Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 83

25. prosince 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 83.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená







"Máš na sobě župan, takhle přece nechceš jít mezi lidi…" Matka se na mě podívala káravým pohledem.
"Jo, máš pravdu…" Strhnul jsem z věšáku šálu, vzal si rukavice a obul si její vyteplené bílé papuče, zatímco Senchi běžel ze schodů se třema kreditkama.
"Musíme ty lístky vyhrát!"


Po pěti hodinách…

Proběhli jsme všechny obchody ve městě a skoupili veškerou zmrzlinu značky Ice paradise… Kdo by čekal, že ji prodávají v půl litrových kyblících? Nakonec sme s tím vším dojeli domů a natahali to do obýváku.
Paní Genaki nám výhružně, zatímco se kývala ze strany na stranu, řekla, že do jejího mrazáku tu sračku cpát nebudeme, načež jí matka oponovala s tím, že to její mrazák není. Skončilo to tak, že paní Genaki začala vyhrožovat s výpovědí a s tím, že si matka bude muset všechno dělat sama, včetně čištění odpadu a toalety. Matce sklaplo a dál se věnovala nádivce.
Teď sme s Senchim seděli v obýváku a s odporem do sebe každý tlačil asi devátý kbelík zmrzliny, doposud bez pozitivního nálezu drobné figurky.
"Je mi tak špatně…" Zaúpěl můj mladší bratr.
"Už nikdy se zmrzliny ani nedotknu!" Tohle bych přísahal na hrob vlastní babičky a neměl bych s tím žádný problém.
"Asi mi zamrznul mozek a mám pocit, že mi zmrzlina teče úplně všude…"
"Nespolkl jsi už náhodou tu figurku? Není možné aby v 18i kbelících nic nebylo." Pohled mi zabloudil k obrovské hromadě vedle nás. Takhle to prostě nejde.
"Pamatuj si… Pokud už se cítíš na pokraji svých sil, tak je to jen stav tvé mysli. Ve skutečnosti dokážeš ještě dvakrát tolik…" Uslyšel jsem ten známý hlas ve své hlavě. Takže moje vnitřní svědomí je dokonce inteligentně založené na filozofické úvahy.
"Musíme pokračovat. Nevzdávej se Senchi! Pokud se cítíš na pokraji sil, tak to nevzdávej, ve skutečnosti dokážeš ještě mnohem víc!" Povzbudivě jsem se na něj usmál a ukázal jsem na hromadu zmrzliny. Moje "řeč" nejspíš zabrala, neboť Senchi bez keců otevřel další kyblík a s vervou se do něj pustil…

Po patnácti minutách…
"Mám pocit, že mám zmrzlinu i tam, kde bych ji normálně mít neměl… Asi jsem ji začal potit…" Senchi si držel nafouklé břicho, zatímco já se snažil alespoň pohlédnout na lžíci, kterou jsem naváděl ke svým ústům.
"Vzdávám to! Nechci skončit jako špekoun." Ač jsme toho snědli už poměrně dost, hromada s plnými kyblíky se zdála snad ještě větší než na začátku.
"Musíme přijít na jiný způsob." A tak se stalo to, že jsme několik kbelíků zmrzliny nalili do vany a rukama v ní hledali malou figurku, kterou jsme stejně nenašli a navíc nám chladem znecitlivěly ruce.
Vyzkoušeli jsme spoustu věcí, nakonec jsme skončili u záchodu. Zatímco Senchi lil ledový obsah kbelíku do mísy, já držel štětku a pokaždé to promíchal, kdyby tam náhodou něco bylo.
"Všechno mě mrazí… takhle jsem si teda svátky nepředstavoval." Stěžoval si můj mladší bratr.
"Dost, přestaň tu furt fňukat! Jde nám o tolik a ty si prostě nedáš pokoj!" Začali jsme se hádat, ani jsem si nevšiml, že Senchi leje další kbelík a já při míchání do něčeho narážím. Po chvíli jsem se zaposlouchal, zatímco na mě brácha neustále ječel.
"Počkej, slyšíš to?"
"Ne, a přestaň měnit téma!" Vztáhl ruku ke splachovači, v tom momentě jsem zahlédl drobnou hlavu Leviho, bylo však příliš pozdě. Ještě jsem stihl akorát zabořit ruku do mísy, silný proud však stáhl figurku do trubek.
"Idiote!! Byl tam, byla tam ta figurka a ty jsi ji spláchl!" Osoptil jsem se právem na toho imbecila vedle sebe.
"Neviděl jsem ji… Tak rychle něco udělej!" Panikařil stejně jako já. Jediná naše šance navštívit nový park s tématikou anime o titánech, se právě prohnala odpadními trubkami. Zaposlouchal jsem se do zvuků kolem. Bylo slyšet šramocení, někde zpoza záchodu. Napadlo mě jediné, ty trubky jsou příliš úzké a figurka v nich uvízla. Že by naděje?
"Podej mi nějaké kladivo, šroubovák a pohni si!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama