Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 69

13. října 2015 v 12:07 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 69.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená







"Mazej, ještě jednou se budeš po škole takhle nestydatě promenádovat, tak tvý rodiče dostanou dost obsáhlý dopis." Ještě jsem měl narážku na to, že můj pravý otec o mě nejeví zájem a matka japonsky číst neumí… No fakt neumí a když už, tak by v jakémkoliv jiném jazyce nečetla víc než tři řádky. Jen jsem zasalutoval a opustil kancelář.

Uběhlo pár týdnů a blížili se vánoce, s Renem a vlastně ze všema jsem byl v pohodě, dvakrát týdně se naše dvojice -často se přidával Kei, tak trojice- chodila učit do knihovny, fotbalisti mě začali mít krapet rádi, jelikož s nima hraju fotbal a asi už jim tolik nevadím, jelikož jsem malej -.- a rychlej, tak skóruju a tak mě nechávají v klidu a dokonce to vypadá, jako by mě začínali bránit před ostatníma lidma, co si na mě dovolujou (ne že bych o to stál) -ne že bych o to nestál-, já s Renem jsme teď balili věci a připravovali se na odjezd domů, oba jsme měli ještě dost času, takže no stres.
"V kolik jedeš?" Zeptal se mě můj spolubydlící
"Asi za hodinu. Ty?" Zapnul jsem sbalenou cestovku a připraven si sedl na postel
"Přijedou pro mě." Pokrčil rameny Ren
"Hele Rene?"
"Hm?" Na chvíli vzhlédl od své batožiny, kterou si právě balil
"Víš, jsme kámoši, že jo-"
"Nééé, vůbec néé" Přerušil mě velmi silnou ironií
"Neopovažuj se mi kazit můj proslov" Výhružně jsem na něj ukázal pravítkem, co mi leželo na stole.
Zasmál se a nechal mě pokračovat
"Jsme kámoši, víš, těch já si cením, jelikož jich prostě nemám moc, kvůli tomu, že je kluky tady asi natáhli na skřipec a tak získali nějaký rozhled tam seshora, jak byli vysocí, a s tím získali taky ego ale EQ se jim nějak ztratilo-"
Ren trochu zakašlal, aby na sebe upozornil, nejspíš proto, že on byl taky vysoký. Mávnutím ruky jsem mu dal znamení, ať mlčí.
"Ale…" Uklidnil jsem ho a on pokýval hlavou jako by řekl 'no proto'
"tobě byli nějaký rozdíly ve výšce jedno, za to bych ti chtěl poděkovat-"
"Počkej" Znova mě přerušil a začal mávat rukama
"Co zase" Nafoukl jsem se. Proč mě to nenechá doříct?
"Nechceš mi vyznat lásku, nebo tak, že ne, protože-"
Tiklo mi v obočí a probodl jsem ho pohledem "NE! Moc si nefandi! Já nejsem teplouš! Když mě to nenecháš doříct, tak si to sežer rovnou!" Hodil jsem po něm dárek v červeném papíře. "Veselý vánoce" pohodil jsem hlavou
Ren to chytil na poslední chvilku. "Co-co to je?"
"To je dárek, jestlis to nepoznal. Je to něco, co stoprocentně chceš, a teď už si bez toho nepředstavíš život. Aspoň mi nebudeš furt krást ty moje!"
Ren zaraženě koukal na balík. "A-a můžu to rozbalit?"
"Jo"
Ren nejprve váhavě, pak rychle rozbalil balík, ze kterého na něj vykoukly dvě pandí papuče.
Nejdřív byl zaražený, pak se ale hlasitě rozchechtal. "Tak to je boží" smál se "díky Kane"
"Kdybys mě nechal domluvit, bylo by to epičtější" mlasknul jsem "ale jsem rád, že z toho máš takovou radost."
"Víš, ale taky pro tebe něco mám" Ren sáhl do stolku a vytáhl malý, obdélníkový dárek v modrém papíře.
Předal mi ho a zase se šel balit.
"Díky" Překvapeně jsem zamrkal a pomalu roztrhnul obal.
Byla to nějaká knížka, tak jsem rychle roztrhnul papír, dokud mi v ruce nezůstal samotný dárek.
Čuměl jsem na to a asi na mě Ren volal, jelikož mě probralo až když se mnou trochu zatřásl.
"Kane?"
Šokovaně jsem na něj pohlédl. "To- to je ta-"
"Jo." Zněla odpověď.
"Ale tys ji měl-"
"Jo." Zasmál jsem "Jo, přesně, to je ta, kvůli kterés tak vyváděl první den a čuměl na to, že je anglicky, sehnal jsem ti japonskou verzi" Usmál se na mě
Zamrkal jsem "Víš, že tě miluju?" Jakoby se toho leknul a trochu sebou trhnul
"Líbat mě nebudeš, že ne"
"Když si nepřijdeš?" Ze srandy jsem roztáhl ruce jako bych říkal 'pojď si pro to'
"Né, to je dobrý" Oba jsme se rozesmáli

Asi čtvrt hodiny před odjezdem jsem se s Renem rozloučil, chtěl jsem ještě Keiiovi popřát a jít až pak, šel jsem do VIP pavilonu, otevřel si dveře svou stříbrnou kartou a co jsem sakra nečekal, že se Kei bude producírovat jenom v ručníku. Rychle jsem za sebou zavřel dveře kvůli možným kolemjdoucím.
"Co blbneš?" Zeptal se v klidu Kei a poukazoval na mé hlasité bouchnutí dveřma.
"Proč seš nahej?!" Radši jsem se otočil a opřel čelo o dveře.
"Jsem ve svým pokoji. Lee tu není. A byl jsem ve sprše" Pokrčil rameny a zalezl si do šatny, odkud už vylezl oblečený.
"Kdy jedeš, že vůbec nespěcháš?" Sedl jsem si na jeho postel.
"Nejedu" Pokrčil rameny a za ruku mě vytáhl na nohy. "Neseď na mý posteli."
"Jak jako nejedeš? Budou vánoce. A- A nový rok! Musíš jet domů" Nevěřícně jsem zvedl obočí.
"My vánoce neslavíme, ani nový rok. To rovnou můžu zůstat tady, stejně jako loni, i předloni." Zvedl obočí on.
"Cože vy neslavíte vánoce?" Vyvalil jsem oči.
"Ne že bysme neslavili, jen... No, neslavíme. Rodiče jsou pryč, sourozenci jedou taky kamsi a abych já nedělal nic... To můžu dělat i tady, piano tu mám a to mi stačí" pokročil rameny a přejel rukou po desce piana.
Skoro mi vběhly slzy do očí "OH ty chudáčku!"
Probodl mě pohledem.
"Je to tak každej rok, myslíš, že mi to vadí?" Očividně mluvil naprosto vážně
"A-aha? Tak-takže tys nikdy nezažil normální vánoce?"
"No když se to tak jako vezme, tak jako ne, nedostal jsem dárky ani tak, nebyli jsme pohromadě, ale vždycky jsem se skvěle bavil" trochu se usmál na piano.
Um, já jsem tady, usmívej se na mě. To piano je mrtvé.
"Tak... Tak..." sakra co mu to chci navrhnout?
"Tak pojeď na vánoce k nám." V duchu jsem si právě dal facepalm
Nechápavě se na mě podíval, jestli mi nehráblo.
"Proč bych to pro boha živýho dělal?"
"Protože jinak se pravých vánoc nedožiješ? Hele moje matka je hodně pobožná, takže jestli chceš poznat pravý tradiční vánoce, je to ta pravá ženská, která to zařídí."
"Kdo říkal, že je nějak postrádám? Protože mě jsou nějaký vánoce úplně ukradený."
"Ale notak! Na vánoce nikdo nemá bejt sám! Dělej, sbal si věci!"
Kei se pohledem pořád snažil zjistit, jak je na tom mé duševní zdraví, ale já ho strčil směrem do jeho šatny a on si neochotně začal si balit nějaký oblečení.
Hrdě jsem se pro sebe usmál.
Počkat, proč hrdě, teď s ním budu trávit celý vánoce!
Zničeně jsem se chytl za vlasy. Co jsem to proved!
Teď už je blbý to brát zpátky… Sakra musím dát vědět matce. Sakra von pozná moje rodiče! Pak se bude posmívat celý mojí rodině. Sakra!
Tiše jsem si pro sebe syknul.
"jenom si zavolám." Oznámil jsem mu a z kapsy jsem vytáhl mobil a pak mi to došlo. Kei mi mobil vyměnil za nějakej starej křáp, do kterého se vleze jeden kontakt a ten mám na něj, kvůli šikaně.
"Kei, dej mi můj starej mobil!"
Kei vyšel z šatny a položil svou cestovku na postel. "Na co?"
"Snad zavolám matce, že budem mít hosta" Nastavil jsem ruku
Kei mi velmi neochotně vydal můj telefon.
Byl totálně na maděru! "Cos s ním dělal?!" Vyvalil jsem oči na svůj dotykáč, ze kterého zbylo jen pár kousků plastu a umělé střepy.
"Není to moje chyba" Nasměřoval pohled zpátky kamsi k pianu.
Zabiju ho!
Znovu jsem natáhl ruku.
"Co chceš tentokrát?"
"Tvůj telefon."
"Cože? A rozbiješ ho jako ten svůj ne? To určitě" Ukázal na můj telefon
Probodl jsem ho pohledem, nakonec mi dal svůj mobil, vyměnil jsem simku a zavolal máti.
"dlužíš mi mobil, abys věděl." Prohlásil jsem při vyzvánění
"Cože? Dyť už ho máš. Takový pěkný, na co si stěžuješ?"
Bezeslova jsem vytáhl mobil který mi daroval. Připomínal dětskou hračku. Světle modrý a při stisku kláves se zdálo, jako by měla každou chvilku začít hrát melodie.
"Ten si strč- Oh mami? Ahoj, tady Kane" Keie jsem si už nevšímal a radši poslouchal matčino nadšené huhňání z toho, že si přivedu kámoše.
Když jsem skončil, vzal jsem si svou simku a vrátil Keiiovi mobil.
"Potřebuju normální mobil. Sakra potřebuju svoje kontakty domů" vyčetl jsem mu
Kei protočil očima a sáhl do nočního stolku, následně mi podal malou plastovou krabičku
"Co to je?"
"Paměťovka. Hoď to do mobilu a měj 5 kontaktů navíc"
Probodl jsem ho pohledem
"Aspoň ti ten mobil nikdo neukradne" Pohodil rukou směrem k dětské hračce.
"No taky kdo by to chtěl!" Vzal jsem si mobil a strčil ho do kapsy "pojďme už." Prohlásil jsem, vzal jsem svou tašku a vyrazil ze dveří.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama