Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 97

23. března 2016 v 11:50 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 97

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^

Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená




"Ta ženská by se měla léčit a to urychleně. To její hromadění majetku je na špitál! Proč ji nevyrazíte, jsou s ní problémy, od samého začátku, jen co se objevila mezi dveřmi, jsem věděla, že je to jen intrikánka. Vysaje z vás všechny vaše peníze a uteče s mladším." Tashiro se v tom momentě zarazil a nechápavě pohlédl na svoji hospodyni.


"Tím chcete říct, že jsem starý??"
"Ne, to jste řekl vy, já to jen jemně naznačila a vůbec, co se tady staráte o sebe, když se máte starat o mě a moji výplatu! Pokud ji do 24 hodin nedostanu, balím sebe, svoji domácí pálenku a jdu do domova důchodců! Rozuměl jste?" Tashiro poraženě sklonil hlavu a odešel si to vyříkat se svojí drahou polovičkou.
Já mezitím seděl u sebe v pokoji a ladil si elektrické housle, loňský dárek od otčímovi matky, tedy moji nevlastní babičky. Tehdy jsme ještě nebydleli v Japonsku, ale Tashiro chtěl svoji novou přítelkyni (když si představím, že tu mluvím o své matce, zvedá se mi žaludek a zároveň toho chudáka lituju, tehdy ještě nevěděl, co čeho se žene) představit rodičům a tak nás k nim vzal na svátky. Když babička zjistila, že jsem úplně jiný, než moje povrchní rozhazovačná matka, začala se se mnou bavit jako s člověkem a dokonce mi ulila trochu svého domácího saké.
Její muž, tedy můj nevlastní děda, mě bral od začátku jako člena rodiny, společně jsme si utahovali ze Sena a z té maškary, co se vydávala, za moji rodičku. Děda o ní prohlásil, že mě musela ukradnout v porodnici někomu cizímu, neboť i její vlastní dítě by si ustřihlo v návalu hrůzy pupeční šňůru a odplazilo se pryč. Uznávám, byla to mírně drastická slova, ale dokázal jsem si to dost živě představit, navíc to znělo i z části reálně. Celé to tiché pomlouvání, zatímco matka s Tashirem, tedy spíš jenom matka, něco hustila do své nové tchýně, zakončil slovy: "Ta ženská s tebou, milý Rene, určitě není pokrevně příbuzná. A nebo, díky bohu, jsi po ní absolutně nic nezdědil." Četl mi myšlenky a proto se stal dalším nejoblíbenějším členem naší nové rodiny. O první místo se dělil jen s Tashirem. Nevím proč, ale najednou mi všichni ti cizí lidé, ke kterým jsem měl rok na to patřit, připadali bližší, než žena, která mě od mala nějakým způsobem vychovávala, fakt nechápu, jak se jí to podařilo.
No ale abych ji tady pořád jenom neshazoval a nedělal z ní tu nejhorší, byly časy, kdy jsem se s ní dokázal bavit, jako s obyčejnou bytostí, kdy jsme si dokonce i rozuměli. Tehdy, ještě v Anglii, když pracovala jako obyčejná recepční v hotelu. Než si udělala všechny ty kurzy managementu a dostala lepší místo, předtím, než se na jednom kongresu seznámila s charismatickým a velmi milým, zvláště pak zámožným Japoncem, v tu dobu jsem ji měl ještě svým způsobem rád. Starala se o mě, všechny své peníze dávala do mé školy, abych se mohl učit to, co mě baví, tedy hudbu. Jenže pak přišla na mou orientaci, navíc přičichla k penězům a od té doby jí nějak nemůžu přijít na jméno. Odtáhla mě násilím na úplně jiný kontinent, spíš teda ostrov, vzala mi školu, vzala mi přátele, které jsem tam měl, vzala mi Henryho… Nedávám to Tashirovi za vinu, to rozhodně ne, ale netvrdím, že si nevybral špatnou ženskou. Mohl si najít hezčí, milejší, chytřejší… Bohužel narazil na tuhle saň, která se na něj a na jeho peníze přisála jako klíště a už ho asi nikdy nepustí.
Opatrně jsem položil smyčec na tenké struny a lehce zahrál první tón. Nebylo to ono a já věděl, co tomu chybí. Vzal jsem své housle a přesunul se k Senchimu do pokoje. Zrovna ležel na posteli a mačkal barevné tlačítka na ovladači od hrací konzole.
"Brácha? Pučím si repráky a zesilovač, chceš?" Bez dalších okolků jsem zapojil kabel od zesilovače do houslí a druhý kabel následně do repráků. Senchi byl natolik unesen držením virtuální zbraně a masakrováním všeho, co mu přišlo do cesty, včetně slepic, když se prodíral nějakou opuštěnou farmou, že jsem ho probral do reality až silným tónem houslí, který díky zesilovači proletěl celý dům.
"Magore! Je to nastavené na nejvyšší hlasitost, laskavě si to ztiš!" Okřikl mě se zacpanýma ušima. Nechápavě jsem na něj pohlédl, následně nahnul hlavu při pohledu na televizní obrazovku, kde svítil krvavě rudý nápis Game Over.
"Řekl bych, že jsi prohrál brácho." Poznamenal jsem, vytáhl velké sluchátka a zapojil je do zesilovače, abych ho nerušil při autentickém zážitku vraždění splašené drůbeže.

,,Vážení cestující, vlak přijíždí do konečné stanice, prosím vykliďte kupé. Děkujeme, že jste cestovali s námi." Vzal jsem si svoje dvě tašky a vystoupil z vlaku. Všude kolem stály davy lidí, někteří se objímali, jiní si potřásali rukou. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Slíbil přece, že mě vyzvedne…
"Natsu? Nááátsůůůů!!!" Jo, ten hlas bych poznal kdekoliv a když jsem se otočil spatřil jsem muže v riflích a černém saku, před sebou držel kus papíru, na kterém měl napsané moje jméno.
"Tashiro, tak rád tě zase vidím chlape."
"Nooo… Ukaž se mi… Vůbec jsi se nezměnil. Vypadáš furt stejně odrovnaně a vyřízeně jako na škole. Nezaujatost z tebe přímo sála, stejně jako touha poslat všechno a všechny kolem do háje." Jen jsem se usmál. Lepší pozdrav bych pro sebe asi nevymyslel.
"Ty jsi taky pořád stejný." Vzal mi tašku a společně jsme zamířili k jeho autu.
"Pojď, nasedni, ještě nám doma zbylo nějaké jídlo z vánoc, navíc jsem zaměstnal hospodyni, takže by mělo být navařeno, aby sis nemyslel, že tě chceme uctít zbytky. Kamaráde, ani nevíš, jak jsem rád, že tě zase vidím. A že se mnou navíc oslavíš Nový rok. Musím ti představit svoji ženu a své dva syny. Chůváka ti radši představovat nebudu… Ještě by ses zděsil." Tashiro celou cestu mluvil. Nechal jsem ho, bylo to jednodušší než abych musel něco říkat já. Ani se na nic neptal, což mi činilo ještě větší radost. Po patnácti minutách cesty jsem spatřil obrovský dům s rozlehlými pozemky.
"Jediným nedostatkem bude společná toaleta. Moji dva synové tak trochu blbli a tomu staršímu se podařilo rozbít trubku vedoucí do odpadu. Všude po koupelně byla voda, nevím co je to napadlo. Ale nezaobírej se tím. Pokoj pro hosty, který jsem speciálně kvůli tobě nechal vygruntovat má vlastní koupelnu i toaletu. Budeš se mít jako v bavlnce."
"Takový luxus… O tom se mi ani nezdálo. Ve škole žiju na ubytovně, v jednom pokoji, který je tak 15 na 8 metrů veliký, mám jednu sedačku, na které spím, kuchyň a stůl s židlemi. Dál je malá chodba, odkud vedou jedny dveře do koupelny vybavené starou pračkou, vanou a umyvadlem s nějakým tím pofidérním zrcadlem. Navíc, přes koupelnu musíš projít, aby ses dostal na toaletu." No co, musel jsem si postěžovat. Tashiro jen zakroutil hlavou. Úplně jako bych mu četl myšlenky.
"Jak můžeš v takové bídě vůbec žít?"
"No, nejsem ředitelem vydavatelství, ani známým editorem pohádkových komixů." Pokrčil jsem rameny. Tashiro na mě pohlédl s vážnou tváří.
"Manga kamaráde, manga. Víš co by ti za ten název udělal skalní fanda japonské mangy? Umlátil tě zaživa a probodl tě katanou!"
"Promiň, nikdy jsem nebyl takový fanoušek té mangy, jak ty říkáš. Ty jsi tomu vždycky rozuměl víc." Usmál jsem se pobaveně, při vzpomínce na naše školní léta, kdy mi Tashiro dokázal celé hodiny vysvětlovat o co v jedné kapitole téhle mangy šlo. Přiznám se, otázky jsem mu pokládal jenom, abych nemusel mluvit. Na jednu otázku, kterou jsem mu položil během dvou sekund dokázal povídat i celou hodinu a já se navíc dozvěděl něco zajímavého. Přesto jsem vždy obdivoval ty lidi, co to dokáží takto zpracovat, nakreslit…






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama