Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Oblíbená vzpomínka

13. května 2018 v 12:36 | Saskie |  Takové to divné
Zdravím náhodní serfaři.
Máte se?
Včera jsem dostala otázku, nad kterou jsem se musela zamyslet.
(A nemohla jsem spát :C Což se nestává a já to dávám za vinu nápadu, že odpověď napíšu jako článek.)
Napsala jsem už dva články jako odpovědi na otázku z asku. Naposledy v červnu 2016.
Což je docela smutný a mě blog, cítím se povinna říct, chybí.




Čirou náhodou pořád pravidelně používám ask.fm a poslední dobou mi jeden člověk (možná ne jenom jeden, co já vím) pokládá otázky. (Backstory is important ok). I když mnohdá dělá zodpovídání velice složité tím, že vlastně ani nevím, na co se to vlastně ptá.
Pak se snažím stvořit teorie o tom, co tím básník chtěl říct.

Včerejší 'otázka' zněla
"Best memory/talking on the phone or the movies" (kdo anglicky neumí, doslovně přeložím "nejlepší vzpomínka/mluvení na telefonu nebo filmy")

Na dvě části jsem odpověděla, ale ta třetí... to byla příliš zamyšleníhodná věc než abych odpověděla okamžitě.

Moje oblíbená vzpomínka.

Nemyslím si, že mám jen jednu.

Já se raduju z maličkostí.
Ehm, dovol mi se opravit.
Já se raduju jen maličko.
A krátce.

A když jsem přemýšlela nad jednou vzpomínkou, kterou bych odpověděla, v paměti mi mírně zablikalo pár malých věcí, které se staly a možná by se dalo říct, že v tu chvíli jsem byla fakt šťastná.
A já bych si ráda udělala seznam.
.
.
.
(A pak bylo ticho)

Jelikož mám hroznou paměť, až se bojím, že je to první náznak jistého němce, tak je možné, že mi psaní článku pár dnů zabere. (Článek jsem začala 24. Března, tak posuďte sami)

Zkusím to seřadit lehce časově, ale neručím za to. A s přibívajícíma vzpomínkama se na to nejspíš vykašlu.
Ono to rozdělený na kámoše a rodinu bude dávat větší smysl right.

Než začnu, na youtube jsem začala skládat playlist s hudbou, kterou jsem poslouchávala když jsem byla škvrně. a pak mi došlo, že než bych ten playlist dokončila, to by trvalo hodně dlouho, a já přecejenom tenhle článek chci někdy vydat.
Tak jenom přidávám odkaz, a i vy, můžete přidat svou hudbu z vašeho dětství. Takže zde :3


Vzpomínky s rodinou

První vzpomínka která se mi vybaví, je čas, kdy jsme já, moje máma, a dva starší bráchové, na jediné klávesnici, hrávali Clanbomber(a). Klidně hodiny.
Jen si představ 4 lidi na jedný klávesnici, čtyři židle u stolu kam se normálně vlezou sotva dvě, a čerta, tučňáka, pavouka a hada házející proti sobě bomby.
To byl čas k nezaplacení.


Některé dětské radovánky vynechat nemůžu, ono by to ani nešlo.
Jako když jsme s bráchama byli v ložnici rodičů (protože v té době se tam nacházel jediný, stoletý počítač, tak jsme tam trávili čas furt) a brácha mě na posteli rodičů zvedal na popelnicu (našla bych obrázek ale teď už to nikdo nezná. Ale víte ne? Jak prostě jeden leží na zádech a dá nohy na břicho druhého a tak ho zvedne ne? Popelnice? Někdo? ne?)
Našla jsem obrázek jenom z jógy -.-


A v dobách, mého dětství, kdy jsme ještě měli sníh, každý rok jsem se snažila postavit iglu. A nikdy jsem nevěděla jak na to.
Jednoho roku jsem se zas pokoušela, nejdřív jsem udělala základy (splácala sníh do polokruhu, asi 7cm do výšky, což jako fakt není moc) a pak mi začal docházet sníh :c takže jsem začala stěny stavět ze sněhových koulí. A pak se začalo stmívat (a stejně mělo přes noc sněžit, tak jsem myslela, že to dodělám druhý den.) ale když jsem se druhý den vrátila a pokračovala, bráchové přišli a začali se koulovat. Což by nebylo tak hrozný že. ale použili stěny mého iglu jako munici a z toho co zbylo, si udělali štít.
Ono to jako hezká vzpomínka nezní, a v tý době jsem byla naštvaná a snažila se je zastavit. (Oni mi přece zničili iglu >:C)
Ale když se pak člověk přidal k těm dvěma, ono to bylo fajn. Byla to věc, kterou jsem si nakonec užila a zničený iglu za to (snad) stálo.

Nebo když bylo dost sněhu, já a mý bratři jsme udělali skluzavku (Máme na zahradě studnu, takže to sloužilo jako opěrný pilíř) boby se umístili na studnu, já se umístila na boby a náš pes se umístil na mě. A pak jsem se sklouzla. radost na 3 vteřiny ale byla to sranda.
(Měla bych mít fotku a zkusím říct mamce, ať mi ji naskenuje a pošle.)
(Světe div se, zveřejňuju svoje fotky z dětsví. huh. divné. Asi už stárnu)

A každé léto s rodinou, první týden, jsme jeli na chatu mojí tety. (Která nás děti vždycky obdařila zmrzlinou, když jsme si od ní přijeli vzít klíče.)
Jak já milovala koupat se v jezeře, chodit do lesa na houby (i když houby nejím), hraní ping pongu v garáži (která musela být otevřená kvůli světlu, a kvůli čemuž jsme museli chodit pro míčky klidně 200 metrů ze, a následně do, velkého kopce). Houpat se v houpacích křeslech na jednom ze dvou velkých balkónů, hraní karetních a jiných her... Chci se tam vrátit.
(fotku bohužel nemám)

Další věc co se mi objeví před očima, je věc, co už jsem na blog jednou psala.
To se stalo někdy, kdy jsem byla ve druhém stupni na základce, vím to, protože jsem prožívala konstantní deprese.
A pro přesnost a pravdivost, ten článek najdu.
(1. srpna, 2012, půl jedné ráno)
Já, lehce v depresi, psala povídku (Odhaduju, že v té době to byla Bohyně smrti). A pak přišel můj nejstarší bratr, blikajíc na mě světlem z telefonu v jedné ruce, a s měsícem melounu v druhé.
Moc jsem mu nevěnovala pozornost, já chtěla dopsat svou myšlenku. A on se zničehonic začal smát.
Když jsem se ho zeptala co mu je, jen ukázal na svou ruku, kde mu zůstala jen zelená slupka od melounu, a následně na zem, kde se nacházel rudý zbytek. Lehce jsem ho poplácala po tvářích a nedělala z toho moc velkou vědu.
A když jsem se pak znovu ohlédla od obrazovky kvůli zvukům vedle mě, vidím jeho na kolenou, nabral největší kusy melounu a začal to jíst jako nějakej domorodec syrový maso. Aby mě rozesmál.
A ono to fungovalo.
A pak nabídl partičku Wormsů, a pojmenoval mi moje postavy jako "prd", "mrak", "Brk" "Grk" "Smrk krg" "To je 1" a podobně.
A jednou jsem zabila jeho i svýho červa najednou a on na to: "Tak a teď za to buď rozbalíš čokoládu, nebo! Nebo doneseš nutelu a dvě lžíce, ale né polívkové! Ale žufánkové!" A tak jsme žrali nutelu při sledování seriálu.
A to bylo fakt parádní. fakt jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek. (Natolik, abych to na blog psala dvakrát)
Protože můj bratr je skvělý člověk.
A já jsem ráda že ho mám.
A mrzí mě, že se už moc nevidíme. (Hlavně protože oba už nebydlíme s rodiči. [Jako já technicky ještě jo, ale spíš tam jezdím na dovolenou z Anglie])



Pak jsou tu další hrátky s rodinou. To, jak jsem já s bratry nebo sestřenkama hrávala Sázky a dostihy, Kosmokádo, Člověče nezlob se, Kenta, Bůlku, Prší nebo Poker, to bylo velice fajn.
Samozřejmě rodinné táboráky a oslavy, nebo to, jak mě táta učil tancovat tím že si mě postavil na nohy a práci udělal všechnu sám.

V sedmé třídě jsem se málem utopila na školním výletě.
A rozumím, tohle je hodně dark memory, ale z nějakého důvodu, nejspíš hodně masochystického důvodu, to patří mezi moje oblíbené vzpomínky

To, jak jsme se s bráchou dívali na seriály hned jak jsme přišli domů ze školy. (obvykle jsme se dívali na OC, Fresh Prince nebo Friends. A s mámou každej večer na Gillmorovy děvčata xDD)

Doby kdy mi brácha představoval hudbu co našel (Muziku přiložím později, nebo to pak hodím na začátek, abyste měli co poslouchat při čtení) ale například Hudba od Wohnoutů - Rajda

Kdo nezná, dovolím si doporučit sledovat ten klip je to cool. (A navíc následuje malej spojler xD) Ale pokud nechcete sledovat, tak je to jedno, že jo.
Brácha mi skupinu Wohnout představil asi v roce... 2014? myslím. Nejsem si jistá, ale nebylo to až tak dávno (sakra rok 2014 je daleko). Sám tenhle song neznal, tak si to na mém notebooku pustil aby poznal.
A podle názvu "Rajda" očekáváte normálně spíš song o nějaké lehké děvě, že.
Takže není divu že na to nikdo z nás (ani já, bratr ani mamka, která se taky dívala) to nepochopili. Pokud jste zdechlý se na klip podívat, je vlastně o tom, že staré babky koupají v rajské omáčce (doslova) a ta je udělá mladými slečnami (doslova).
A my na to koukali s velkým nepochopením, ale v nějakém smyslu se nám to líbilo xD
A já tak přemýšlela: 'Počkat, jak že se ta písnička jmenuje?' A přečetla jsem název nahlas: "Rajda"
A můj bratr ke mě zapátral pohledem a jak se jeho nechápající pohled změnil v největší pochopení, je výraz, kterej je fakt k nezaplacení. "No jo, RAJDA!"
Protože jako rajská omáčka a ne slečny v plavkách že.
Ale prostě ten výraz.
Haaaa, strašně mě to vždycky udělá radost xD
*raduje se z maličkosti*

Wohnouti jsou celkově dost skvělá skupina (Takovej Gastrosexuál, to je skvělá magořina) Brácha z toho měl největší prdel (a já taky), a naučil se díky tomu, co to je fiží xD (člověk se to normálně taky nedoví a já se taky něco novýho naučila xD)


Celkově mám ráda chvíle, kdy s někým mluvím o něčem hlubokém, nebo o naprostých hovadinách, ale zvládlo by se o tom bavit klidně hodiny.
Nebo jednoduše, mám ráda konverzace, škoda že se mi jich tolik nedostává. ¯\_(ツ)_/¯




Vzpomínky s přáteli

Chtěla jsem začít rokem 2012 co se týče přátel, ale vzpomněla jsem si na jednu dřívější vzpomínku, která se stala v roce 2009, a která mi zcela doslova změnila docela ovlivnila život.
Všichni jsme hráli takový ty hry kdy si hrajem na někoho jinýho že? Ať už je to hra na dospělé, na superhrdiny, padouchy, ninji či policajty, víly či jiné zvířata ze seriálů.
A jelikož mé kamarádce vadilo, že pár lidí z její třídy hrají takovou 'pretend' hru ze stejnýho seriálu jako v té době my, rozhodla, že si svoje postavy vymyslíme.
Mimozemšťani, s nadpřirozenými schopnostmi. (Nebo spíš, lidi z jiných planet ¯\_(ツ)_/¯)
Ona si vymyslela jméno rovnou a moc tomu nevěnovala čas (Hádám že prostě chtěla začít hrát. Ale já takhle nefungovala a chtěla si to pořádně promyslet. Navíc její jméno "Elektra" mi přišlo trapný :c a já nechtěla aby moje dopadlo stejně. (Víme jak to mám s pojmenováváním věcí že.) Tak mi podala kalendář, já nalistovala na seznam jmen a několik minut studovala různé jména. A hned jak jsem vybrané prvně přečetla, tak jsem věděla. A přijmení se mi k tomu v hlavě objevilo okamžitě.
A tak se zrodil někdo jménem "Saskie Sasaki"
A pamatuju si, jak jsem ten den přemýšlela: "Dnešek bude důležitej den." I could feel it. Tak jsem si zapamatovala datum.
13. března 2009.
A vážně jsem se pustila do backstory mojí postavy, začala jsem psát povídku o tom proč je na Zemi, a co se stalo na její planetě, kolik má sourozenců, detaily jako jaký rostliny na její planetě jsou, jaké jsou zvyky, či jaká část těla je nevhodná ukazovat, proč zdrhla, koho potká a tak dále, fakt jsem se do toho zažrala.
A pak jsem šla na střední a najednou to dál psát nešlo.
Každopádně, ono to žilo dál, jako přezdívka, facebookový profil, blog, email, a teď se Saskie legálně jmenuju.
Ha, dobrý časy, dobrá vzpomínka. "Můj" začátek.
(Hej pokud byste o Saskiiném příběhu chtěli vědět víc, já bych se nebránila o tom třeba napsat článek, není to tak, že bych tu story nebo informace o tom, ještě někdy mohla využít. Might as well write it here if you want to read it)
Tak dál...


Neodpustila bych si, kdybych vynechala pár měsíců z roku 2012.
Rok, kdy jsem poznala spoustu lidí, kteří se mnou zůstali doteď.
Jak jsem už zmínila, druhý stupeň základky byl plný depresí (to je ta emo fáze, kterou si každej musí projít no), puberta. (A taky děcka ze základky jsou strašný lidi, takže deprese zaručena)
Rok kdy jsem si založila blog.
Poznala jsem jednoho člověka, se kterým jsem si založila blog, a psala povídky. Po šest let. Ahh cítím se tak staře. Taky to byl člověk kterého jsem kdy přes internet poznala a jako prvního potkala v reálu. (Taky mě rodiče dovezli až před prách jejího domu aby se přesvědčili, že to není úchyl.) Díky Báji, snad zase nějakou tu story dopíšem. Jednou.

Další dva úchyly jsem taky poznala ten rok. V červnu, což sice už škola končila, ale v následujících letech pomohli s depresemi co ve školním roce (i mimo něj) následovali, a odvažuji se doufat, že já pomohla jim. Každopádně, léto, to bylo úplně to nejlepší.
Celý dny jsme strávili u počítače a vypisovali. V kuse, dá se říct nonstop. (ale ne doslova, protože moji rodiče vypínali v 10 večer internet. ale někdy zapomněli a já chodívala spát v pět ráno)
A matka nadávala, že jsou děcka líný hovada, protože vstávají k obědu a jsou celý dny na počítači, ale já byla to léto vážně šťastná.

A milovala jsem i chvíle kdy jsem si s nimi psala dopisy, nebo jak jsme se navzájem neustále označovali v challenge(ích), které se na blogu objevili.

Pamatuju si, když jsem dělala první nápis pro jednoho z těch kámošů, Kichiru(a). (Nápis, jak to tak nazívám, je papír, který je tak půl-třičtvrtě metru vysoký a tak 2-2,5 metru široký a je na něm napsaný nějaký... něco xD jedno slovo.)
Psala jsem slovo, kterým jsem ho v té době nazývala. (A které nechám tajemstvím, jenom protože chci.)
A v té době jsem něměla žádný pořádný program, nebo fonty v počítači, abych si představila dopředu, jak to všechno dopadne. (Navíc jsem na pc byla úplnej noob.)
Na Google jsem si každé písmeno našla zvlášť v obrázcích, a doufala, že jsou všechny ve stejném fontu. Předkreslila jsem to tužkou na koleni, protože jsem neměla k dispozici místo na zemi, (a bála jsem se, že by mi to bráchové zničili, stejně jako moje iglu) a pak to lihovkama (také na koleni) obtáhla a vybarvila. A musím říct, goddamn jak já se u toho bavila. A možná to nebylo nejlepší, ale myslím, že to bylo furt skvělý. Na to, jaké děcko jsem byla. Stálo to hodně úsilí xD A byla jsem se svou prací mega spokojená.

A když jsem pak (možná po dvou-třech-čtyřech letech) dělala nápis pro druhého, pro Yukeho, neskutečně mě bavilo vymýšlet způsob, jak zakódovat to, co tam píšu. Sice trable s hledáním papíru byly veliké, ale myslím že to za to stálo.
(i když ten nápis měl spoustu přetahů :C a dělala jsem to na zemi. Bolesti zad z toho byli neskutečné, ale nějakým způsobem jsem to dělala ráda.)
Nejlepší ale bylo slavnostní předání, a následné pověšení na zeď. To mi udělalo radost a vzpomínka je to bestovní.
(To co se za touhle šifrou skrývá, taky nechám tajemstvím, jen protože chci xD)


Když už jsem u blogu, potkala jsem tu spoustu skvělých lidí. Z několika SB-ček se stalo pár dobrých přátel.
(nejnovější update: Dnes mi došlo, že všechny své kámoše (krom spolužáků ze střední) znám z blogu)
Ani nevím jak jsem na ten blog narazila, ale objevila jsem někoho jménem Ráďuše, a to mě inspirovalo zajímat se o blog jako takový. Tak tedy vznikl můj první blog, tehdy jsem ještě ani nevěděla k čemu blog je xD Jen jsem na jejím blogu viděla možnost spřátelit se (a já chtěla :c) a pro to jsem potřebovala blog. Tak jsem se registrovala a v té době nevěděla, co to Spřátelení blogů vůbec je. ¯\_(ツ)_/¯
Poté následoval obdiv k rovnou čtyřem blogerkám, možná o pár let později. Doragon, Luna, Kira a Aya se svými povídkami a humorem, mi trochu otevřeli oči o tom, co to blog vlastně je, a s inspirací jednoho pošuka na Imvu, který mi pomohl s příběhem Sii (Bohyně smrti), jsem začala se svým vlastním blogem.
Kdo by čekal že se s Ayou seznámím i v reálu a budu moct ji nazývat kámoškou :3

Moje první Sb-čka Peichnc a Strange byli taky lidi, který jsem si zamilovala (A teď kdo ví kde je jim konec), psali jsme spolu povídky a musím říct, to byla sranda. Skvělý lidi co psali skvělý povídky.
Samozřejmě těch přátel přes blog bylo víc, že jo, tak doufám že se nikdo neurazí, když jejich jméno nezmíním :c
(ani nevím proč se obtěžuju s odkazy na všechny ty blogy, když jediný aktivní člověk je na blogu už jenom Tohru. Keep it up :3)


Myslím že to bylo v roce... 2015? První navštívení Miniconu v Hodoníně s Yukim. Musím říct, začátek byl hodně žalostný (což s miniconem jako takovým, ani s lidma co tam byli, nemělo nic společného a musím říct o zábavu a takový věci tam bylo postaráno, takže organizačně to bylo zařízené celkem špičkově na to, jak malý setkání to bylo. Byla to chyba osobního dramatu.)
Co ale je ta část té dobré vzpomínky, byl čas asi mezi (kolik tak mohlo být?) kolem desáté večer-druhé ráno? Hraní single-player hry ve třech lidech.
Neskutečná hra to byla. Smáli jsme se dost dlouho a chvíle to byla peckovní.
To je tak když jeden se snaží hrát tu hru normálně (a má k dispozici pohyb postavy [WASD]), druhej obdivuje přírodu okolo (a s myší ovládá pohyb kamery) a třetí dělá hovadiny s pomocí klávesy 'T' a háže kolem šutry.


No, ráda bych tento článek dokončila nějakou nedávnou vzpomínkou, chápete, něčím dobrým jakože jsem třeba odmaturovala, nebo získala řidičák, nebo získala osvědčení že něco umím z angličtiny, nebo že jsem si přidala druhé jméno, nebo že jsem odešla pracovat do Anglie, nebo něco- velkého,
Problém je, že ani jedno jsem velice emocionálně neprožívala, a i když jsem možná před určitýma věcma byla vystresovaná, následné úspěchy mě jednoduše nedali pocit štěstí. Jen pocit povinnosti cítit se šťastně.

Když už je mi teď 21 a jsem dospělý člověk v cizí zemi, tak přece musím mít nějakou oblíbenou vzpomínku která není tři roky stará... že?
(ok, ten nápis jsme Yukemu věšeli minulej rok, ale jakože mimo to)


Není to tak, že by se tu nic dobrého nedělo nebo tak, jenom už prostě nic nevnímám, pokud se to tak dá říct.
A proto je těžké dodržet zadání tohoto článku

Je zajímavé jak se všechno mění, od dětství kdy bylo všechno skvělé, od základky, kdy byla hlavní emoce nejčastěji žalostná, přes střední, kdy bylo všechno fun and games až do maturity kde to vystřídal stres a odtud až po přítomnost je všechno jenom... šum.


Tím článek tedy ukončím, ráda bych se dozvěděla vaše oblíbené vzpomínky, třeba mi to připomene něco z mojí minulosti a ještě to sem připíšu (třeba v jiné barvě). Nebo pokud na toto téma chcete taky napsat článek, ráda bych si jej přečetla (a ráda uvidím na vašich blozích nějakou aktivitu).

Zatím se mějte °^°
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama