Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 72

29. října 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 72.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená






"je to horší co?" Zamumlal tiše a schytal taškou do hlavy, když se jedna ženská nespokojeně zakroutila v davu lidí.
"Zase si stoupnu" Prohlásil jsem, rukama odstrčil lidi kolem sebe, abych měl víc místa a času, abych zapřel ruce A kolena, a udělal tak víc místa pro ostatní a my stejně mohli dýchat.
Plán chytrý, jen jsem nezapočítal to, že by Kaneho ruka mohla skončit jako překážka mezi dveřma a mým kolenem.
Vyjekl bolestí a chytl si levou ruku, která rychle zrudla.



"Vážně jsi v pořádku?" Ujišťoval se Kei -takže mi to přijde strašně nezvyklý že-, zatímco jsem si sněhem chladil ruku
"Nic to není, než se vrátím do školy, budu moct hrát." Nevinně jsem se usmál
Byli jsme na cestě k nám domů. Od nádraží to k nám nebylo daleko a za pár minut jsme stáli před dvoupatrovým domem.
Keiiovi myšlenky jsem na něm mohl snadno vidět: "kde je zbytek?"
"Hele, Keii… chci, abys mi slíbil jednu věc. Okey? A jestli to nezvládneš, rovnou udělej čelem vzad a běž domů, nebo kam chceš" Prohlásil jsem vážně.
"Až teď si kladeš nároky? To brzo když už jsem tady"
Probodl jsem ho pohledem
Chvíli mi oplácel pohled, ale pak to vzdal "Tak co chceš."
"Chci jen, aby ses neposmíval výšce mé rodiny, a také výšce mojí. Prostě… Buď tak hodný a nesměj se, jasný? Prostě mám geny po svý rodině, takže bych byl rád, kdyby ses tomu nesmál" Prohlásil jsem předem až s přehnanou vážností, radši jsem mu to zopakoval víckrát, aby měl větší šanci to pochopit.
Rychle pokrčil rameny "Co myslíš, že očekávám? Snad mám nějaký vychování a svý poznámky si nechám aspoň do doby, než budem pryč"
"Děkuju" Usmál jsem se na něj a klíčem jsem odemkl dveře.
"Jsem doma" Zahlásil jsem nahlas a vešel do chodby.
Kei se zvědavě díval kolem, zavřel dveře, dal si tašku na zem a stejně jako já se začal zout.
"Tak už jsi tu? Skvělé, za chvíli bude večeře! Kde je ten tvůj kamarád?" Ke dveřím se jako první přihnala má matka, v bílé zástěře, ještě s bílým práškem na tvářích a rukách.
Ruce si rychle utřela do zástěry a se zářivým úsměvem a s hvězdičkama v očích Keiiovi podávala ruku.
"Já jsem Keiko Konori. Moc ráda tě poznávám" Usmívala se na něj jak kdyby nevím co.
"Já Kei Machiko, potěšení na mé straně" Překvapeně se na ni díval a potřásl jí pravicí.
"Heh, jsem celá od mouky, promiň. To je trapné" Mumlala rozpačitě
Z jídelny vyšel i můj otec, taky hned ke Keiiovi natáhl ruku a představil se

Koukal jsem na ně jako na zjevení.
Byli zdvořilí, ale zároveň v sobě měli takovou tu… jak to říct… domácí pohodu. Nic takového u nás doma neexistovalo. Vypadali mile, byli společenští a milí k takovému cizinci, jako jsem byl já. Um i když bych asi víc ocenil úklonu než potřesení rukou, ale budiž.
Ale co mě zarazilo nejvíc, byla jejich výška.
Já chápu, že mě varoval, že má výšku v genech ale zajímalo by mě… Kam se ty jeho geny poděly…
Zíral jsem na Kaneho matku, ve středních letech, která měla černé kratší vlasy, hnědé oči a sama měřila asi kolem 180 centimetrů, a na jeho otce s hnědýma krátkýma vlasama, měl dokonce víc jak 210!
Najednou jsem se nemohl zadržet.
Snažil jsem se, fakt jo, ale když jsem viděl je, a jeho, začali mi tikat koutky a já se prostě musel začít smát.
"Pardon" omluvil jsem se, když na mě nechápavě koukali.
Kane mě probodl pohledem, ale když po schodech sešla jeho -nejspíš- starší sestra, která měřila taky kolem 180 neudržel jsem se a smál se ještě víc.
"Omlouvám se, jsem nezdvořilý" Zastavil jsem svůj výtlem a jen se usmíval na všechny tři příchozí.
"Ale vůbec ne, jsi veselý, to je dobře" Usmála se na mě paní domu
"Jsem Kei, doufám, že nebudu na obtíž" Představil jsem se Kaneho sestře, vlasy měla obarvené na červeno a jen pokrčila rameny v nezájmu "Misaki" Prohlásila, ani mi nepotřásla rukou a jednoduše odešla. "Notak Miso, buď milejší" Kaneho otec šel hned za ní.
Zmateně jsem zamrkal a pohledem sjel dolů ke Kanemu, vedle mě.
Taky se na mě ani nepodíval, vzal si tašku ze země a rozešel se ke schodům.
"Mami? Kde Kei může spát?"
"Do tvého pokoje už jsme dali matraci navíc." Usmála se "za chvíli vás zavolám k večeři." Prohlásila a odešla do kuchyně
Následoval jsem Kaneho po schodech, zatím co jsem se koukal na fotky kolem. Vždycky byl zakrslej. Chudák malej.
Uchechtl jsem se a asi za tohle jsem si vysloužil ránu do ramene.
"Co je" dotknutě jsem se na něj podíval
Kane mě ublíženě probodl pohledem.
"Chtěl jsem po tobě jednu věc. Jednu. A ty…" Vešel do dveří, nejspíš od jeho pokoje.
"Neber si to osobně" mávl jsem rukou "Já jen čekal, že budou… no, jakože nebudou tak…" Kousl jsem se do rtu, abych potlačil úsměv "No, čekal jsem trochu něco jiného, když jsi říkal, že máš geny po nich"
"MÁM." Vyletěl "Jenom se… já vyrostu! Jenom jsou zpomalený. Ty geny. Jasný?" Mračil se na mě
"Zajímavá teorie"

Za chvíli jsme byli zavoláni ke stolu s večeří, u stolu seděla stará křehká stařenka. Slušně jsem k ní přišel a představil se
"Oh ty jsi Kei- že? Já jsem Kaneho babička, říkej mi babi" Usmála se na mě, postavila se, a tak jako všichni mi potřásla rukou.
Ne, vážně co se stalo s tradičním japonským pozdravem?
A navíc... Její výška.
Byla tak maličká! Nebyla mi snad ani po pas. Podíval jsem se ke Kanemu, který očividně čekal další výsměch.
Já jen negativně zakroutil hlavou a pusou naznačil "Už vím, po kom máš geny"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama