Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 27.

25. října 2015 v 12:04 | Saskie |  Remember me
Zdravíčko, dobré ránko (ve 12)
Máte se?
přináším další díl, doufám, že se vám bude líbit, budu ráda za koment.
Překlady mangy odkládám na prázdniny, sorry a zatím čus!




Prostě jsem šel domů, rovnou zalezl do pokoje, na chvíli si něco přečetl, abych dohnal třídu a usnul. Tentokrát na posteli.
Nechtěl jsem se zdržovat ničím jiným. Pokud jsem takhle debilní byl vždycky, nechápu, jak jsem se na tu školu dostal. A to ani není tak složitá, cítím, že bych to prostě měl umět, mohl, ale prostě... mi to nějak nešlo do hlavy.



Sobota 28. Března, něco málo po druhé hodině ranní.

Utíkal jsem. Bylo to jako sledovat B-čkový hororový film.
Rychlé utíkání, otočení, pronásledování černým stínem s děsivým úsměvem, s rudým zábleskem v očích. Sprint, jemné zaškobrtnutí, rychlé vzpamatování se, rychlý útěk.
Ozvala se velmi tichá ranka.
Najednou jsem ve skříni. Dýchám pomalu. Malou mezerou, mezi dřevěnými žaluziemi vidím stín.
Sedím na nějakém oblečení, kterým šatník překypuje a když se podívám na své ruce, které se dotkly žaluzií, aby je přidrželi, když si přesedám na druhou nohu, všimnu si toho.
Jsem zase malý kluk.
Ten stín se pomalu rozhlíží po pokoji. Jemně našlapuje, aby udělal co nejméně hluku, i když ví, že mě už nemůže víc vyděsit. Ozvala se další tichá ranka, možná na něco stoupnul, ale mě to znělo, jakoby někdo hodil kamínek do okna. Přesto jsem nic neviděl.
Nemůže mě ani tím tichým našlapováním uklidnit, jen mě to víc zbavuje naděje.
Srdce mi strašně buší, mám pocit, jakoby mi mělo vyskočit z hrudi, proskočit skrz dřevěné dveře šatníku a utéct beze mě.
Proto se rukou chytím za tričko v místě srdce, abych ho přinejlepším zklidnil, nebo přinejhorším stihl chytit, než rozrazí ty dveře a prozradí mě. Druhou rukou se chytím za pusu a nos, abych nevydal ani hlásku. Mám pocit, že ten stín v pokoji může slyšet všechno. Můj dech, můj tep, mé mrkání, prostě všechno.
Strašně se třesu. Mám strach.
V pokoji je tma. Je snad polovina noci.
Vidím jen to, co mi oči přivyklé na tmu dovolí.
Stín se najednou otočil směrem k šatníku. Skoro vyjeknu, ale mé ruce to zadrží.
Bojím se.
Venku za oknem se rozezvoní siréna, označující to, že za chvíli tamtudy projede vlak.
Oknem začnou pronikat rudé, přerušované paprsky ve stejném rytmu jako zvonění sirény.
Ten stín je muž. Velký chlap, a rozhodně nemá milý obličej. Rozhodně není dobrý.
Rudé paprsky, které pronikají oknem, mu přidávají na děsivosti. Má na sobě kabát a na tváři úsměv.
Jde ke mně.
Rozklepu se ještě víc.
Chce se mi brečet.
Strašně moc.
Jsem zoufalý.
Zoufalý strachem.
Přijde až těsně ke dveřím skříně.
Chvíli mi dává na to, abych se podíval do jeho, rudou září oslněných, očí.
Když to udělám, když konečně vzhlédnu, naše pohledy se střetnou.
Na tváři se mu objeví ještě protáhlejší úsměv, než kdy předtím.
Našel mě.
Pomalu uchopil obě kliky dřevěných dvířek a trhl směrem k sobě.
Najednou jsem uslyšel zavrzání dřeva a s trhnutím jsem se probral.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bai-Batia Bai-Batia | Web | 25. října 2015 v 13:29 | Reagovat

hej! proč je to sakra tak krátké?!!! to má být jako sranda? :O no nwm... přidej další a budu spokojenější xDD

2 Aya Aya | 27. dubna 2017 v 19:49 | Reagovat

O-O To bylo desive.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama