Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 80

11. prosince 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 80.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená





Za daných okolností, kdybych nebyl ospalý a navíc mě příšerně nebolel žaludek bych se jí možná šel i vysmát a darovat jí pár poznámek na její zjev, ale pro tento okamžik jsem ji toho ušetřil, s tím, že jí to věnuji pod Vánočním stromem jako dárek. Ještě v rychlosti jsem se vrátil ke koupelně, opatrně jsem nahlédl dovnitř a udělal rychlou momentku matky, která v rukou držela několik chuchvalců svých vlasů a zoufale je pozorovala. Sám pro sebe jsem se ušklíbl a konečně jsem zamířil do svého pokoje.


Zde mě však čekalo další překvapení. Přes moji postel ležel roztáhlý Terry a četl si nějaký časopis se závodními auty (alespoň, že má ten chlap normální koníčky). Měl na sobě ještě pyžamo, které už mě po tom všem nedokázalo nijak rozhodit. Spíš jsem ho litoval, neboť dupačky pro dospělé v červené barvě, co měly na hrudníku obrovskou hlavu soba se svítícím nosem a na zadku byl ocásek, se nedaly nijak komentovat.
"Nemáš svůj pokoj?"Zeptal jsem se a sundal ze sebe triko. Terry se ke mně otočil, zatímco se culil a prohlížel si mě. Když ani po pěti minutách, kdy jsem polonahý pochodoval mezi koupelnou a pokojem s kartáčkem v puse, neodpověděl, pohlédl jsem na něj s jedním zdviženým obočím.
"Líbím se ti?" Zeptal jsem se. Jen přikývl.
"Opravdu? A měl by jsi na mě chuť?" Malinko jsem se před ním pohoupal v bocích. Nasucho polkl (takže je to bisexuál!) a opět přikývl.
"Tak poď fešáku, chyť si mě!" Poskočil jsem a klusem běžel k němu do pokoje, kde jsem se schoval za dveře, přičemž jsem vzal po cestě ještě klíč od těchto dveří. Vrazil do pokoje jako uragán a začal si sundávat pyžamo. Já mezitím v rychlosti vyběhl ze dveří, které jsem za sebou přirazil a zamkl. Zevnitř se ozvalo jen krátké "sakra". Oprášil jsem si spokojeně ručičky a odešel jsem k sobě do pokoje, kde jsem se mohl konečně v klidu přesléct. Právě, když jsem sundával kalhoty, rozrazily se dveře a dovnitř vpochodovala matka s chomáčem vlasů v jedné a gelem v druhé ruce. Zoufale se na mě dívala a napůl anglicky napůl japonsky do mě něco hustila.
"Počkej, zadrž! Zpomal a znovu mi to pěkně slušně a srozumitelně řekni, ano?" Raději jsem si kalhoty natáhl zpátky, protože mi bylo jasné, že tohle je její stav nouze, jinak by za mnou nepřišla.
"Potřebuju pomoct, Rene, asi mám rakovinu, musíš mě odvést do nemocnice!" Byla to možnost, jak si oprášit své řidičské schopnosti. Měl jsem řidičák už dva roky, ale k řízení jsem se za tu dobu dostal snad jen třikrát. Zajímavé bylo, že jsem pokaždé musel někam vést matku. Nějaká její smyšlená rakovina mě opravdu nezajímala. Diagnózu její plešatosti bych mohl určit i já sám. Napatlala si na hlavu večer nějaký sajrajt jehož obsah byl popsán v japonštině. Ale v tu chvíli jsem si nemohl nerýpnout, do své zoufalé matky.
"Vím jak ti pomoct…" S vážnou tváří jsem přikývl. Hleděla na mě s nadějí v očích. Chytil jsem ji za zápěstí a táhl dolů do kuchyně. Genaki se Senchim na nás jen nechápavě hleděli. Chvíli jsem hrabal v Genakino osobním šuplíku, než jsem vytáhl síťku na vlasy.
"Alespoň se tvoje vlasy nebudou válet všude po domě a navíc ti tahle věc zaručí pevnost a povolnost tvého účesu. Můžeš zavést novou módu. V dostání je i v jiných barvách." Matka začala v obličeji rudnout, bohužel se nedalo říct, jestli je to další alergická reakce na onen přípravek, nebo je vzteklá. Ještě víc ji nejspíš popíchlo, když se Genaki se Senchim začali válet smíchy po zemi. Něco na mě zaječela a odešla. Povzdychl jsem si, bylo mi jasné, že stojí na chodbě a čeká, až si vezmu klíče od auta.
"Senchi, tričko." Brácha na mě nechápavě hleděl, co po něm sakra chci.
"Sundej si triko a pujč mi ho. Seš doma, takže si klidně můžeš jít pro jiné. Já mezitím zajedu s naším hypochondrem na polikliniku." Senchi mi se smíchem hodil svoje triko. V rychlosti jsem ho na sebe natáhl, vzal jsem klíčky bundu a odcházel kolem matky, která přesně jak jsem si myslel, stála v chodbě a se síťkou na hlavě čekala. Když jsem ji v tom momentně spatřil, měl jsem šílené nutkání začít se smát, ale raději jsem to zadržel, aby mi pak, jakmile bude "zdravá" nevyškrábala oči.
Společně jsme nasedli do auta a rozjeli se do města. Matka po cestě usnula, vlastně odpadla už druhou zatáčku od domu. Projížděli jsme kolem malé tržnice, spíš to vypadalo jako taková ta pouťová tržnice, neboť zde měli cukrovou vatu, milion sladkostí, trapné klobouky a mimo jiné i paruky.
Napadlo mě něco perfektního. Zastavil jsem u krajnice a nechal běžet motor, aby se matka nevzbudila. V rychlosti jsem vyskočil z auta, několika skoky překonal vzdálenost ke stánku s parukami a koupil jednu blonďatou. Když jsem usedl do auta, několikrát jsem zkontroloval, jak tvrdě matka spí… opravdu tvrdě.
Sundal jsem jí síťku, její vlasy jí na hlavu připevnil sponkami, které schovávala v kabelce, pod síťku jí dal nalehko paruku a síťku nasadil zpátky. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Konečně jsem se mohl rozjet k pohotovosti.
Cesta trvala asi deset minut, dalších pět trvalo najít místo k parkování, když se mi to konečně podařilo, začal jsem nacvičovat překvapený výraz a pak jsem konečně vzbudil matku.
"Jsme tady. Vysedej!" Uraženě se zvedla a vysedla z auta. Jen co jsem zamknul, jsem se na ni otočil a s vážným výrazem, který byl fakt už jen na hraně, jsem zakroutil hlavou. Nechápavě na mě pohlédla.
"Radši si tu síťku sundej, vždyť mi budeš dělat ostudu." Sundal jsem jí síťku, zároveň s tím vypadala i paruka. Ležela před špičkami jejích červených lodiček jako mrtvá kočka. Sledoval jsem, jak v matčiných očích stoupá hladina děsu. Její tvář začínala blednout, celá se chvěla a já prožíval dilema, jestli ji chytit, nebo nechat padnout vedle paruky.
"Proboha, matko…" Ani chudina nevěděla, že to celou dobu tajně natáčím. Svezla se na kolena a chytila paruku opatrně do rukou.
"Moje… moje… panebože…" Kousal jsem se do rtu, nebude to trvat dlouho a začnu se jí smát. Tohle by asi syn své matce neměl dělat, ale kdo z vás by nevyužil příležitosti a nepomstil se za celé ty roky, za to všechno co mi udělala? Naneštěstí otočila parukou a všimla si štítku. Pomalu jsem se nahnul, abych lépe viděl.
"Matko? Proč máš na vlasech štítek made in china?" Jedním sáhnutím na hlavu zjistila o co jde a po zbytek návštěvy u lékaře se semnou nebavila. Když pak sestře vykládala, co jsem jí provedl nejdřív se síťkou a následně s parukou, sestra měla stejně jako doktor, který matce mazal hlavu nějakou mastí na alergii, co dělat, aby se jí nezačali smát.
Myslím, že na tohle ani jeden z nich jen tak nezapomene…

Vzbudil jsem se asi kolem osmé ráno, vlastně mě vzbudil rámus dole v kuchyni. Opatrně jsem vykoukl z pokoje. Zde jsem se setkal s pohledem otce, který taktéž vykukoval ze dveří. Oba jsme se na sebe nechápavě podívali, naráz pokrčili rameny a zalezli zpátky do svých pokojů. Vytáhl jsem rolety do poloviny okna a druhé okno otevřel, abych trochu vyvětral. Všimnul jsem si při tom celkem povadlého kaktusu na parapetu. Jak mohl sakra uvadnout? Vždyť je to kaktus, to nedává, žádný smysl… Odešel jsem do koupelny, kde jsem naplnil malý kelímek s vodou a tou jsem pak zalil svůj kaktus. Dával jsem mu tak tři dny na vzpamatování, kdyžtak ho prostě vyhodím, má teď svůj osud ve vlastních rukou.
Mezitím jsem se přeslékl do tepláků a bílého tílka. V pokoji jsem měl u zdi postavené žebřiny. Přitáhl jsem se na ně a začal posilovat. Netrvalo to dlouho, co se do pokoje vřítila matka s hrncem v jedné ruce a gumovou stěrkou v druhé. Ihned mi stěrku bez jakýchkoliv upozornění narvala do pusy, málem mi opálila jazyk a udusila mě, ale svůj vánoční puding měla dobrý. Přesto jsem začal kašlat a lapat po dechu, až jsem se pustil žebřin a spadl loktem na noční stolek. Myslím, že tam budu mít slušnou modřinu.
"Tak ono ti to nechutná?" Matka na mě pohlédla s až přehnaně zoufalým výrazem. Já se tu skoro zabil, no dobře, asi tak přeháním, ale spadl jsem ze žebřin a ji zajímá především to, jestli mi ten puding chutná nebo ne? Tohle už bylo moc. Chytil jsem ji za ramena a zatímco jsem ji uklidňoval, že to má jako vždy výborné, jsem ji vyprovodil ze svého pokoje. Byla spokojená, takže no problemo. Následně jsem si začal balit pár věcí do své tašky. Do další jsem zabalil velký dárek, který jsem sebou táhl až ze školy. Když jsem se oblékl do alespoň trochu formálního oblečení a ve skříni vyhrabal svůj starý černý kabát, vzal jsem obě tašky a zamířil k hlavním dveřím. Akorát je otec otevřel, aby přivítal Montara s Elizabeth, jež konečně dorazily. Protlačil jsem se dveřma, v rychlosti se pozdravil s bratrovou manželkou, na svého pokrevního sourozence jsem kývl, mávl jsem na otce a běžel na vlak, který jsem stihl jen tak, tak.
Z okna jsem sledoval ubíhající krajinu a těšil se, až konečně vystoupím a nadechnu se toho čerstvého vzduchu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama