Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 98

30. března 2016 v 11:51 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 98

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^

Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená




"Promiň, nikdy jsem nebyl takový fanoušek té mangy, jak ty říkáš. Ty jsi tomu vždycky rozuměl víc." Usmál jsem se pobaveně, při vzpomínce na naše školní léta, kdy mi Tashiro dokázal celé hodiny vysvětlovat o co v jedné kapitole téhle mangy šlo. Přiznám se, otázky jsem mu pokládal jenom, abych nemusel mluvit. Na jednu otázku, kterou jsem mu položil během dvou sekund dokázal povídat i celou hodinu a já se navíc dozvěděl něco zajímavého. Přesto jsem vždy obdivoval ty lidi, co to dokáží takto zpracovat, nakreslit…

"Každý jsme si šli za svými sny. Ze mě je teď editor mangy, ředitel vydavatelské společnosti a ty jsi profesorem hudby, tak jak sis to vždycky plánoval."
"Jo, měl jsem lepší sen, jezdit se svým vlastním orchestrem po světě, hrát v těch největších halách, pro statisíce diváků, ale nakonec učím na vysoké škole lidi, kteří nejsou o mnoho mladší než já, někteří z nich už přesně ví, co budou v životě dělat, mají své sny a pomalu si je plní… No a pak jsou tam takový, kteří nechají své bohaté příbuzné, aby jim zaplatili školné, nějak to tam pár let vydrží, složí závěrečné zkoušky tak tak a když jsou finančně zajištění díky svým rodičům, nemusí už ani hnout prstem. Zatímco jiní se celý život dřou." Narážka na žáky třídy S? Možná, každopádně zastávám svůj názor, že jen 2% z nich budou v životě pokračovat v hudbě.
"Někteří si třeba dobrovolně zvolí být součástí společnosti, která je obyčejná." Tashiro pokrčil rameny a zahnul na příjezdovou cestu k domu. Zastavil před garáží a zatímco mi bral tašky, já se venku ohromeně rozhlížel kolem sebe. Jaká to nespravedlnost, on mě na svátky přivede do takového panství. Vždyť já ani nekoupil pořádné dárky pro svoji rodinu a on se tu předemnou chlubí svým bohatstvím, no asi bych si neměl stěžovat, když tu teď budu trávit pár dní společně s ním a jeho rodinou. Už mezi dveřmi nás čekala starší žena. Nechtěl jsem si hned na úvod někoho znepřátelit, proto jsem se před ní jen uklonil.
"Dobrý den."
"No dobrý… Tohle je ta vaše návštěva Tashiro? A nejste vy nakonec gay?" S jedním zdviženým obočím pohlédla na pána domu. Ten pouze protočil panenky, jedním pohybem ruky ji poslal pryč.
"Omluv mě, to je moje hospodyně, kuchařka a uklizečka v jednom." S povzdechem postavil moje tašky na lesknoucí se podlahu obrovské vstupní haly. Já tím ohromným prostorem nemohl najít správná slova.
"Ještě ze mě chtěl udělat instalatéra, ale na to bych se mu mohla-" Žena ještě vystrčila hlavu z místnosti, ve které zmizela, hádal jsem, že to byla kuchyň, vzhledem k jejímu zaměstnání.
"Varuju vás, jestli nezalezete do té kuchyně a nebudete potichu, seberu vám všechen ten domácí likér."
"V tom případě se sbalím a odejdu do domova důchodců!" Křápla dveřmi, bylo vidět, že spíš než Tashiro má v této domácnosti hlavní slovo ona. Já nevěděl, jestli se smát, nebo svého přítele litovat. Ozval se klapot podpatků, oba jsme vzhlédli ke schodům, ze kterých scházela žena, oblečená do uplé růžové sukně a bílé košile. Nesla se na růžových lodičkách, které ji nejen ladily se sukní, ale i s rtěnkou a ozdobou ve vlasech. Byla zahleděná do módního časopisu.
"Tashiro, jsi to ty? Kde jsi byl drahý? Musela jsem tu zůstat s mým hrozným synem, neustále si ze mě utahuje. Měl by jsi mu konečně domluvit, jsi přece jeho otec." Tashiro měl ve tváři útrpný výraz, úplně jsem viděl, jak se lituje. Žena vzhlédla od "dech beroucího" čtení, zaměřila svůj pohled na mě. Celého si mě prohlédla a jen nezaujatě mlaskla.
"Kdo je to?"
"To je Natsu Yinguui, můj spolužák. Pamatuješ, říkal jsem ti, že přijede a bude s náma trávit Nový rok. Natsu, tohle je moje žena Kelly."
"Okouzlující, milující, věrná manželka." Ohodnotila sebe sama a podala mi ruku, úplně jsem viděl, jak by byla nejvíc vděčná, kdybych jí snad zulíbal hřbet ruky. Nemohl jsem si to v tu chvíli odpustit, prostě jsem ji jednoduše plácnul do dlaně, jako bychom byli staří dobří přátelé.
"Čau, rád tě poznávám." Prohodil jsem, vzal jsem si tašku a dál jsem se rozhlížel kolem. Samozřejmě mi neušel Tashirův posměšný výraz, zatímco jeho žena jen stála zaražená nad tím, co se to teď právě stalo.
"No, máš to tady hezký, fakt se mi to líbí, tohle bych si nechal líbit. Nepronajímáš to třeba na léto, nebo tak něco?"
"Ne kamaráde, ale ty můžeš kdykoli přijet, jsi u nás vždy vítán." Kelly se zatvářila dost kysele, raději se na svých jehlách odebrala do kuchyně, odkud vzápětí vykráčela kuchařka s naběračkou v ruce a dosti nasraným výrazem.
"Řekněte té svojí zlatokopce, že pokud mi poleze do kuchyně, tak já opustím tohle zaměstnání. Nejsem žádná její kamarádka, abych poslouchala stížnosti na cizí návštěvy, které se jí bohužel nelíbí!" Křápla dveřmi koupelny.
"Co se zase děje? Nejdřív tady ječí ta maškara, kterou sis přivedl do svého domu, aniž bys měl tušení, jaké to může mít na naši rodinu dopady a pak tady ožralá kuchařka křápe dveřmi…" Ze schodů scházel další člen této famílie, nejspíš jsem správně odhadl, že se jedná o Tashirova syna, ta podoba se nedala zapřít. Tvářil se otráveně a už vůbec jej nezajímalo, že si jeho otec přivedl návštěvu.
"Doufám, že si ho taky nechceš vzít, převést půlku svého majetku na něj a nechat se dobrovolně škubat." Pohodil hlavou směrem ke mně a odešel do poslední místnosti.
"Takže už znáš tři čtvrtiny naší rodiny." Pronesl Tashiro skoro zoufale.
"Juhů, šéfíku, dneska jsem vašemu nevlastnímu synáčkovi koupil opožděný dárek k Vánocům." Nahoře se ozval další hlas, u kterého jsem si netroufnul typnout komu patří, ale než jsem stihl mít jakékoliv dotazy, nebo než jsem vůbec stihnul otevřít pusu, Tashiro bral schody po třech, nahoře křápl dveřmi, které i zamknul a klíč si schoval do kapsy, tudíž jsem neměl příležitost vidět dalšího obyvatele tohoto domu. Zpoza zamčených dveří se jen tlumeným hlasem ozvalo: "Šéfíku? To je snad nějaká hra? Vrrr, vy jste mi ale kocourek." Tashiro jen zakroutil hlavou, následně se zasekl a na tváři se mu objevil úsměv. Mávnul na mě rukou, abych šel za ním. Nenechal jsem se dvakrát pobízet za prvé se podívám dál než do haly a za druhé myslím, že nic horšího, než to co jsem viděl do teď mě potkat nemůže.
Vedl mě dlouhou chodbou skoro na její konec, blížily se k nám podmanivé zvuky houslí s nějakým technickým doprovodem, ale znělo to zajímavě, skoro až neuvěřitelně. Vešli jsme do pokoje, na zemi zde leželo 8 pedálů propojených s nahrávací a počítačovou technikou, všude kolem byly kabely, dráty, zesilovače, bedny vysílající zvuk do celého domu a mezi tím vším stál zády k nám, dle mého odhadu, druhý Tashirův syn, hrající na elektrické housle. Čas od času mu to ujelo, někde přechytl špatně strunu, ale jinak to vůbec neznělo špatně. Šlapal na pedály, čímž nejspíš ovládal hudbu jdoucí z aparatury. Nemohl jsem uvěřit, že Tashiro tu před světem schovává takový talent, kdyby se učil hrát na housle pod vedením schopného kantora, všechny chyby by zmizely a byl by naprosto dokonalý, ale i tak byla tato hudba velmi dobrá. Spojení klasického hraní s technologiemi většinou neuznávám, ovšem v tomhle případě jsem musel učinit výjimku.
Myslím, že tahle písnička mi bude v hlavě znít ještě dlouho. Jakmile skončila její interpret ihned přešel k počítači na kterém začal něco klikat.
"Natsu, dovol abych ti představil mého nevlastního syna…" Mladík se k nám zvědavě otočil a v tom momentě tak nějak ztuhnul celý svět…





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama