Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 76

20. listopadu 2015 v 12:51 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 76.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená







Nakonec se moje matka i se svým drahým sluhou, na něhož mluvila výhradně anglicky, přičemž on jí nerozuměl ani slovo a vždy jen s křečovitým úsměvem přikyvoval, přijela kolem jedenácté. Jean, jak matka říkala svému sluhovi, ve skutečnosti se jmenuje Ichinase, měl ruce ověšené taškama, chudák starý potichu lamentoval japonsky, jakoby mu matka snad mohla rozumět a táhl se pomalu po zemi.


"Tak už jsi doma…" Jinou reakci bych od své drahé máti ani nečekal. Prošla kolem mě se svojí kabelkou přímo do kuchyně.
"Taky tě rád vidím…" Usmál jsem se. Jen mávla rukou, poznamenala něco ve smyslu, že lhát se nemá a zakotvila u ledničky, odkud začala ječet něco o bílém nízkotučném jogurtu. S bratrem jsme se na sebe podívali a raději jsme pomohli Ichinasemu s taškami.
"Arigato.. Ari…" Uklonil se a odešel si sednout na velkou zlatou židli v rohu vstupní haly. Byla pomalu vetší než hangár pro letadlo. Menší helikoptéra by se sem vešla.
"Terry? Terry?!" Zařval jsem směrem ke svému pokoji. Bylo mi jasné, že Terry zrovna třídí špinavé prádlo v mé osobní koupelně. Do pár minut přispěchal a já v ten moment zalitoval, že jsem ho vůbec volal. Ten idiot se převlékl z polo kalhot do tygrovaných legín, černého uplého tílka a přes to si přehodil svoji růžovou zástěru, kterou mu kdysy matka koupila v manga shopu, když jsem je tam poprvé a naposled vzal sebou, jen abych si koupil novou mangu. Byla to taková ta typická nařasená zástěrka, kterou nosí malé anime holčičky.
Svému chůváku jsem vrazil do ruky několik tašek a jednoduchým gestem ho vyslal k matce do pokoje.
"Viděl jsi, v čem se pro mě vydal?" Zeptal jsem se svého bratra. Jen zakroutil hlavou.
"Byly to kalhoty… bez zadní strany… Pod nimi měl tanga."
"To bude dobrý… On z toho vyroste." Povzbudivě se na mě usmál.
"Ne, Senchi… To si opravdu nemyslím. Problém je, že ho nemůžu ani propustit… Pracovní smlouvu s ním uzavřela matka a jenom ona má plnou moc s ní manipulovat. Je to dravá saň přiživující se na našich životech!" Senchi jen pobaveně zakroutil hlavou.
Kolem půlnoci, kdy už matka dávno ležela s natáčkami na hlavě v posteli a četla si nějakou knihu, my s bratrem jsme seděli u televize a sledovali nějaké krátké filmy, které točil ve škole- Studuje filmovou konzervatoř- se otevřely dveře a dovnitř vešel otčím.
"Vítej doma tati!" Křikl Senchi do chodby.
"Ahoj Tashiro!" Přidal jsem se.
"Ahoj Senchi, Rene, zase tě rád vidím. Jak se daří?" Usmál se. Ano, tenhle člověk stejně jako Senchi mi fakt chyběl. To byli asi jediní dva, kvůli kterým jsem se na svátky opravdu vrátil domů.
"Tak co? Už je doma?" Tashiro pohodil hlavou směrem k ložnici. Oba jsme jen přikývli, následně Senchi vytáhl z kapsy svůj ultra moderní mobil a něco našel.
"Dneska utratila rekordní částku… A to si v podstatě koupila jen tři tortily, nějaké nudle a následně to šla vyběhat do nejdražší posilovny ve městě. Jo, ještě před posilovnou navštívila sportovní obchod v centru, kde si koupila několik párů sportovních bot… pomalu na každý den v týdnu dvoje, několik nátělníků, triček, mikin, kalhoty, kraťas… Ta ženská se snad chystá cvičit na maraton." Jen jsem zakroutil hlavou. Od doby co matka přičichla k bohatství a především k penězům se z ní stala ještě větší semetrika, než jaká předtím byla. Opravdu jsem litoval Tashira, že se přisála zrovna na něj a na jeho peníze. Takový osud si nezaslouží nikdo.
S bratrem jsme sledovali filmy až do dvou do rána. Pak jsme se malinko ovlivněni alkoholem, který jsme si k filmům vytáhli, rozhodli, že se půjdeme projít. Koho mohlo napadnout, že nám venku alkohol stoupne do hlavy ještě víc? Začali jsme se potácet, Senchi pak tančil u pouliční lampy, točil se na ní a já ho u toho natáčel. Když jsem to zkusil já, srazil jsem ho i s jeho kamerou. Následovalo veřejné kluziště, které bylo ve tři ráno samozřejmě prázdné. Nevěřili byste, jak je těžké udržet na ledě rovnováhu v podnapilém stavu. Na led jsme se samozřejmě dostali přes plot, takže do několika minut se ozvalo houkání policejních sirén.
Pokus o útěk taky nebyl nic moc… Na plot jsem se sice vyškrábal, ale dolů už mě dostalo jen silné zatřesení oplocením. Mezitím co mě dva policisté dostávali z plotu, jeden se snažil vyslýchat Senchiho, který neustále držel kameru namířenou na muže zákona a přiblble se hihňal. Když ve finále zjistili, že s náma nic moc nezmůžou a že sme si podle našich slov jen přišli zabruslit, ptali se nás, jestli si uvědomujeme, že jsou tři ráno, Senchi jim na to řekl, že nesnáší ty řady, tak si přivstal, ale správce kluziště nám bohužel nějak nešel otevřít, tak sme mu nechali lísteček na plotě a šli dál, raději nás po půl hodině výslechu, který nevedl nikam, pustili. Ještě jsme se s nima vyfotili na můj mobil a běželi jsme dál. Nakonec jsme oba zakotvili v naší koupelně. Senchi usnul ve vaně a já pod umyvadlem.
Druhý den ráno jsme se vzbudili oba vcelku rozlámaní, nademnou hučel matčin fén, se kterým si foukala svoje uměle kudrnaté vlasy. Na malý moment mi věnovala vyčítavý výraz a následně mě mávnutím ruky poslala do kuchyně. Sesbíral jsem Senchiho z vany a zavřel za sebou dveře.
V kuchyni seděl s ranní kávou a novinami v rukou Tashiro. Nic neříkal, jen nás sledoval přes okraj novin. Posadil jsem napůl umírajícího Senchiho na židli a sám jsem se posadil k hrnku hořkého čaje, který mi uvařila paní Genaki, naše kuchařka a uklízečka.
"Vy ste to zas přehnali co? To nemůžeš na svého mladšího bratra dávat pozor?" Provrtala mě pohledem. Jen jsem se napil čaje a vytáhl mobil, abych si alespoň osvěžil, co se včerejší, spíš teda dnešního brzkého, hodně brzkého rána stalo.
"Jen je nechte. Kluci si chtěli trochu užít." Usmál se a odložil noviny. Pak se začali tak trochu hádat, teda spíš paní Genaki furt na Tashira štěkala svoje připomínky a on je s úsměvem odrážel, jako stěna pin pongový míček. Neposlouchal jsem je, prohlížel jsem si rozmazené fotky včerejšího večera ve svém mobile. Jen jedna byla opravdu ostrá. Jednalo se o fotku na které jsem byl já, Senchi a dva policisté. Senchi se mi nahnul přes rameno a chvíli se snažil zaostřit pohled na fotku.
"Tohle si teda nepamatuju…"Poznamenal. Já jsem si pamatoval skoro vše, ale tuhle fotku jako jedinou opravdu ve své paměti nemám.
"Tak co, byla to krušná noc?" Otočila se na nás paní Genaki. Až teď jsem po vzhlédnutí od mobilu zjistil, že Tashiro už odešel.
"Možná víc než krušná…"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama