Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 71

23. října 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 71.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená





"Na to, že se mi opravdu nechce až do vánoc spát u mých rodičů po boku mého staršího bratra a z druhé strany obklopen tou jejich rozmazlenou kočkou." Max opět zamyšleně zkoumal sklenici od alkoholu.
"Já přemýšlím nad tím, proč tě přes tu sklenici vidím tak zvětšeného…" Jen jsem protočil panenky a rychle svého přítele vyprovodil z pokoje.
"Klid… chci toho snad moc?"

Kane mě zavedl na nádraží. To si jako myslí, že pojedu vlakem? Nestačí, že si musím nést svou tašku?
Stále jsem doufal, že nás na nádraží vyzvedne nějaký jeho příbuzný nebo tak, ale on mě fakt vedl halou přímo až k vlaku, který právě zastavil na nástupišti.
"To si fakt myslíš, že pojedu vlakem?" zvedl jsem obočí
"Osobní letadlo nemám, soráč." Zamumlal sarkasticky a pokračoval přede mnou, až ke dveřím
Já se zastavil kousek před nimi.
"Nastup" řekl trochu tázavým tónem
Netvářil jsem se na takové dobrodružství.
"Kdybys řekl, mohl bych zavolat řidiče, odvezl by nás."
"Ale já jezdím vlakem. A i ty, jelikož jdeš ke mně domů, pojedeš vlakem. Můj dům, má pravidla." Prohlásil a jemně rukou držel dveře, aby se náhodou nezavřely.
"Nastup." Prohlásil víc rozhodně.
"Radši si zavolám taxi." Prohlásil jsem a otráveně se otočil
"Ani nevíš, kde bydlím." Zastavil mě.
"Tak v tom případě se můžu vrátit do školy, ke svýmu pianu." Prohlásil jsem s nezájmem. Neviděl jsem důvod k tomu, proč bych měl trávit několik dní u cizí rodiny.
"TS" Škrknul zuby, v tu chvíli se ozvalo pěkně uřvaný upozornění, že se dveře budou zavírat.
Nechápavě jsem se na něj otočil, najednou ten skrček byl pryč, ale ve vlaku zůstali jeho věci.
"Cože?" Než jsem se stihnul rozhlédnout, jestli toho trpaslíka nezahlédnu, něco mě zatlačilo do vlaku. Pár vteřin na to se dveře vlaku zavřeli.
Trochu jsem vyvalil oči a svraštil obočí, v trochu panickém smyslu. Když jsem se otočil zpátky na dveře, Kane byl za mnou a snažil se svůj kabát dostat ze spárů dveří, které ho tam skřípli, když se vlak rozjel.
"Co blbneš?" sledoval jsem, co tam sakra blbne.
"Snažím se srůst s dveřma, co bys řekl?" probodl mě pohledem a trochu sebou škubnul, aby se osvobodil.
Neosvobodil se, jediný čeho docílil, bylo hlasité křupnutí v bundě, tak toho radši nechal.
Trochu pobaveně jsem se na něj díval. Dobře, možná hodně pobaveně.
"Čemu se křeníš?" Probodl mě pohledem
"Jenom vypadáš jako želva na krunýři" Uchechtl jsem se
Znovu po mě hodil nenávistný pohled. "Nech toho. Kdyby sis pohnul a nastoupil do vlaku bez keců, tak se tohle nemuselo stát." Byl smrtelně vážný
"Hele klídek, je to jenom bunda, za chvíli ji máš zpátky." Mávl jsem rukou a ledabyle se usmál a ukázal na nástupiště, kde vlak zastavoval.
Kane zděšeně vyvalil oči a začal sebou šít. "Dostaň mě z těch dveří, rychle" Snažil se se osvobodit.
"Cože? Když minutu vydržíš, otevřou se." Nechápal jsem
"Ale tuhle zastávku se-" Nedomluvil a dveře se otevřely, já osobně nečekal, že by se mohly otevřít dveře na druhé straně. Takže Kane stejně zůstal uvězněn, a nás zavalila asi tuna nastupujících.
Kane mě chytl za bundu a posunul mě před sebe, nevím co tím chtěl docílit, ale já neměl jinou možnost, než ho s návalem cestujících, kteří se namáčkli na mě, skoro rozmáčknout. Stěží jsem se lokty opíral o sklo ve dveřích, aby měl on trochu vzduchu, který stejně pomalu mizel.
Jak se na jedný zastávce může nahromadit tolik lidí proboha?!
"Cos chtěl proboha dělat?" Nařknul jsem ho
"Chtěl jsem aby mě přinejlepším neosahával nějakej cizí debil!" Vydal ze sebe přiškrceně
Lidi kolem mě, mě dloubali loktama do žeber, nebo do ledvin. Nechápu to, ale buď se v tom vlaku množili, nebo se prostě všichni schválně přisouvali víc ke mně.
Už jsem nevěděl jak udělat prostor tomu trpaslíkovi, aby se nezadusil, přece jen jsem mu, díky ohleduplným cestujícím, svými žebry skoro drtil hlavu.
Kdyby byl vyšší, neměl by takovej problém.
Při další zastávce nastoupila snad další tuna lidí. Sakra to nevidí, že je ten vlak plnej?!
Nicméně, když vystoupilo pár lidí, než nastoupili další, dřepnul jsem si. Kolenama, které jsem opřel o dveře, a rukama, které jsem natáhl kolem Kaneho, jsem nám oběma zajistil dostatek místa pro kyslík k další zastávce jak jsem doufal.
"Díky Keii.." Zamumlal, nejspíš byl z nějakýho důvodu rád, že jsem najednou trochu níž než on sám.
"Zpátky jedem autem." Rozhodl jsem nekompromisně a tiše snášel rány do hlavy taškama, který si lidi nosili na ramenou, v ruce, nebo se jen tak houpaly na rukách cestujících.
Jak jsme mezi sebou měli na zdejší poměry dost místa, lidi se začali víc hrabat k nám. Vráželi jak do mě, z čehož jsem ztrácel rovnováhu, tak do Kaneho, který se neměl ani jak bránit, jen slabýma rukama cestující jemně tlačil zpátky.
"je to horší co?" Zamumlal tiše a schytal taškou do hlavy, když se jedna ženská nespokojeně zakroutila v davu lidí.
"Zase si stoupnu" Prohlásil jsem, rukama odstrčil lidi kolem sebe, abych měl víc místa a času, abych zapřel ruce A kolena, a udělal tak víc místa pro ostatní a my stejně mohli dýchat.
Plán chytrý, jen jsem nezapočítal to, že by Kaneho ruka mohla skončit jako překážka mezi dveřma a mým kolenem.
Vyjekl bolestí a chytl si levou ruku, která rychle zrudla.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama