Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 94

2. března 2016 v 11:47 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 94.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^

Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená




"No to určitě. Měl by ses léčit, jinak si pak moc nezahraješ." Přestal s přetahováním a svůj boj vzdal.
"Tak mi něco zahraj ty" Zaprosil a já se na něj neurčitě podíval
"Nemám piano" prohlásil jsem ublíženě. On mi ho přece vzal a taky jsem mu to dal pohledem najevo.
"Ale hraješ přece i na housle." Kývl směrem k mému vánočnímu dárku, který byl postavený na stojanu vedle mých věcí.


"Za chvíli prý bude oběd. Měl by ses převléct." Poukázal jsem na to, že je pořád v pyžamu a sám jsem se zvedl, sebral mu kytaru a odešel zase dolů.
Za ten týden co byl Kane nachcípanej, často spal, tak jsem se za tu dobu hodně bavil s Kaneho otcem. Kytaru jsem dal jemu, ať ji dá z Kaneho dosahu.
Byl to fakt dobrej chlap a nevadilo by mi, místo věčně nepříjemného, zaneprázdněného a všechny nenávidějícího chlapa, mít za otce jeho.

Na večer Konoriovci chtěli jít na jakýsi kopec, aby měli pořádný výhled na ohňostroje.
Vzal jsem si s sebou housle, Kane už horečku neměl, ale stejně ho jeho matka navlékla do pořádně teplé bundy, čepice a rukavic. Vypadal strašně vtipně, ale držel jsem si jen pobavený úšklebek. Než mi jeho matka taky vnutila rukavice. Čepici jsem stihl odmítnout, s tím, že na hlavě budu mít kapuci, ale rukavicím bych se nevyhl ani kdybych měl celou dobu pobytu v jejich domě ruce v kapsách.
Začli jsme stoupat po točité cestě na kopec, vyrazili jsme už v osm, abychom tam byli tak kolem té jedenácté. Kaneho matka vzala piknikový koš, tam nějaký šampus a nějakou sváču, kdyby náhodou.
Na vrcholu jsme byli jen my. Nedivím se, kdo by sakra chtěl lézt na takovou horu? Dobře, byli tam ještě nějací chlápci s ohňostroji, ale ti byli tak zaneprázdnění přípravami na půlnoc, že nám ani neodpověděli na pozdrav. Navíc přijeli autem.
Rozložily se tři deky, na jedné byli Kaneho rodiče, na druhé jsme byli my s Kanem a babičkou, a třetí si jasně získala Misaki sama pro sebe.
Babča se rozvalovala jakoby se nechumelilo a dekou se dokonce obalila, aby se víc zahřála, Kane u ní nechal svítilnu a pár svíček, aby si mohla ohřívat každý prst zvlášť a my to vzdali a prošli kolem Misaki, která udělala to stejné, co její prarodič. Poodešli jsme od nich pár metrů, a já jen viděl jak si Kane mne ruce a fouká na ně horký vzduch.
"Vždyť máš rukavice, to je ti pořád zima?" Rádoby posměšně jsem zakroutil hlavou.
Mlčky kývl.
Protočil jsem očima. Ah, tohle děcko…
Sundal jsem si rukavice a podal je jemu.
Nechápavě zakroutil hlavou "To nemůžu…"
Probodl jsem ho pohledem "Nevidím důvod, prostě si to vezmi."
"Děkuju" Zamumlal a na své rukavice narval druhý pár.
Otevřel jsem kufřík s houslemi.
Nikdy jsem neměl rád Nový rok. Ohňostroj je sice pěkný, to jo, ale ten hluk co to nadělá…
A proč ho sakra oslavovat? Rok jako rok, stejně se zase tak moc nezmění. Jenom číslo v kalendáři. Vždyť je to každý rok. Stejně jako vánoce, narozeniny a další chujoviny.
Pff… Zbytečnosti.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama