Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 51

31. května 2018 v 18:39 | Saskie |  Remember me
Když jsem se rozhodla, že další díl Remember me vydám až po dvou komentářích, neměla jsem ani tušení, že na ně budu čekat skoro přes rok a půl.
Asi jsem si o sobě myslela vážně hodně, a upřímně po takové době už ani nemám náladu přidávat další díly, ani jiné povídky, které bych v budoucnosti snad mohla i vymyslet.
Každopádně, jelikož mám už hodně dlouho napsané pokračování, proč bych ho nepřidala, když se konečně objevil ten dlouho očekávaný koment. Takže děkuji Vivísku, tvého zájmu si cením a jsem ráda, že o tu povídku ještě někdo stojí.


Jak jsem slíbila, další díly budou delší (protože jsou 'placené'), naskytne se víc odpovědí a vzpomínek, a podle mého názoru, budou zajimavější. takže jakože doufám, že ti, kteří si to přečtou, s nimi budou spokojení.





"Přítel?" Zeptal se čaroděj. Jeho skromný byt stejně vypadal, jakoby provozoval voodoo. Všude byly různé korálkové věci, záclonky a co já vím co ještě. Na to, že byl programátor, všechno měl ze dřeva.
"Bývalý no." Pokrčil jsem rameny
Čaroděj se zasmál "Já myslel jako milenec" Zasmál se, aby bylo jasné, že si dělá legraci, určitě mě nechtěl urazit.
"Já přece taky." Pokrčil jsem rameny, a bavil se jeho zaraženým pohledem.




Odešel jsem hned jak dokončil programování. Moc dlouho mu to netrvalo.
Doma jsem si sedl na svou postel a zapnul noťas.
Z nějakého důvodu jsem se cítil nervózně.
Hodně nervózně.
Tohle může být můj klíč ke vzpomínkám.
Snad se i něco dozvím.
Mohl bych si vzpomenout na tolik věcí!
Ale…
Co když ne?
Co když mi to nepomůže? Ani trochu? Co pak?
Nejspíš mi nebude zbývat nic jiného než jít za… za Martym.
Nervozita je nechutná věc.
Zhluboka jsem vydechl a přihlásil se.
Musel jsem zavřít oči na uklidnění.
Pff čeho se bojím?
Když něco zjistím, tím líp, a když ne, všechno bude při starým. Však co.
Nádech.
Otevřel jsem oči. Koukala na mě černá tapeta s textem "Co tě nezabije, to se vrátí a pokusí se o to znovu."
Deep.
Jak poetické.
Vážně. Co já jsem zač.
Možná už ani nechci tolik vědět, co jsem zač.
To je trapný.
Jediné, co je na ploše, jsou čtyři ikony. "Kompl", "Skajp", "Koštyš" a "chromák". Jo. Vážně. Místo Chromu to byl chromák. Místo 'Tento počítač' byl kompl. Skype skajp? KOŠtyš?
Good job. Já byl tak funny.
Ale je toho nějak… málo ne? Nevymazal třeba něco ten voodoo magor? -nic proti němu-
Povzdechl jsem si a otevřel pc. Nic, sem tam pár meme obrázků, složka s hudbou, s filmy a nějaké hry. Především pro multiplayer.
Nezaujatě jsem koukl na skype.
Chtělo po mě heslo.
Ne díky.
Šel jsem radši na net. V historii byl buď youtube, nebo fotobook. (přece tomu nebudu dělat reklamu)
Na youtube jsem si pustil první skladbu, co se mi nabídla a šel jsem na tu strašnou sociální síť.
BYL.
JSEM.
PŘIHLÁŠEN.
A co víc, měl jsem nepřečtenou zprávu.
Nadšení zmizelo, když jsem zjistil, že od Martyho. Jméno bylo, hádám, pseudonymní, ale byl to určitě on. I já měl nějaké smyšlené jméno.
Mlaskl jsem si, jako bych si to ani nechtěl číst. Ale myslím, že mi nezbývalo nic jinýho.
Byl to jedinej přidanej člověk.
Co se tady sakra děje…
Rozkliknul jsem ty zprávy a zjistil, že těch nepřečtených zpráv je tam asi 180.
Za ten měsíc co jsem tam nebyl.
Když to zkrátím, prvních pár dní si z toho moc nedělal. Druhý týden doufal, že jsem v pohodě, a že se mu brzo ozvu. Ve třetím týdnu měsíce šlo vidět, že se bojí a už začíná panikařit. Ve čtvrtém už hodně výrazně propadal panice.
Z nějakého důvodu mi z toho bylo těžko.
Když ale přišel do mého pokoje předminulou sobotu, vůbec nevypadal, jakoby se snad obával nebo cokoliv.
Navíc se choval jako úplnej kretén.
Neměl jsem co jiného na tom noťasu dělat, než si číst jejich staré zprávy. Mého starého já a Martyho.
Když jsem začal, bylo asi kolem dvou odpoledne.
Když jsem skončil, bylo pozdě i na to, abych… cokoliv.
Ještě že byla neděle.

Neděle 12. dubna

Musím říct, ten týpek mě fakt miloval.
A musím taky říct, že já jeho určitě taky. Aspoň předtím než jsem ztratil paměť.
Z toho všeho mi bylo do breku.
Jak si tohle můžu nepamatovat? Jak si vůbec můžu dovolit tohle zapomenout?
Ne že by se mi snad něco vybavilo. Že bych si vzpomněl na něj nebo na nějaké city co jsem k němu choval, ale bylo to fakt smutný.
Kdyby se to stalo někomu, koho miluju, taky bych byl na dně.
Znovu to shrnu, protože nemám náladu vypisovat svoje pocity.
Nedozvěděl jsem se nic moc, co by mi nějak pomohlo.
Hodně jsme si volali na skype, jak jsem se tak dozvěděl, takže hádám, že svou minulost z hovoru nevyčtu, ani kdybych se na ten skype přihlásil.
Na fb jsem o sobě vůbec nemluvil. Dozvěděl jsem se cosi jen o něm.
Jakože třeba chodí do stejné školy jako já. Byl jen v jiné třídě. Nebo že je vlastně docela vtipnej. Nebo že se s ním dá bavit o jednom filmu třeba měsíc. Nebo jeho rodinné trable.
Nebo třeba to, že jsme spolu chodili asi dva poslední roky.
Sákra, to musí bejt šok, zjistit, že si nic nepamatuješ.
JÁ JSEM V ŠOKU.
Tak proč on nebyl?!
"Znám tě líp než Maik, tak jsem v klidu." Prohlásil jsem jeho větu nahlas a podepřel si hlavu.
Tohle mi za to nestálo. Nedozvěděl jsem se nic o sobě. Nic co bych potřeboval.
A prý že "cenná informace".
To určitě.
Ani zmínka o mé minulosti. Vždycky když se k tomu konverzace schylovala, radši jsem napsal "Hele a nechceš radši zavolat, to je na dýl…"
PANE BOŽE. TOHLE MĚ TAK VYTOČILO.
Proč mu to prostě nemohl napsat?!
To jsem tak zdechlej psát?!
Byl jsem naštvaný. Zvedl jsem mobil a zavolal Martymu.
Proč mu tak trvá, než to zvedne?!
"Haló…?" Ozvalo se ospale.
"Nic ti dávat nebudu!" Zvýšil jsem hlas rovnou, abych toho debila probral.
"Hah? Hnn… Vždyť jsou čtyři ráno…?"
"Pěkně jsi kecal! Nedozvěděl jsem se žádnou 'cennou informaci', ani nic jiného! Nic ti dávat nebudu!"
Chvíli bylo ticho, jakoby si třel oči, aby se vzbudil. "Ha? Tys to všechno jako četl celou noc?" Cítil jsem jeho ospalý údiv.
"Celej den, a všechny důležitý informace, co by mi mohli pomoct jsme provolali! Co mi to asi řekne co?" kritizoval jsem ho.
"Ah, promiň to jsem si neuvědomil. Moje chyba."
Nadechl jsem se jako bych snad chtěl pokračovat, ale on zněl, jakoby si tu platbu v tom případě rozmyslel a plně mi ji prominul.
Vydechl jsem a pak bylo na lince ticho.
"Bude to všechno…?" Zeptal se po chvíli a zívl
"Všechno?! Já se chci sakra něco dozvědět, a právě teď mi něco dlužíš za ty lži, takže sem koukej naklusat a začít ze sebe chrlit odpovědi!" Zavěsil jsem a hodil s mobilem naštěstí do polštáře.
Vyčerpaně jsem vydechl a podíval se na ségru, která rozrazila dveře.
"Jsou čtyři. Nech mě spát." Probodla mě pohledem a poškrábala se na své rozcuchané kštici.
"Sorry ségra, neuvědomil jsem si to." Omluvil jsem se, a pak jen čelil varovnému pohledu za zavírajícími se dveřmi.
Měl jsem chvíli na to, abych se uklidnil, unaveně jsem si prohrábl vlasy, notebook vypnul a odložil na skříň vedle postele. Stejně už z toho nemám co nového vyčíst.
Padl jsem do postele a vlastně se uklidnil docela dost. Až moc.


The end~

Minimální počet komentářů pro další díl: 1
(Protože dva byly asi příliš)
(A snižuji protože Batia, jejíž komentář byl u minulého dílu první, komentovat tyhle díly už znovu nebude, protože je už četla v osobních zprávách na 'Fotobooku'.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vivísek Vivísek | E-mail | 12. června 2018 v 11:17 | Reagovat

Tak teť jsi mě napnula ještě víc. Ta jeho minulost mě začíná zajímat čím dál tím víc. Také by mě zajímalo proč jeho matka neví o tom notebooku?
A pozdní komentář se omlouvám většinou je komentář nepíšu nikde a to čtu minimálně 1 celou povídku denně. Jinak tvou povidku jsem četla už 3x poprvé když neměla ani 10 kapitol po druhý když jich bylo tak 30. Po třetí až když si vyhlásila svůj poslední status na hlavní stránce. Takže prosím nezabal to. Je ještě spoustu povídek co můžeš napsat a já si je s radostí přečtu. :-)

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 12. června 2018 v 13:26 | Reagovat

[1]: Děkuju :3 Vážně si tvého zájmu vážím a jsem za něj ráda xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama