Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Au Pair v Anglii a její problémy

6. prosince 2017 v 20:41 | Saskie |  Takové to divné
Zdravím, jak se máte?

Jak jsem se možná zmiňovala, odcestovala jsem do Anglie za lepším (snad).
Teď se budu snažit udělat tenhle článek aspoň trochu zajímavý.

(A konečně píšu článek, co má název!)


Našla jsem si rodinku s matkou a dvěma dětmi, se kterými jsem spokojená.
Samozřejmě se tu sem tam objeví nějaký problém jako špinavá zem hned po vytření a všude se motá lego a obrázky.
Ale tak ani moje, a určitě ani vaše rodina taky není nejčistší ¯\_(ツ)_/¯. Aspoň se pořádně ocení práce maminek u nás doma.
Ale zas si nestěžuju na nic moc jiného než na bordel, který tu mají.

Teda pokud se nepočítá synovo volání (který má pokoj vedle mého) matky (která má pokoj na druhém konci domu) kolem druhé ráno, kvůli posunuté peřině v povlečení.

Možná spíš začnu s rozdíly, které jsou mezi českem a Anglií? (Mluvím s nadsázkou a mluvím jen o své rodině a netvrdím, že celá Anglická populace to má stejně)

Co je v Anglii jiné je hlavně plýtvání energií.
Zatím co já se cítím viná pokaždé, když si rozsvítím lampičku, tady se svítí každý den celý den (a noc) a i přes víkend, kdy nikdo není doma.

Taky chleba mají jen toustový a můžete si ho udělat na dva způsoby- s marmeládou/nutelou, nebo s míchanými vejci a slaninou (a český toust si neuděláš, protože nemají toustovač, ale touster.) [Navíc mají hnusnou šunku]. Taky chleba ve vajíčku je nemožný.
Zbytek pečiva se nedá jíst, nebo je sladký. (A žrát furt jenom sladký není ideál.) A sem tam najdeš bagetu.
Nebo hnusný opečený rolky s naprosto syrovým masem uvnitř.
Jídlo se kupuje převážně hotové, pizza nebo nudle to jistí, ale sem tam se něco uvaří (alá kari nebo těstoviny s nějakou omáčkou).
Co mě ale provokuje nejvíc, je nevýrázná chuť úplně všeho. Angličani se očividně totiž bojí soli (cukrem nešetří, to ne) a ostatního koření. A pokud do nudlí přidáš dostatek sojové omáčky, tak se to přece bude dát jíst a nemusíš se otravovat s kořením, nedej bože se solí.
Ale všechno zůstává prakticky bez chuti.
Kupují se značkové jablka, protože drahá značka a zabalení do plastu přece jistí lepší chuť.
A když vás máma posadí na dietu? Všechno je v pohodě, dokud je v tom zabalené něco zdravého. (Alá hrozinky v čokoládě? Oh jak zdravé!)

Do škol děti chodí v uniformách, na devátou hodinu. Úkoly se na prvním stupni dostávají jen v pondělí a středu dostávají se za ně týmové body, když se udělají den dva před odevzdáním.
Děti dělat úkoly nechtějí a klidně budou brečet, řvát a nadávat (a riskovat že nedostanou večeři) aby dosáhli svého vysvobození od toho pekelného sčítání.
Děti kolem devíti let ještě nemají telefon, protože jsou moc mladí. Což je dobře, a je to pochopitelné.
Co děti kolem devíti let mít můžou, je Ipod, Ipad, dva tablety, televizi a Xbox s Nintendem a každou hračku na kterou si ukážou (s podmínkou že to musí být nesmyslná kravina, aby děti zabavila aspoň na tři minuty, když už ne na pět.)

Děti si nechodí hrát ven, ale navštěvují se u sebe doma, po domluvě s oběma (nebo více) maminkami, minimálně dva dny předem pod krycím jménem "Jít na čaj k...".
Tento čajový dýchánek zahrnuje nepsané pravidlo, že rodina, která má pod svou střechou cizí dítě, se zavazuje tím, že toto cizí individuum nakrmí večeří a postará se o jeho zábavu, dokud si jej jeho stvořitel (běžně kolem sedmé večer) nevyzvedne. Nebo dokud jej neodvezete sámi a nevysadíte ho na kraji cesty při prvním náznaku, že vás nikdo neuvidí.

Je zvykem dát za čtvrt-hodinovou cestu vlakem aspoň 250 korun.
Je normální prodávat balení 10 kusů caprisone za dvě libry (60 kč) a pak to ze dne na den zvednout na 3,50 (kolem 105 kč). To je něco, co mě zklamalo nejvíc za tu dobu co tu jsem, a nikdy jim to neodpustím).

Z nějakého důvodu mi v jeden den přišlo úplně v pohodě různým bezdomovcům porozdávat skoro 600,-.
Všichni tu mají rádi fotbal.
Všichni tu rádi sledují kuchařské soutěže.

Všichni se tu mají rádi.
Vážně.
Kdy jste naposled řekli mámě, že ji máte rádi, nedej bože, že ji milujete?
Já možná naposledy, když mi bylo 15 a byla jsem zlitá do němoty, sedíc pod ledovou sprchou po rozlučce se základkou.
A předtím? Možná, když mi bylo tak 7 a měla jsem nějaký divný nutkání něco takového vypustit z pusy.
Tady si to říkají každé ráno, po každém hovoru na telefonu (kdy vám denně zavolají minimálně třikrát, aby se přesvědčili, že se máte dobře) a minimálně dvakrát, než jdou spát.
Dokonce si to říkaj i sourozenci, a to mezi nima nemusí být incest (jak by si to někteří úchyláci možná představili)

Vážně, říct bráchovi že ho mám ráda?



Noup.
Not a chance. Not in my fucking country.

Možná bych taky měla zmínit něco o Halloweenu, když už jsem ho tu prožila.
Je to vlastně tak, jak ve filmech. Děti se převléknou do kostýmů a chodí od domu k domu žebrat. Nepsané pravidlo, které tu každý musí znát, je, že pokud před domem svítí dýně, čekají na vás. Pokud ne, tak vás tam nikdo nechce.
Někdy dýně svítí i přesto, že nikdo není doma (normálně proto, že děti vždy musí doprovázet někdo dospělý, jak by vám rozum napovídal). Taková rodina dala vedle dýně nebo domovních dveří mísu se sladkostmi.
A co jsem se FAKT divila, jelikož z česka jsem naučená, že lidi jsou nevychované hovada, děti tady, jakkoliv staré, si dobrovolně berou z mísy jen jednu jedinou sladkost a pokračují k dalšímu domu.
Trick or Treating nemá moc výrazné věkové omezení a i já, dvacetiletá ženská, co si za masku udělala jen rozbitý nos a obočí, získala nějaký sladkosti.
Takže nasbíráte plnej koš sladkostí a necháte si je tam shnít do dalšího roku.

Co každého provokuje už léta, je brzké 'slavení vánoc' v obchoďácích. Tady se stromek přiveze někdy v prvním týdnu prosince a nakupuje se pro ten výjimečný večer už tři měsíce předem. A ano, tady se Vánoce slaví ráno 25. Prosince.



No ale je tu historka, která se mi stala zrovna včera a kvůli které jsem začala psát tento článek, ale nechtěla jsem, abych psala jen o tom, když už jsem měla jednoho zájemce, který se těšil na článek ohledně mého života v Anglii.

Tuhle pasáž bych nazvala, pokud by to byl samotný článek:

Jak se ze mě v Anglii stal kriminálník

(haha, clickbait)


(moje kreslení je horší a horší. pšt.)

No, možná to bude trochu delší story já se teď ráda vypíšu, protože si tuhle historku ještě pamatuju, což je fajn.
A než se mi vytratí z mé mysli, ráda bych ji zaznamenala, jak nejpodrobněji mi to paměť dovolí.
Moje sestřenice (jíž pseudonim pro tento blog bude... Míša, nechala jsem ji vybrat si pseudonym a zvolila si "Suprovka", protože je, jak sama řekla, super) se, stejně jako já, vydala do Anglie jako Au pair, vlastně tu sloužila už přede mnou, ale po dvou týdnech se vrátila zpět do česka kvůli jistým, nevyhovujícím podmínkám, o které se její rodina postarala.
A jelikož cestovní pojištění je celkem mastný, a mám pocit, že zrušení je nějaká ta kačka navíc, navrátila se před třemi týdny zpátky, k jiné (a lepší) rodince, u které je teď spokojená. Což je fajn.
Já ji před dvěma týdny navštívila (a dostala pokutu 60 liber za mé hovadské řízení v pruhu pro autobusy) a předvčerem k ní přijela znovu, abychom se o den později mohly vyrazit na náš první výlet do Londýna.
Naplánovali jsme cestu a vyrazili. S hodinkou ve vlaku, s lístkem za víc jak šest stovek, ale s jasným plánem si den užít jsme dorazili na místo, prošli jsme Victoria station a rozešly se k Buckinghamskému paláci, kde z nejasného důvodu byly proudy a davy lidí. (Později jsme zjistili, že se střídala stráž, a lidi z toho dělají velké haló). Takže moc fotek jsme neměli šanci ukořistit.



Tedy jsme palác obešly a pokračovaly k Piccadilly street, kterou Suprovka považovala za velké náměstí s hromadou obchodů. Ukázalo se, že je tam tak možná nějaký hotel a restaurace a pouliční prodavač obrazů, jinak velice nic.
Další zastávka, Hyde park a jeho Winter Wonderland. (Což je prostě Vánoční pouť, řekla bych. Hromada stánků a hromada obřích atrakcí. Vypadalo to dobře.)
Na 20 minut si postojíme ve frontě.
Vstupné se neplatí, ale sekuriťáci prohledávají tašky kvůli drogám (zbraním, hádám), alkoholu a jakékoliv formě jiných tekutin (Měli spešl kontejner na flašky s vodou).
Pff, to by neměl být problém že. Drogy neužíváme a nemáme, vodu jsme si nevzali a já mám jen paralyzér co jsem dostala od strýce než jsem opouštěla republiku na sebeobranu, schovaný v kapse u bundy.
Nastavíme batohy na prohledání, nejdříve Suprovka, poté já.




Můj batoh prohledává nějaká starší paní, která vypadá, že má špatnou náladu.
Nedůvěřivě se na mě dívá a přikáže mi, ať vytáhnu malý sáček, kde se nachází jeden jediný prášek na bolest břicha.
"Co to je?" Ptá se nepříjemně
Odpovídám jí že to je Brufen na bolest. Zakroutí hlavou a zavolá si druhého sekuriťáka (Mám pocit, že ho oslovila jménem "Tyler", ale nevzpomínám si, tak to nechám jako pseudonym), který je tam očividně dýl než ona, i přesto, že je to sympatický mladík, a který má nejspíš velmi dobrý přehled v tom, co se může propašovat a co ne.
"Co to je?" Ptá se mě zvědavě a prohlíží si sáček
"Abu Ibuprofen, je to prášek na bolest břicha" Odpovídám mu a on se uchechtne.
"Já často beru ibuprofen a tohle to fakt není." Prohlásí a mě polije horko.
Oni si fakt myslí, že u sebe mám drogy. Co já za to můžu, že to v česku vypadá jinak?
"Tohle zabavuju" Prohlásí a podívá se na mě s podezíravým pohledem.
Výrazně přikývnu a přidám gesto rukama, ať si to nechá, že kvůli něčemu takovému fakt nechci žádný problémy.

Odejde i se sáčkem v kapse a ženská, jelikož u mě našla "drogy", předpokládá, že u sebe mám i něco šťavnatějšího.
"Zkontroluju ti kapsy"
Dobrovolně vytáhnu z kapsy pouzdo s paralyzérem a řeknu "Mám paralyzér na sebeobranu"
Žena vytáhne obočí a napůl se otočí.
"Tylere" Zavolá a on se vrátí, nejspíš lehoučce otráven že za těch 5 vteřin stihl začít konverzaci s někým známým a teď je zas přivolán k týhle holce, co nosí prášky v sáčku na trávu.
"Co tu máme?" Ptá se a bere do ruky obal
"Paralyzér na sebeobranu" Opakuju
"Hohohooo" Vydechne snad až pobaveně a párkrát se zhoupne na špičkách, jakoby se mu do rukou dostalo něco fakt dobrýho.

"Vezmu si tě stranou" Prohlásí, já beru svůj batoh a následuju ho se zmateným a trochu panikařícím pohledem směrovaným k Suprovce, která čeká opodál. (a jejíž pseudonym, mi z článku dělá vtipnou knížku pro děti >:C)
Doprovodí mě k rohu plotu, hned vedle první budky pro výběry peněz.
"Víš že paralizér je v Anglii nelegálně držená zbraň?" Táže se a v tu chvíli mě přepadá panika jak nikdy.

No. Fucking. Way.

"Mám tu slečnu s paralyzérem" Informuje do vysílačky a za chvíli se vynoří další týpek, který se s ním chvilku baví.
Pak chvíli mluví do vysílačky a když je chvíli ticho, domýšlím si, že poslouchají týpka ve sluchátku.
A pak se oba smějí tomu, co jim týpek nejspíš pověděl.
Tyler vypadá jako úplně v pohodě týpek a určitě by si rozuměl s bráchou, jelikož mi něco říká, že jsou si podobní, ale jeho přístup fakt nepomáhá.

Asi po pěti minutách, co na Suprovku hážu nervózní pohledy, Tyler ji nechá ať jde za mnou.
Sděluji jí, že se ze mě stal držitel nelegální zbraně a obě se z toho na minutku potřebujem vzpamatovat.
Nevíme na co čekáme.

"Tak poldy snad volat nebudou ne? Však vidí, že jsme normální holky, co pomalu neotevřou zavařovačku."
Doufáme.

A asi po patnácti minutách, přicházejí dva policisté.

A do piče.

Ok. Ok. Ok. Ok. Panika.

Věnuju pohled Míši. (Vracím se k originálnímu plánu na její pseudonym, jelikož byste mě nemohli brát vážně, kdybych s tím pokračovala)
Míša mi věnuje pohled.

Po pár otázkách, přesvědčování se, jestli jsem fakt nevěděla, že je to proti zákonu, hledání adresy kde bydlím (kterou si zpaměti nepamatuju - jenom vesnici, a název baráku - nevím směrovák, jelikož směrovák je úplnej bullshit, anglický adresy jsou úplně na hovno a toho kdo to vymyslel by měli zavřít.)
Ale tak povim jim adresu a kde přibližně to je, oni adresu vyhledaj a pak asi po dvou minutách jeden druhému oznamuje "Na té adrese nebydlí žádná rodina se dvěma dětma"

Bitch.

Jak jako nebydlí.
Panika.
To jsem si tu adresu jako vymyslela nebo co.

Najdu jim to na mapách a poté už se nedozvídám, jestli tam někdo bydlí nebo ne.
Po další panice a dalším panikaření, a nevím po jak dlouhé době, mi oznamují, že je doprovodím na stanici, kde mě vyslechnou a všechno sepíšou.

Oficiálně zatčená nejsem. Informuje mě jeden z policistů.
Nedostanu pouta a ani s nimi jít nemusím, ale v tom případě mě předvolají a budu muset se tam dostavit jindy. Tyler mě informuje, že až skončíme na policii, vůbec nemá problém nás vpustit do Winter Wonderlandu, pokud budeme mít zájem.
Následujeme já i Míša policisty k jejich dodávce.

Policisté odklidí ze zadních sedadel tuny sladkostí, které si tam schovávali (mimojiné i dort, který hned předají jejich známemu, který se motá kolem auta.)
Míša může jet se mnou na stanici, ale bude muset počkat v čekárně.
Nechce sama zůstávat v Londýně, tak se posadí vedle mě.
Policisté nás neustále uklidňují, že všechno bude v pohodě a nemáme se čeho bát.
Panikaříme a poldové nepomáhaj.
Jeden z policistů se mě snaží uklidnit opakováním, že všechno bude v pohodě.
Pokračuje tím, že mi řekne, co se teď bude dít.

Je mi řečeno, že mě odvezou na stanici, tam mě vyslechnou, ale předtím musí zkontrolovat, že u sebe nemám žádnou další zbraň, nesmím si tam sebou vzít ani telefon, ani bundu.
Nechá mě znovu vylézt z auta, já si sundám bundu a odevzdám telefon.
Policista mi ohmatá kapsy na riflích, zadek a nohy jak se od policisty sluší a patří a já nasedám zase zpátky.
Čeká nás možná 10i minutová cesta na stanici.
Policisté mě informují, že jestli chci, můžu k výslechu dostat právníka.
Míša mě doprovází a posléze je zanechána v čekárně.

Já s vyšším ze dvou policistů čekám na chodbě možná 20-30 minut, než druhý získá (napíše) první papír.
Uklidňuje mě a povídá si se mnou o mé práci, penězích, počasí…
Pak se ti dva vystřídali, a počkal se mnou ten druhý, zatím co "Chris", jak jsem pak měla příležitost si přečíst jeho jméno, šel prozměnu sehnat další papír s povolením o výslechu.

Po další čtvrt hodince se u mě znovu vystřídají, aby se mnou mohl jeden pokecat a druhý jít sehnat pytel na důkazy.
To netrvá zase tak dlouho.
Paralyzér se vybalí z originálního obalu, vsune se do plastové tuby, která se bezpečně zašroubuje, dá se do pytle, který se s tubou smotá do ruličky a dá se do druhého pytle na důkazy.
Bezpečnost především.

Pak mě oba doprovodí několika, heslem ovládanýma, dveřma a úzkou, stoupající uličkou mě dovedou do druhého patra
Posadí mě do výslechové místnosti kde je jen lavička, na které sedím, dvě židle pro muže zákona, obrazovka natočená k nim a za nimi větší bedna, do které se vsunou tři nové CDčka a celý rozhovor se nahraje.

Největší problém je Chrisova domluva s elektronickou obrazovkou, kdy se alespoň 5 minut snaží vyplnit moje informace.
Poté co rozbalí CDčka z jejich obalů a poučí mě o tom, že se nemám čeho bát a nemusím nic říkat, pokud nechci, a konverzaci o tom, co se teď bude dít, zahájí nahrávání výslechu.
Po vyzvání se představím neviditelnému mikrofonu, řeknu své datum narození a původ a odpovídám na otázky

"Je stupeň angličtiny vyhovující, nebo máme mluvit pomaleji?" - tento stupeň je v pořádku
"Přejete si právníka?" - Ne
"Máte důvod, proč právníka nechcete? Nemusíte odpovídat, pokud nechcete" - Nepřijde mi, že je právník nutný.
Přečetli mi moje práva a chtěli po mě vědět to, co už jsem jim pověděla předtím…
"Kde jste získala ten paralyzér? Kdy jste ho měla u sebe? Jak jste věděla, že funguje? Zapnula jste jej od té doby co jste tady? Kolikrát jste s ním opustila dům, kde přebýváte? Jak jste se s ním dostala do Anglie? Na letišti jste neměla žádný problém? Jaké to bylo letiště? Kdy jste přiletěla? Jak dlouho tu plánujete zůstat? Z jaké země pocházíte? Věděla jste, že je držení takové zbraně nezákonné? Je držení takové zbraně povolené ve Vaší zemi?"
A tak podobně.

Celkem tento výslech trval sedm minut.
Po těchto sedmi minutách vypnuli nahrávání, usmáli se na mě a řekli "Tak to bychom měli, teď to jenom sepíšeme a je to hotovo.
A moje panika zmizela.

Vzali mě dolů, na chodbu kde jsme čekali poprvé a počkali jsme tam znovu (a znovu, a znovu), zatím co se jeden policista střídal s tím druhým, aby získali ten papír a ten, a to číslo pro tenhle dokument aby mohli vyplnit něco jiného.
Co byl pěkný moment při čekání na té chodbě (Mimo vlastně celý to čekání, jelikož Chris byl velice v pohodě týpek a bavil se se mnou úplně normálně a úplně o všem), bylo, když se ve dveřích objevil další muž zákona, víc obrněný než ti dva, kteří se mnou trávili poslední dvě hodiny.
Pozdravili se, vyměnili si úsměvy a on se zvědavě podíval po tubě ve dvou balících, do kterého přes veškerou tu vrstvu plastu nebylo pořádně vidět.
"Co to tam máte?" Ptal se a zvedl tubu aby zamžoural přes plast.
"Paralyzér. 10 000 Voltů, Sebrali jsme to slečně ve Winter Wonderlandu, to čumíš co?" Zasmál se Chris
"To si děláš prdel ne? Kde to sebrala, to koupila online?" Ptal se ohromeně
"Se jí zeptej sám" Zasmál se Chris a hlavou kývl ke mně
"To je tvoje?!" Vyvalil na mě oči a já lehce pokrčila rameny s potutelným úsměvem
Zasmál se a ukázal na mě prstem "Nasty girl"" 'Napomenul' mě a pokračoval ve své práci.


"Dobře, teď jenom vyřešíme tvoje otisky a fotky a máme hotovo. Řeknu tvé sestřenici, že tohle je posledních 20 minut a pak vás vezmeme zpátky kde jsme vás našli." Spokojeně přikývnu a sleduju ho, jak se vydá do čekárny za Míšou.

Pak následovalo další lítání nahoru a dolů, shánění člověka, co mi sebere otisky a vyfotí mě, další papírování a shánění dokumentu, abychom získali číslo, které by vyplnili do papírů, který by jim pro mě získal dárek, ve formě plastové, nepříjemné tyčinky, kterou mi pak setřeli sliny a zabalili do dalšího, plastového obalu.


Mimochodem taky jsem se svých nových kámošů zeptala, co je dovoleno u sebe mít pro sebeobranu.
Odpověď?
Sami nevěděli a jsou si celkem jistý, že vůbec nic.
Protože i obyčejný pepřák je zde nelegální.
Hah. English people are weak.

A ptala jsem se, jestli z tohohle budu mít záznam v rejstříku, jelikož to by se pak vysvětlovalo špatně.
Ani jeden z nich si nebyl jistý.
Což mě vůbec nepotěšilo na duši :c
Ale nakonec že prý bych neměla. "Snad."

A po zhruba 45i minutách nasedáme s Míšou do auta a probíráme tenhle zážitek.
Takže snad po třech a půl hodinách na policejní stanici jsme se nechali odvést do toho parku a s výčitkami, že jsme si neřekli o selfíčko s těmahle dvěma gentlemany než odjeli, jsme prošli kontrolou bez sebemenšího zaváhání sekuriťáků, kteří jenom mrkli směrem k batohu a nechali lidi projít (byl to jiný vchod), a na hodinku jsme si prošli tenhle "Zimní svět divů", než jsme vyrazily zpátky k vlakové stanici Victoria (Kde jsme se rozhodli ještě projít něco málo obchodů) a odjely k Míšinému domovu.

Totálně mrtvé jsme po hodině dorazily do jejího města, došli k ní domů (15 minut cestyú, sebrali moje věci, vrátili se zpátky na vlakáč, a já odjela do města 20 minut vzdálené (s tím, že jsem si musela počkat na vlak, který měl 20 minut zpoždění) a když jsem dorazila, čekala mě 30 minut vzdálená cesta k autu, kterým jsem se po dalších 15i minutách dopravila domů.
Mrtvá fyzicky i psychicky jsem ještě teď, tento článek sepisuju už druhým dnem, musím ho poslat na zkontrolování pravdivosti Míši- pardon, Suprovce, protože já sama své paměti nevěřím a je 23:13 (v česku o hodinu víc) což znamená, že v tuto chvíli, se všechno stalo o den dříve (což je tři dny zpátky a ne dva), jelikož já jsem příliš zdechlá na to, abych ještě něco opravovala.

Loučím se a jdu odpadnout do postele.
Zatím čus!
A Ještě přidám nějaký fotky co Suprovka nafotila svým Suprovým foťákem v tom Suprovým dešti v průběhu toho Suprového dne, kdy jsme se nevyfotily s těma Suprovýma fízlama v pozadí s jejich Suprovou dodávkou. xD
Tedy až mi je pošle Super spolehlivým emailem. xD

PS: Měla jsem to lépe rozdělené na odstavce, ale blogu se to nelíbilo >:C
PS 2: Jakékoliv dotazy ráda zodpovím




PS3: pokud chcete vidět ty fotky ve větším rozměru, tak ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aya Aya | Web | 6. prosince 2017 v 22:00 | Reagovat

jako... co k tomu říct? masakr.........
já bych se složila hned na začátku =DD
obdivuji tě. fakticky.

2 Nisha Nisha | E-mail | 7. prosince 2017 v 0:32 | Reagovat

Hlavny komentar som uz holt napisala na facebooku xD inak co sa tyka jedla tak pre mna by to tam bolo asi totalne peklo D: :D
planujes tam ostat? Kamaratka tiez zrovna niekedy v lete isla takto niekde do zahranicia na myslim ze 2-3 mesiace do nejakej rodiny, az ma to prekvapuje pretoze jej uroven anglictiny je faaakt hrozna xD
Anyway! Aspon mas nejaky zazitok xD chapem ze v tom momente si z toho musela byt v soku, ale urcite sa na tom za par rokov zasmejes, tak ako sa ja smejem tomu ze ma kedysi nahanalo stado divych svin :'DD

3 Saskie Saskie | E-mail | Web | 7. prosince 2017 v 9:24 | Reagovat

[Smazaný komentář] Jakože docela se mi tu líbí. V česku bych musela "pracovat" pracovat, a tady jenom uklidím, sem tam vyzvednu děcka ze školy a oni mě nakrmí a zaplatí mi bydlení. Celkem dobrý job. xD
Ale taková práce ti fakt zajistí jinou úroveň angličtiny pokud máš problém xD
Ahh neměj obavy, my jsme se tomu se Suprovkou smály už když nás vezli zpátky do toho Wonderlandu
Ale tvoje story by mě zajímala! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama