Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 47

29. listopadu 2016 v 13:30 | Saskie |  Remember me
Yo. Tak jsem tu zas. Nechtěla jsem to tu zas nechat uh... jen tak.
A i když bych možná i měla, protože jsem se v týhle povídce trochu zasekla, tak na to nemám úplně tu odvahu.
Protože co kdyby se pak už neukázala KimGS, která mi jako jediná komentuje, že. To by tu už nebyl nikdo, kdo by mohl polemizovat o tom, vo co tam sakra jde. Takže díky Kim. Tenhle díl je tvůj.
Jsem na tenhle díl tak trochu hrdá ˘^°, tak jsem ráda, že ho můžu věnovat tobě.
Snad se bude líbit xD





Už zas? Tohle už mě taky přestává bavit!
Cítil jsem se malátně a cítil jsem, že se celý klepu.
Byl jsem nasraný, ale víc a víc jsem byl zmatený. Nemohl jsem se ovládat, chtěl jsem odejít, ale věděl jsem, že když se pohnu z místa tak se mi podlomí nohy a já spadnu na zem.
Jakoby se mi zastavil celý svět. Jediné co zůstalo, byla bolest hlavy.
Už zase.



Byla tma. Polovina noci a já se bál, jako bych něco čekal. Ale nic se nedělo.
Byl jsem ve své posteli, nejspíš jsem byl zase dítě. Krčil jsem se pod peřinou a jen čekal na nějaké znamení, které by mě utvrdilo v tom, že tohle nebude tak klidná noc, jak se zdá.
A pak to přišlo.
V patře pode mnou práskly domovní dveře.
Nadskočil jsem.
Tohle pro mě byl dostatečné znamení.
Nejspíš přesně takové, které jsem čekal.
Vyskočil jsem z postele a zalezl do šatníku, jakoby to pro mě bylo běžné.
Bylo ticho.
A pak se ozvaly kroky pod schody naproti mému pokoji.
Těžké, pomalé kroky.
Zadržel jsem dech. Modlil jsem se, aby se vzdálily od mého pokoje, domu, města, ve kterém jsem…
Neodešly. Dále stoupaly vzhůru po schodech.
Přitáhl jsem si kolena k bradě.
Pociťoval jsem silné deja vu a určitě dvojnásobný strach než minule.
Hluk na schodech ustal.
Dostal se nahoru.
Chviličku bylo ticho. Až jsem si myslel, že se vypařil. Že se mi jen zdál. Že si ze mě má vlastní hlava dělala srandu.
Ale pak ty kroky pokračovaly dál. Prošly kolem mého pokoje, chodbou o kousek dál. Zastavily se u vedlejšího pokoje.
Slyšel jsem rozražení dveří. Rána a zavrzání dveří mě donutila k tomu, abych si zacpal uši.
Nechtěl jsem to slyšet.
Ale přesto- slyšel jsem ty zvuky tak jasně, jakoby se to odehrávalo přímo vedle mě.
Jakoby se odehrávaly přímo před tím šatníkem, ve kterém jsem byl zalezlý jako šváb.
Křik. Mužský hlas. Nadávání… A odpovědí mu byl jen ženský křik, prosby a pláč.
Mě samotnému se z toho kutálely slzy po tváři.
Byl jsem zoufalý. Vyděšený… Paralyzovaný.
Slyšel jsem zvuky, jakoby někdo někomu vrazil facku. Po chvíli to byly tupé rány.
A pak-
Nejvíc jsem se bál, když-
Nejvíc jsem byl vyděšený, když všechen hluk ustal. Její pláč- prosby- nadávání- rány-…
Bylo ticho.
I sem, do toho tmavého prostoru, jsem dokázal vycítit jeho úšklebek.
Roztřásl jsem se ještě víc.
Nadskočil jsem, když se dveře od vedlejší ložnice zabouchly.
Sundal jsem ruce ze svých uší. Očima jsem ve tmě vyhledal dveře skrz desky šatníku.
Opět se začaly ozývat kroky. Těžší, rozvážnější než předtím.
Vracely se po cestě, po které přišly. Chodbou nazpátek.
A pomalu přikročily k mým dveřím.
Zatajil jsem dech.
Malou mezerou, mezi dřevěnými žaluziemi jsem pozoroval, jak se klika pomalu stáčí směrem k zemi.
Seděl jsem na nějakém oblečení, kterým šatník překypoval.
Třásl jsem se, tak jsem radši ruce obtočil kolem svých kolen, aby mě nelákalo na cokoliv sahat a udělat hluk.
Pomaličku se mé dveře otevřely s hlasitým, protáhlým skřípěním.
Stín, který stál ve dveřích, udělal krok do místnosti.
Zoufale jsem polknul a pak už jsem se neodvažoval udělat žádný zvuk.
Silueta vysokého, mohutného muže, která tichým našlapováním přešla k posteli, jakoby snad doufala, že ještě spím. Jakoby snad čekal, že mě tím masakrem, co udělal vedle, neprobudil. Opatrně uchopil rohy peřiny a se škubnutím odhalil prázdnou postel.
Jako bych mohl jen cítit tiknutí v jeho pravém víčku. Naštvaně přikrývku hodil zpátky na postel.
Ale pak se rychle uklidnil.
On věděl, že mu nemůžu uniknout.
I já to věděl.
Přešel kolem postele a na druhé straně se pomalu skrčil a podíval se pod ni.
Třásl jsem se. Ani nedýchal. Nedonutil jsem se k nádechu od té doby, co vešel dovnitř.
Pomalu se rozhlédl po pokoji.
Našlapoval jemně, snad aby mě nevyděsil. Já, stejně jako on, věděl, že víc to ani nejde.
Nemohl mě ani tím tichým našlapováním uklidnit, jen mě víc zbavoval naděje.
Srdce mi strašně bušilo, opět jsem měl pocit, jakoby mi mělo vyskočit z hrudi a utéct beze mě.
Proto má ruka přistála až křečovitě sevřená v mém tričku, abych ho přinejlepším zklidnil, nebo stihl chytit, než by rozbil ty dveře a prozradil mě. Druhou rukou jsem si chytil pusu a nos, abych neměl šance vydat hlásku.
Třásl jsem se, ani jsem nedýchal, nemrkal, nepohnul ani svalem. Snad i to by mohl slyšet. Měl jsem pocit, že i krev mi přestala kolovat žilami, jakoby se ze strachu zastavila.
Muž se z ničeho nic zaměřil očima na šatník. Vyjekl bych, kdybych nevěděl, že by mě to naprosto prozradilo.
Mé srdce zastavilo své pokusy si prorazit cestu skrz můj hrudní koš. Už si asi všimlo, že do něj nejde žádná krev už nějakou chvíli.
Za oknem se rozezvonilo upozornění na projíždějící vlak.
Bojím se.
Po pokoji se rozlehlo rudé, přerušované světlo.
Rudé paprsky, které pronikaly oknem, mu přidaly na děsivosti.
Letmo upřel pohled na okno a rozešel se směrem ke dveřím, jakoby tady jeho práce skončila.
Jakoby to byl ten vlak, na který tu vlastně čekal.
Sáhl po klice, ale jeho noha se zasekla těsně nad prahem dveří.
Pustil kliku, jakoby netušil co to je a k jakému účelu slouží. Čelem se otočil zpátky do místnosti a oči, stejně jako zlý úsměv upřel skrz dřevěné žaluzie, přímo na mě.
Co to bylo…?
Byl to úder srdce, co mě prozradil? Jeho náhlá vzpomínka, že se ve tmě mého pokoje ukrývá šatník?
C-co to bylo…?
Rozhodným, teď už hlasitým krokem přešel přímo k mému úkrytu.
Rozklepal jsem se ještě víc.
Chtělo se mi brečet. Nadávat na život. Na boha, který za to mohl. Který mi nepomohl. Proklínat jeho. Toho muže za těmi slabými dřevěnými dveřmi.
Strašně moc.
Byl jsem zoufalý.
Zoufalý strachem.
Položil ruce na kovové, kulaté kliky mého šatníku, aby je mohl otevřít, stejně jako jsem je tam položil já zevnitř, abych je mohl nechat zavřené.
Jen stál, netáhl. Stejně jako já.
Díval se skrz bílé žaluzie, skryté ve stínu tmy, přímo na mě.
Věděl jsem, že čekal na to, až zvednu hlavu. Ale já nechtěl.
Já tak moc- nechtěl. Skrčil jsem obočí a v očích se mi objevily nové slzy zoufalství.
Ale věděl jsem- já prostě vnitřně věděl, že když neodpovím svým pohledem na ten jeho, dost rychle, tak se vrátí.
Vrátí se do vedlejšího pokoje a bude pokračovat v tom, v čem si teď udělal pauzu, jen aby mě našel.
Zvedl jsem hlavu a zoufale vyhledal jeho oči, které na mě už čekaly.
Jen tak jsem jí mohl pomoct. Jen tak jsem jí mohl pomoct nést tu bolest- kterou by jinak musela nést sama.
Vždyť by ji zabil…
Na tváři se mu objevil ještě protáhlejší úsměv, než který se mu tam tyčil do teď.
Našel mě.
Obě kliky semkl ve svých tlustých prstech- a trhl směrem k sobě.
V očích mu zabouřilo rudé světlo, které v jednu chvíli zalilo celý pokoj.
… A nikdo mi nemohl pomoct…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KimGS KimGS | Web | 30. listopadu 2016 v 21:33 | Reagovat

Ooo :O Tento diel bol supr :3 Trošku som sa aj ja "bála" xD arigatou za nový diel ^^ :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama