Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 52

12. června 2018 v 13:56 | Saskie |  Remember me
A já si skoro myslela, že na další koment počkám aspoň půl roku když ne dýl, a ono ne :3
Takže děkuji
Možná bych pomalu zas mohla povídku rozepsat.





Vyčerpaně jsem vydechl a podíval se na ségru, která rozrazila dveře.
"Jsou čtyři. Nech mě spát." Probodla mě pohledem a poškrábala se na své rozcuchané kštici.
"Sorry ségra, neuvědomil jsem si to." Omluvil jsem se, a pak jen čelil varovnému pohledu za zavírajícími se dveřmi.
Měl jsem chvíli na to, abych se uklidnil, unaveně jsem si prohrábl vlasy, notebook vypnul a odložil na skříň vedle postele. Stejně už z toho nemám co nového vyčíst.
Padl jsem do postele a vlastně se uklidnil docela dost. Až moc.






Klepání na okno.
Při prvním pokusu narušit můj spánek jsem se jen přetočil na bok. Při druhé salvě jsem si podvědomě ucho zakryl svou paží.
Lehce jsem pootevřel oči, až když jsem zaslechl slabé zavrzání, a naplno jsem se probral, až když jsem ucítil něco na noze.
Široce jsem otevřel oči, vystřelil do sedu a ohnal se lampičkou jako už jednou.
Samozřejmě oslepení čekalo nás oba. Mne alespoň jen na prvních pár sekund. Zase.
"Do prdele už!" zvolal jsem naštvaně, když jsem Martyho znovu uviděl před sebou.
"Trváš na tom?" Očividně nehleděl na svou slepotu a provokativně se usmál, k tomu přece oči nepotřeboval.
Praštil jsem ho do ramene a za lampou schovával svůj lehce pobavený úšklebek.
Ano, zasmál jsem se. Tím, že jsem si přečetl takovou konverzaci, jsem docela pochopil, v čem spočívá jeho humor, jak rozeznat jeho sarkasmus a další.
"Jak ses sem zas dostal?" Znovu jsem pohlédl na dveře a zvedl obočí na toho vetřelce
"Zas oknem" Pokrčil rameny "Říkal jsi, ať dojdu a ty tu spíš!" Vyčetl mi
Zívl jsem a lampu připevnil na desku postele "Cos čekal? Jsou čtyři ráno" zasmál jsem se
Smířeně se uchechtl a posadil se do tureckého sedu. Díky bohu, vypadá to, že dneska se jeho útokům vyhnu.
"Ok, získáváš 10 odpovědí zdarma. Za to ne až tak užitečný info"
Chtěl jsem se nejdřív zeptat na nějaké ne-úplně-důležité věci. Taková ochutnávka mé minulosti, měl jsem spoustu času na to, abych se ho zeptal na těžší záležitosti. Vím, že bych asi neměl plýtvat otázkama, ale doufal jsem, že toho zase tak moc litovat nebudu.
"Jak jsme se my dva seznámili?" vypadlo ze mě, když jsem si ho tak prohlédl.
Jen pokrčil rameny a jednoduše odpověděl "Ve škole"
Probodl jsem ho pohledem "Co kdybys to trochu rozvedl?"
"Nic přelomného, žádná láska na první pohled, aspoň ne z mé strany, jednoduše jsme se pořád míjeli na chodbě. Znali jsme se od vidění"
Pokrčil rameny znovu a pousmál se
"A jak jsme skončili spolu?" Nechápal jsem "Jak ses mi vyznal?"
"Jak jsem se ti vyznal?" Zasmál se "Promiň, jestli tě zklamu, ale tys s tím přišel za mnou"
Zamrkal jsem
"Kecáš…" Ještě než jsem se stihl nedůvěřivě zamračit, zasmál se a pokračoval
"Vážně, zastavil jsi mě na cestě domů, byl jsi mokrej od hlavy k patě, bláto jsi měl úplně všude, byla strašná bouřka a bylo to strašně vtipný" Smál se a já jen poslouchal, vypadal, jakože si to vyprávění užíval, i když mi to celé přišlo jako jen dětské utahování si.
"A víš, cos mi řekl, hned potom, cos na mě zavolal, ať zastavím?" Koukl na mě "Já si zapomněl tašku…" Rozesmál se a rukou se chytil za břicho, zatím co udýchaně pokračoval
Vůbec jsem netušil co je na tom vtipného…
"Řekls to takovým hlasem, jakoby na té tašce záležel tvůj život, zrudnul jsi, když sis uvědomil, že na tebe čumím, a ty nemáš to, co bylo v tý tvý blbý tašce. Ale zároveň ti bylo jasný, že by ses přede mnou už nemohl, už kvůli své hrdosti, ukázat, a tak jsi na mě zařval" Na chvíli se zastavil ve vyprávění, aby se dosmál, aby mě mohl správným způsobem napodobit.
Vůbec to neznělo jako já…
A mě v té chvíli, kdy citoval mé staré já z doby před dvěma lety, rozbolela hlava.


Vzpomínka
Už pár týdnů jsem se tím sžíral, tak jsem se, když jsme s Maikem zrovna sledovali nějaký seriál, rozhodl, že mu to řeknu.
"Co kdybych, čistě teoreticky, řekl, že jsem se možná- zamiloval?"
Maik ke mně zvedl hlavu "Podpořil bych tě?" zase se podíval na televizi "Podle toho, co by to bylo za ženskou"
Snažil jsem se nenápadně naznačit, že by to nemusela být úplně ženská…
"Co když by to byl chlap?"
Nenápadnost? Zajištěna.
Maik se na mě znovu podíval a způsob, jakým zvedl jedno obočí, mě málem rozesmál. Vůbec to neuměl. "Tak bych tě podpořil… pokud by to byl v pohodě týpek. A sorry, pokud bych to nebyl já" Pomalu obočí stáhl a koukl zpátky k sérii zvuků linoucí se z televize.
"…Mluvilo se teoreticky?" Zeptal se po chvilce, co jsem nic neříkal.
Zaváhal jsem. A uvědomil jsem si, že už by mě to stejně prozradilo, tak jsem to chtěl prozradit aspoň v nějakém stylu.
"M…Možná?"
Tak ten můj styl, jak jsem zjistil, byl pořádnej propadák.
"Nejsem to já, že ne?"
Uchechtl jsem se "Sorry, ale fakt ne."
Maik jen obyčejně mrknul na telku a skoro až nepostřehnutelně naznačil pokrčení rameny.
"Kdy se mu vyznáš?" Zeptal se obyčejně
"Ses posral nebo co?" Vyhrkl jsem "Nemůžu se mu jenom tak vyznat!"
"Proč by ne?" Nechápal Maik
"On není g…ay" zamumlal jsem
"Není co?" Zvědavě na mě kouknul
Odmítavě jsem zakroutil hlavou "Nenuť mě to opakovat"
"Opakovat co, vždyť jsi to nebyl schopnej ani pořádně vyslovit" Posměšně se uchechtl a pěstí mi bouchl do ramene, aby dal najevo, že si to nemám brát osobně.
"Možná je taky gay" řekl obyčejně a já měl chuť mu kvůli tomu slovu zacpat pusu
"Ne, není. Už jsem slyšel, že měl holku" Prohlásil jsem znalecky
"To že měl kluk holku, znamená, že už s klukem chodit nemůže?" Podíval se na mě vychytrale on a zase zvedl obočí.
"Tys už měl taky holku a najednou je z tebe gay"
"Přestaň to slovo říkáááát!" Snažil jsem se mu pusu zacpat, ale on se se smíchem bránil
"Není to sprosté slovo. Nemáš se za co stydět. Možná si tě taky zamiluje" Pokrčil rameny "prostě se mu vyznej, už jsi s ním mluvil?""
"Nemluvil" Zamumlal jsem prázdně a konečně sledoval to, jak se Maikova tvář překvapeně podívala na mě a mění se až do kritického pohledu
"Jako vůbec?!"
Radši jsem nic neodpovídal.
"Ty seš fakt marnej" Zasmál se a praštil mě pěstí do ramene na znamení, že to myslí vážně, ale ať si z toho nic nedělám.
"Tak se s ním nejdřív skámoš. Bude to jednodušší"
"Ale… Co když pak bude znechucený, že jsem si získal jeho důvěru za takovým hnusným účelem?" S obavami jsem se na něj podíval
Odpovědí mi byl trochu otrávený pohled
"Hele, jsem tvůj kámoš, takže ti to řeknu rovnou" Položil mi ruku na rameno a významně se na mě podíval, jakoby ve své lebce schovával to největší tajemství světa.
"Jsi naprostej idiot" Probodl mě pohledem, jakoby mi říkal 'a sám to víš nejlíp'.
"Tak se mu vyznej rovnou, napiš mu dopis nebo nějakou takovou věc, co já vím, čím si lidi dneska vyznávaj lásku. Přinejlepším bude chtít být aspoň kámoš, když už nic jiného." Poradil mi.
Ale já nechci být jeho kámoš…
Já vím, že je to aspoň něco, ale… Já fakt nechci zůstat uvězněnej v posraným friendzone.
Ale dopis nezněl jako úplně debilní nápad.
No napsat dopis, kde komusi vyznám lásku, jak jsem zjistil, nebylo tak jednoduché.
V pokoji jsem se pomalu topil ve vyhozených nápadech na dopis, zmačkaný papíry všude. Všude.
S košem jsem se neotravoval už rovnou. Vlastně celou mou podlahu zasypávaly dopisy, které jsem zavrhl.
Sára vešla do pokoje s tím, že něco potřebuje, ale zarazila se, když mě viděla u stolu mačkat další papír.
"Brácha? Co tu blbneš?" Zavřela za sebou dveře, aby papíry neutekly z pokoje na chodbu.
"Milostný dopis." Zamumlal jsem prázdně a už si zoufale podložil hlavu
Nejdřív zvědavě zvedla jeden papír a jedním dechem ho přečetla. Ale pak se zarazila.
Pro jistotu si vzala další, a další až se nakonec dostala ke mně a přečetla si zmačkaný papír vedle mé ruky.
"Píšeš klukovi?" Zeptala se na konec, aby se snad ujistila, že umí číst.
Jen jsem na ni rozmrzele kouknul
"Problém?"
Jen zamrkala jako by to zpracovávala a nakonec jen trochu, snad až uznale pokývla hlavou do strany, jakoby to právě přijala a jakoby snad až byla hrdá na to, že má bráchu teplouše.
"Chceš pomoct?" Rovnou si přisedla na dřevěnou židli, která mi sloužila spíš jako odkládací stolek pro oblečení, které jsem nebyl schopný uklidit. Sebrala mi zpod ruky papír a začala ho pročítat.
"Jistě…" vypustil jsem sarkasticky.
Vzala mi tužku, kterou jsem svíral třemi prsty, a začala přeškrtávat dopis, do kterého jsem si vylil srdce.
"Hej!" Okřikl jsem ji. Ona mi právě rozřízla srdce tužkou!
"Tohle tam nepiš. Ne- ne- ne" Kroutila hlavou pokaždé, když tužkou zaútočila. "V jednoduchosti je síla. Nebylo by tam lepší shrnout tohle a tohle?" tužkou zakroužila kolem dvou částí a nechala za sebou modrou rýhu.
Vzala čistý papír a rychle tam shrnula to, co já se snažil shrnout už asi dva měsíce.
Ano. Píšu posraný dopis už dva měsíce a mám jen koberec z papíru. Šetřím.
"Měl bys napsat to, co bys chtěl sám číst. Protože jinak se na to čtení vykašle rovnou. Ty bys chtěl číst pětistránkový dopis?" Vyčetla mi a položila přede mne papír
Zamyslel jsem se "Kdyby tam byli něčí pocity…?" Koukl jsem na ni, jako bych snad věřil, že neměla žádné city nebo slušnost.
"Zamysli se znova, protože by to nikdo nečetl. Lidi mají lepší věci na práci než koukat na stránky dojemných slov."
Dotčeně jsem se na ni podíval
"Tak to prostě je. Nemysli si, že nemám žádné zkušenosti. Zkrať to, nepopisuj tam proč, a jak moc. Měj to jednoduchý, netvař se jako třináctiletá fanynka 1D."
Ostře jsem na ni pohlédl "No dovol?!"
Zasmála se a rozcuchala mi krátce střižené vlasy.
"Kdy, proč a jak moc si můžete vyřešit slovně, ale číst o tom nikdo nechce." Povzbudivě se na mě usmála a otočila se k odchodu.
"Sáro-" Otočil jsem se na ni s naléhavostí v hlase, když otevřela dveře a nechávala za sebou cestu odhrnutých papírů.
Pohlédla na mě s otázkou v očích
"…Neříkej to mámě" Zaprosím očima, ne však hlasem, který zní spíš jako bych dával výhružku, a ona se jen lehce uchechtne
"Neboj. Ani jsem to neměla v plánu." S tím dokončila zbylý půlkrok na chodbu a zavřela dveře.
Byl jsem najednou hrdý, na to, že mám ségru, jakou mám.
Ohledně toho dopisu měla pravdu. Ale než jsem ho dokončil, uběhlo dalších pár týdnů a v mém pokoji přibyl trojnásobek papírů. Teď jsem mohl začít tapetovat.
Chtěl jsem si být prostě jistý, že se to bude dát číst. Přemýšlel jsem nad každým posraným slovem a pak ho ještě stokrát přepsal, aby nakonec dopadlo tak, jako bylo nedotčené na začátku.
Fakt jsem se cítil jako malá holka.
Až moc jsem nad tím přemýšlel…
Když mi to došlo, řekl jsem si, že už musím skončit.
Dopsal jsem ho, zalepil ho do obálky a schoval, abych si to přepsání ještě nerozmyslel.

(Ten díl měl končit tady, ale proč to neudělat extra dlouhé a hodit sem i další díl?)

Poslední dobou hodně pršelo. Všechno bylo mokré, kluzké, a šedé. Pro nadcházející depresi z odmítnutí jako dělaný.
A už pár dní jsem si říkal 'předám mu to zítra, předám mu to zítra'… no to bych se nesměl dozvědět, že zítra s rodinou jedou kamsi na dovolenou! Na dva podělaný týdny.
Čekal jsem před školou v tom nechutném dešti, na rameni pověšenou tašku a nad hlavou polo-rozbitý deštník, který se i v mírném vánku kymácel jak při hurikánu a měl tendence se převracet na druhou stranu, jakoby mě chtěl přesvědčit, že déšť vlastně vůbec není špatná věc a za každou cenu se se mnou chce o ten zážitek podělit.
Maik se ramenem opřel o to mé a s úsměvem se zeptal "Tak co? Už to uděláš?"
Opakoval tyhle dvě věty od doby, co se dozvěděl, že mám na někoho zálusk, ale tentokrát jsem neřekl svou větu "až zítra" Nýbrž: "Jo."
Maik uznale hvízdl "Wow- kecáš! Po- jak dlouho? Třech měsících psaní? Co tak najednou?"
"Zítra odjíždí na dva týdny pryč. Musí to být dneska." Prohlásil jsem a pozoroval tváře procházejících, aby mi neunikl.
"Můžeš mu to přece dát, až se vrátí" Pokrčil Maik rameny a přestal se o mě opírat
"Nemůžu mu dát 3 týdny starý dopis!"
"Tak ho napíšeš znovu" nechápal kde je problém
"Tohle jsem psal tři měsíce!" Napomenul jsem ho, jakoby mě právě urazil "Už nebudu čekat. Ať mě klidně pošle někam, ale ať už to mám za sebou" Mluvili ze mě nervy. Vůbec jsem to tak nemyslel.
"Dobře, dobře." Uklidňoval mě Maik "Tak se někoho zeptej, jestli už nešel"
Od vidění jsem znal pár jeho spolužáků, a když se jeden z nich ukázal, oslovil jsem ho "Um promiň, nevíš, jestli už šel William domů?"
"Ten už dávno šel, říkal, že musí zajít domů, protože stěhují, každopádně odešel tak před čtvrt hodinou" Cítil jsem jak se Maikovy koutky zvedly do zadržovaného posměšného úšklebku.
"Um-! Řekneš mi, kde bydlí? Fakt s ním potřebuju mluvit." Zvědavě se na mě podíval, jakoby si nebyl jistý, jestli mi věřit, asi mu nechtěl způsobit žádný problémy, ale můj výraz ho nejspíš přesvědčil, že mu problémy udělat nechci a tak mi prozradil aspoň jeho ulici a směr kterým jít.
"Ale to je cesta na půl hodiny" Zamračil se Maik. Bylo mi jasný, že takovou dálku se mnou nepůjde. Lenoch.
"Doběhnu ho" Pokrčil jsem rameny a otočil se na mého nejlepšího kámoše.
"Díky" Otočil jsem se na kluka, který mi poradil, a nechal ho odejít svou cestou.
Vrazil jsem deštník Maikovi a svou tašku mu přehodil přes hlavu, zatím co jsem v ní ještě hledal telefon
"Asi bys měl rychle, říkal, že se ta tvá slavná láska má stěhovat, takže pokud ho chceš zastihnout, tak bys měl rychle, než odjedou."
Zasekl jsem se "Stěhují?" Chtěl jsem se otočit na toho spolužáka, ale už tam nebyl "Počkat to jsem přeslechl! Měli jet jenom na dovolenou!" Trochu jsem s Maikem zatřásl, aby se vzpamatoval.
"Řekl, že se stěhují, já za to nemůžu!" Snažil se mi vykroutit, ale tím se mu převrátil deštník a já víc jeho zápasení nesledoval. Na mobil kašlu, stejně bych ho nepotřeboval.
Ještě v šoku jsem se rukama odrazil od Maika, abych měl rychlejší start a pak už nevnímal nic, jen běžel.
Zhruba jsem věděl kde je ona ulice, kde bydlel, v předstihu jsem uvažoval, kterou cestou se dát, abych tam byl co nejrychleji, no neuvědomil jsem si, že je jedna ulice rozbořená a právě tam není žádná jiná cesta, než přes kaluže a nánosy bahna.
Příliš pozdě se vracet…
Nakonec jsem ho dohnal. V tom lijáku už mi bylo úplně jedno, jak vypadám, jediný co jsem teď na svým seznamu úkolů měl, bylo: 'nezvorat to'.
"Wille! Počkej!" Zahulákal jsem, jelikož už jsem vážně nemohl dýchat. Z posledních sil jsem k němu doběhl, a co nejrychleji se vydýchal, nechtěl jsem ho zdržovat dlouho, jen to předám a půjdu.
Zvědavě se na mě otočil. Zamrkal zelenýma očima, a schovaný se svou pečlivě upravenou uniformou pod černým deštníkem se nadechoval, že něco řekne, ale mě v té chvíli probralo uvědomění.
"Já si zapomněl tašku!" Zoufale jsem zaúpěl.
Šokovaně jsem se ohmatal, jako bych si nebyl jistý, jestli ten dopis náhodou nemám v kapse. Nebo tu tašku. Ale neměl.
Do prdele! Co teď budu dělat?!
Když jsem k němu znova vzhlédl, pořád na mě koukal s výrazem, jakoby mi snad chtěl pomoci.
A najednou jsem zpanikařil.
Co teď? Co teď? Co teď?!
Nemůžu si vyžádat další šanci, to by bylo trapný! Nebral by mě vážně! Když to poseru, tak už další šanci nedostanu!
"Jsi v pořádku?"
'Maximálně budeme kámoši.' Proběhlo mi hlavou.
"Nechci, abys byl můj kámoš!" Zařval jsem, a cítil, jak se mě lekl.
Posrat úplně všechno co šlo? Úspěch.
Ruce se mi roztřásly ještě víc než předtím.
Zaraženě mě pozoroval a já cítil, jak rudnu studem.
Já to- já- to jsem říct nechtěl!
"… Um…" Ozval se tiše a i přes hlasitost jeho 'um' jsem se lekl. "Promiň… ale… jsme my dva vůbec kámoši?" V jeho hlase bylo tolik opatrnosti, kolik jsem ještě neslyšel.
Nejspíš mě nijak nechtěl urazit, a cítil se asi hodně blbě, že si nevzpomíná, kdo jsem, když tu na něj řvu, že už nechci být jeho kámoš.
"Uh- Ne! Tak jsem to nemyslel! Omlouvám se!" křičel jsem dál a on se rozpačitě rozhlédl, jakoby se chtěl omluvit kolemjdoucím, že tolik křičím. Kolem nikdo nebyl, ale musel se cítit trapně.
Když mi to došlo, taky jsem se očima rozhlédl kolem sebe a pak sklopil hlavu, zatím co mi z vlasů stékaly prameny vody.
"Promiň. Jsem úplně směšnej."
Zmateně zamrkal a pak se zářivě usmál "Úplně ne. Jenom trochu… Ty jsi z prváku… z třídy jedna… že?" Ujišťoval se a já se rozzářil.
"Yeah." Kývl jsem a představil se jménem
"Promiň, ale nepamatuju se, že jsme se někdy bavili…?" Zase ten opatrný tón
"Uh- jo, teda ne, vlastně ne, nebavili. Promiň, neměl jsem v plánu na tebe zařvat, a hlavně ne tohle" Omluvil jsem se a poškrábal jsem se na hlavě
A pak kolem projelo auto a oba nás osvěžilo vodou, která sotva dokončila svou pouť z nebe na zem, a zase se ocitla ve vzduchu. S tím rozdílem, že už jí v cestě zpátky na zem stáli dva týpci. Jeden z nich už by si ani nevšiml, že na něm nějaká voda, či bláto přibylo, ale druhý byl do této chvíle suchý a upravený.
Vozidlo si radostně pokračovalo v cestě dál, zatím co my dva byli zaraženi šokem. Oba spíš kvůli tomu klukovi pod deštníkem.
Will vypadal hodně v šoku. Doteď by mohl být na svou uniformu hrdý a teď byla zničena kaluží.
Nemohl jsem se ubránit cuknutí v koutku
"Ne." Varoval mě nově promočený
To napomohlo tomu, že se mé rty zkřivily do zadrženého pousmání
"Ne" Varoval mě znovu a jeho rty udělali podobnou kličku jako moje
A pak už jsem se neudržel a začal se smát. A on se mnou.
Deštník po chvíli složil a nechal se smývat čistou vodou.
"Chceš jít dál? Můžeme to probrat v suchu. Ať už jsi chtěl říct cokoliv." Poznamenal ledabyle a prstem naznačil k domu opodál.
"Jsi si jistý?" Ujišťoval jsem se, ale následoval jsem ho.
"Jasný, přece nechceš dostat zápal plic. Promiň, že jsem to nenavrhl dřív"
"Um- ale, nemáte něco na práci? Slyšel jsem, že se máte stěhovat"
"My? Ne." Usmál se a odemkl dveře "Strýc se stěhuje, tak bylo v plánu mu pomoct s nábytkem. Ale jedny ruce by postrádat mohli. Navíc myslím, že v takovém dešti to brzy vzdají" Změnil pohled na nevinný a vpustil mě na chodbu, která vedla jen do dvou dalších, dveřmi zavřených místností a pak po schodech nahoru.
"Wille už jsi doma? To stěho-" Zarazila se a nejspíš vyšla z obýváku "Cos dělal? Vždyť jsi měl deštník!" podívala se na mě a trochu stáhla obočí.
On byl možná mokrý, ale já byl nový level prasete, co se nejspíš vyválelo v bahně. "A tohle je tvůj kamarád?"
Will mi věnoval pohled "Um, známý… ohodilo nás auto." Opět použil opatrný tón, snad aby mě neurazil tím, že by mě označil za kámoše, když už jsem na něj ječel, že to nechci. "Stěhování bylo zrušeno, že?" Sundal si sako uniformy
Jeho matka, dáma ve středních letech, blonďatá žena s modrýma očima, poznamenaná širokou jizvou přes krk, jen kývla. "Říkal, že si nakonec najme stěhováky, když zítra jedeme pryč."
"Udělám čaj, běžte si dát sprchu, než onemocníte" Usmála se na mě a prošla zpátky.
"Um- ne, já půjdu, nechci obtěžovat" Snažil jsem se z téhle situace vykroutit, ale Will na mě zvedl obočí
"Ona se neptala. Půjčím ti nějaký svoje věci, koupelna je támhle" Ukázal na dveře pod schody a rozešel se po schodech nahoru
Oh, tak chodba vedla do třech místností, prvně jsem to neviděl.
Ne že by na tom snad záleželo.
"Um- ne, vážně to není nutné" Snažil jsem se to zachránit, ale ani on, ani jeho matka mě neposlouchali.
Za chvíli se vrátil a podával mi hromádku věcí.
Ani nemusím říkat, že jsem proti němu prohrál. Nedokázal jsem ho odmítat dlouho.



The end~

Eyyy vzpomínka!

Minimální počet komentářů pro další díl: 1

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sasukey sasukey | Web | 12. června 2018 v 22:49 | Reagovat

Eej, jsem první komentující a zároveň jsem tím splnila podmínku pro další díl! Co na to říct, jsem prostě dobrá. :D Ale přečíst všechny kapitoly mi dneska teda dalo zabrat...

2 Vivisek Vivisek | E-mail | 13. června 2018 v 21:25 | Reagovat

Ahoj. I když vidím, že první komentář už je na světě i tak se přidám. Upravdu super napsané. Možná to nevnímáš, ale tvé psaní se od prvni kapitoly zlepšilo. Příběh dobře rozvádíš. Tvůj popis se zlepšil. Lepe se mi to čte. Tvůj námět příběhu byl senzační už od začátku. Doufám,že brzy uvidím další kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama