumlal jsem
"Mě to zakázala moje matka, co to má od ní, ale prosím-" Rukou jsem mu zacpal pusu.
"Moje matka?" Zopakoval jsem naštvaně "Ona si tu svou posranou rodinnou idylku prostě udržet musí!"
Teď mi pusu zacpal on, a chytil mě za ruku, jelikož ze mě asi cítil, že chci vstát a jít si to s ní vyřídit rovnou. Stáhl mou dlaň ze svého obličeje, aby se mohl obhájit.
"Myslí to dobře… Vždycky jsi říkal, že si to nechceš pamatovat, tak se to tak snaží nechat"
"Ale co?! A co všechny ty dobré vzpomínky? Co s něma?!" Strhl jsem jeho ruku, abych mohl taky mluvit.
Nervózně pohlédl ke dveřím "Vždyť ti je Maik už všechny řekl."
"Jak jako všechny?" Zamračím se
"No zbytek vzpomínek se ti zdá" Prohlásil a zarazil se, jakoby právě něco prokecl
Zamrkal jsem "Chceš říct, že ta hrstka příběhů, co mi vykládal Maik, je všechno, co patří mezi moje dobré vzpomínky?"
"No pak jsou tu ještě dva roky se mnou, že" Usmál se snad jakoby se pořád něčeho bál, ale chtěl to zakrýt vtipem.
A pak mi to došlo.
Zarazil jsem se a zpříma na něj pohlédl.
"To tys mi vzal deník…?"
Jak může vědět o mých vzpomínkách? O snech? O tom co mi řekl Maik?
Zavřel oči, jakoby právě nadešlo to, čeho se obával.
"… Podplatil jsem jednoho tvého spolužáka, ať ti ho vezme. Chtěl jsem jen vědět, jak se ti daří. Nemluvil jsi se mnou dva měsíce! Omlouvám se, chtěl jsem ho vrátit!" Začal z toho panikařit.
Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli ho za to mám nesnášet, nebo pociťovat jakési… polichocení z toho, že má takovou starost?
Taky jsem nevěděl, jestli toho využít a ptát se na další otázky, nebo, jak moje nálada chtěla, být sám.
Nemohl jsem ho ani nazvat lhářem, protože mi nelhal. Můžu být jen nasraný na to, že za odpovědi chce platit.
"Udělal jsem tehdy špatný první dojem co…" trochu zahanbeně sklopil hlavu.
Četl si vážně všechno.
Ne že bych byl nějak extra naštvaný na to, že mi vzal deník, kupodivu. Asi jsem si už zvykl, že ho nemám.
"… Můžu se na něco zeptat já?" Zeptal se Will pokorně
Neodpověděl jsem, jen čekal.
"Jak… se ohledně mě cítíš? Chci říct- Vrátili se ti na mě vzpomínky, vrátily se i… city?"
Zamrkal jsem.
Oh.
Nebyl jsem si úplně jistý.
"Nejsem si úplně- Jakože-… Dej mi trochu času se nad tím zamyslet…"
Jen kývl, a mě bylo jasné, že bude brečet, hned jak se mi ztratí z dohledu.
Mohl bych to ještě nějak zachránit?
"Víš, kdyby to nebyla vzpomínka, asi bych tě ani nepoznal" Mírně jsem se usmál "Měl jsi kratší vlasy" Opět to zatahám za ofinu
Pousmál se
"A já byl tak divnej" Postěžoval jsem si "Co to bylo za chování? Pro boha…" Dělal jsem si ze sebe srandu
"Ty vlasy byly strašný" Zamumlal poznámku na svůj účet a prsty si promnul pramen.
"Mě se líbily" zahulal jsem a on si toho snad ani nevšiml.
"A tvoje chování- no dospěl jsi" zasadil mi snad až kompliment "Teď jsi víc sebejistý"
"Nápodobně. Zmizel ti z tváře ten opatrný výraz"
Zarazil se a znova to vypadalo, že jsem to posral, ale zase to zkusil zahladit úsměvem, který mě znovu obviňoval z toho, že jsem ho právě probodl.
"Už půjdu. Měl bych se jít vyspat." Podíval se na hodiny, které hlásaly půl šesté ráno
"Řekl jsem něco?" Snažil jsem se najít důvod toho zraněného výrazu.
A pak mi to došlo.
Tehdy jsem ten jeho opatrný úsměv miloval. A on to musel vědět taky. A teď byl pryč.
"Je strašně pozdě, to neovlivníš tím, že něco řekneš" Vyhnul se lhaní a začal slézat z postele.
Naklonil jsem se přes desku postele a jen ho pozoroval, jak jde k oknu.
"Děkuju" Zarazil se a zmateně na mě koukl "Za vzpomínku."
Jen se ušklíbl "Za to bych zasloužil něco víc" Vyplázl na mě jazyk a ztratil se z mého dohledu.
"Až budeš chtít něco vědět, zavolej mi v normální hodinu, buď tak hodný" Zaslechnu zívnutí.
"Spolehni se" Zasměju se a nechám ho zmizet.
Padnu na záda, zhasnu lampu a chvíli čumím do stropu
"Takže za všechno může moje matka, hm?"


The end~

Eyyy konec vzpomínky!

Minimální počet komentářů pro další díl: 1
Zvednout počet či nezvednout, toť otázka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vivisek Vivisek | E-mail | 15. června 2018 v 9:03 | Reagovat

Tak to bylo něco. Ty sny to mi bylo jasné, že budou z minulosti,ale ten Will mě překvapil. Nečekala jsem to. :-)
Ps: už se těším na pokračování.
Otázka která mě nejvíc tíží. Co se stalo na té loďi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama