Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 38

26. června 2016 v 8:00 | Saskie |  Remember me
Helou
máte se?
V poslední době jsem se zase pustila do psaní Remember me, takže mě napadlo, že bych mohla přidat, když už se tady nic moc neděje.
Jak se vám daří zachraňování známek?






Počkat, počkat, počkat.
Já jsem v tom mini pokoji pro dva? Ale já se chtěl s lidma víc seznámit mén…
Sklesle jsem si povzdychl a přešel k davu už rozdělených
Nevadí. Ve třídě není nikdo s kým bych se nijak zvlášť nebavil.
Zasvitla mi naděje. "Možná budu mít dalšího nejlepšího kámoše!" Zamumlal jsem si vzrušeně

Ale počkat…
Otočil jsem se zpátky k Nickovi. Právě u něj stál Noeru a mezi palcem a ukazováčkem svíral párátko. Na tu dálku jsem neviděl barvu.
Nick kývl hlavou a prstem ukázal na mě. Noe se na mě otočil a probodl mě pohledem.
"Možná nebudu…"
No do prdele! Že já prostě ne a né mít štěstí.
"Tak jo lidi, hoďte si batohy do pokojů a sejdeme se na večeři, je za dvacet minut, takže tam buďte co možná nejdřív." Prohlásil Nick a celá ta skupina se nahrnula do dveří.
Já jen zaraženě stál.
Noe prošel kolem mě, přímo za tou skupinou. Samozřejmě do mě nezapomněl vrazit ramenem.
Milé. Ano, taky cítím, že spolu budem nejlepší kámoši. Mám stejný názor.
Měl jsem kyselé myšlenky, ale vlastně jsem chápal, proč mě vážně nemá rád.
Ale dyť ani nemá jistotu co se tam stalo! Neví, jestli jsem ho zabil! …nikdo neví. Tak ať se klidní.
Přišli ke mně Maik s Alexem a trochu mě popostrčili ať jdu rovnou s nima do hotelu.
"Tak co?" Zeptal jsem se
"Ten největší pokoj… pokoj pro šest lidí chápeš to? Já prostě vůbec nemám štěstí" Maik už pomalu panikařil a trhal si vlasy. "Nezvládnu být s tolika lidma…"
"Měnil bych kdybych mohl." Zamumlal jsem
"Proč? Co jsi schytal ty?" Nechápal Alex
"Samotku, společně s Noem." Nespokojeně jsem zabručel.
Maik mě soucitně poklepal po rameni.
"Kdo je Noe?" Nechápal Alex vážnost situace.
"Pamatuješ jak jsem říkal, že jsem asi někoho zabil? Tak to je jeho bratr. Moc mě nemusí, nechápu proč." Prohodil jsem suchý vtípek.
"Ou. Tak to je vážně štěstí… Nemůžeš jít zkusit překecat učitele?" zvedl obočí
"No, myslím, že ten mě taky dvakrát nemusí. Učitelé si mě nějak rychle vsugerují jako toho špatného, taky nevím proč. Asi kvůli mému vzhledu úplného rebelianta." Trochu jsem se uchechtl
Moje zranění pomalu mizela, Nick si o mě mohl přestávat myslet, že jsem beznadějnej rváč jako Noe. Ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo, ale kdyby se do mě tolik nenavážel, byl bych rád.
Dostali jsme se na chodbu. Vlevo ode mě byli dveře s přilepeným papírkem na kterém číslo dva.
Když můj doprovod šel dál, zastavil se u dveří kousek vedle. Alex vešel rovnou dovnitř, ale Maik se na to musel zhluboka, zoufale nadechnout. Já udělal totéž a otevřel dveře do "svého" pokoje.
Ještě jsem se podíval na Maika, ten udělal krok do místnosti, pozoroval jsem, jak se rozhlédl a pak okamžitě udělal tři další kroky nazpátek. Byl by nejspíš pokračoval kdyby nenapálil do zdi.
Odmítavě zakroutil hlavou a zoufale se podíval na mě.
"Um.. Co se děje?" Zajímal jsem se
"To je- tam je-… Není možný, aby se tam vešlo šest lidí! Je to tak drtivě malé!" Zoufale, skoro až plačtivě pronesl.
"Tak hrozný to zas nebude, klídek" Mávnul jsem rukou s tím, že určitě přehání a otočil se do své místnosti.
Noe už tam byl a rozdělával přichystané podložky, které jsme tam měli na spaní.
"…Není možný abychom se tam vešli oba…" Zamumlal jsem a Noe jenom s nezájmem stočil pohled zpátky k podložce.
Ta místnost- Ta- Když jsem vešel dovnitř ani jsem nemohl rozpažit ruce!
Stačili mi udělat čtyři kroky, abych se dostal na konec uzoučkého pokoje. Jednu ruku jsem mohl natáhnout od těla, ale druhou jsem se zároveň vešel tak maximálně na délku mého loktu…
Ne že bych měl nějak zvlášť dlouhé ruce, nebo dělal šíleně dlouhé kroky…
Ta místnost měla ani ne jedna a půl metru na šířku a snad jenom dva metry na délku! To je… není to náhodou porušení nějakého zákona o minimálním osobním prostoru nebo něčem takovém?
"A… A jak budeme spát?" Nechápal jsem
Nevejdeme se do toho jednoho a půl metru, tak abychom se mohli pohodlně vyspat. Vždyť oba máme minimálně metr osmdesát!
A pokud chceme spát podél délky toho pokoje… Tak to taky nebude úplně ideál, protože budeme spát tak blízko vedle sebe, že se skoro ani neotočíme.
Dobře, trochu přeháním.
Ale nechci u něj být tak blízko!
Vždyť on mě zabije ve spánku!
Ani nemáme tolik místa, abychom si mohli vybalit.
Noe zkoušel víc možností, zkoušel ty podložky dát podél šířky i délky pokoje, dokonce i nějak šikmo, ale nijak to nebylo zrovna ideální.
Určitě vedle mě taky nechtěl spát.
Asi ze stejného důvodu.
Určitě měl taky podezření, že mě bude chtít zabít ve spánku.
Jsem rád, že se tomu snažil nějak vyhnout.
Za chvíli možnosti vzdal a šel radši na večeři.
Já hodil bágl do rohu, aby nezavazel a šel omrknout, jak je vlastně velký pokoj vedle.
Když jsem se podíval, musím říct, že šest lidí se tam vešlo jen tak tak. Měli aspoň štěstí že podložky od sebe mohli být aspoň deset centimetrů.
Maik z toho byl špatný, Alexovi to očividně nijak zvlášť nedělalo problém a ostatní si sice stěžovali, ale smířili se s tím.
Abych tu hromádku neštěstí -Maika- nějak rozptýlil, vzal jsem ho na večeři. Um, a Alexe samozřejmě taky. Nechtěl jsem ho nějak hned první den nechávat napospas těm hyenám tady.
Nic proti nim.
Když jsme dorazili, sedli jsme si ke stolům a čekali, až nám zaměstnanci donesou jídlo.
Dostali jsme talíř s rýží, zakalenou vodou -nejspíš pokus o omáčku- a něčím, co by zdravý lidi nejspíš nenazvali ani náhražkou masa.
Smrdělo to jakoby… Někdo smíchal plesnivý sýr, deodorant, a spoustu špinavých kartáčků na zuby.
Když se někde, v tom tichu zaražených studentů ozval nějaký hlas, který už chtěl začít hlásat, že to vypadá nedůvěryhodně, zaměstnanci ho napomenuli s tím, že v jídelně musí být u jídla ticho.
I Nick na to hleděl jako by nevěřil vlastním očím.
Myslím, že dnešní jídlo vynechám. Ráno jsem si naštěstí udělal nějaký zásoby.
Jenom jsem to rozvrtal, rozmíchal a uplácal na menší hromádky, aby se neřeklo. Tím to vypadalo, jakoby se porce zmenšovala
Alex na mě s podivem zíral a napodobil mě.
Maik byl naprosto mimo kvůli lidem kolem něj. Třásl se a prázdně zíral na svou porci. Nehodlal nás vnímat do té doby, kdy bude moct odejít. Nebo dokud neodejdou ostatní.
Moje technika se šířila jak řetězová reakce a dokonce i Nick se přidal a spáchal můj trik na své porci
Bylo to prostě divný. Tohle "jídlo" není jídlo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 it's dat booooi o shit waddup it's dat booooi o shit waddup | 26. června 2016 v 20:38 | Reagovat

TO S TÍM JÍDLEM DĚLÁM ODJAKŽIVA, HLAVNĚ VE ŠKOLNÍ JÍDELNĚ XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama