Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 64.

31. srpna 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 64.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená






Najednou zasahuje i učitel. No on už to není učitel, je v důchodě, ale vede sportovní kroužek, asi aby si přivydělal. Přiběhne ke mně a hned mi ukazuje červenou kartu a píská na píšťalku.
Mým okem se prohnal už třetí tik. Mě jsou nějaký ty vaše pravidla u prdele.
Semknu ruku v pěst, rozmáchnu se, ale něco mě zastaví.

Když vidím Keiie, jak položí na zem kapitána týmu, vyvalím oči. To mu snad hráblo!
Blíží se učitel, tohle nedopadne dobře.
Potichu se připlížím za Keiie, ozve se píšťalka, a když vykouknu zpoza Keiie, vidím i červenou kartu.
Gorile přede mnou prokřupou klouby na rukách, když je zatne v pěsti.
Trochu od něj odskočím, abych náhodou nedostal loktem. Bože, on fakt chce zmlátit učitele.
Napřáhne se, že ho praští, ale to se mu pověsím na ruku, abych ho zastavil.
Nechápavě se na mě podívá, zároveň s učitelem.
"Pokud nebudeš ve hře, těžko můžeš vyhrát. Ať už zápas dopadne jakkoliv, vyhraju, jelikož ty ve hře nebudeš." Prohlásím důležitě a Kei se na mě chvíli zaraženě kouká.
"To zní logicky" Pronese Kei po chvíli a uvolní ruku, takže se zase octnu nohama na zemi.
Následně natáhne ruku proti kapitánovi, který stále sedí na zemi, nejspíš, jako omluvu.
Kapitán chvíli jenom mrká, pak ale přijme a vyhoupne se na nohy.
Trochu si protře rudou tvář, ale pak Keiiovi opět nabídne dres.

Znechuceně se na něj podívám jakobych říkal: "To ses nepoučil?"
"Bez dresu hrát nebudeš." Prohlásí znovu a čeká, dokud nepřevezmu tričko.
Znechuceně se dívám na žlutý dres. Číslo 9.
Tričko má dlouhý, síťovaný rukáv. Rozhodím triko z poskládaného stavu a uvážu si ho kolem pasu.
"Mám dres." Prohlásím rázně a podívám se na něj stylem: "Pokud ti ještě něco vadí, dám ti pěstí"
Kapitán se nadechne, jakoby si chtěl ulevit, ale vykašle se na nadávky a jen mávne rukou.
"Tak hrajem" rozkážu a podívám se na Kaneho "Padej na svou půlku"
Dotčeně se na mě zamračí, ale jde.
"ty nehraješ." Prohlásí učitel.
"Jako proč" probodnu ho okamžitě pohledem.
"Protože červená!" Ukáže na červenou kartu a odkráčí na svůj plac za čárou.
"Zařídím to" Prohlásí kapitán, i když je úplně jasný, že by to nejradši nedělal, ale stejně odejde za trenérem.
Ten týpek je celkem sympaťák.
Ostatní z týmu mě probodávají pohledem. Když se podívám po jednom z nich, hned na mě začne mluvit.
"Jestli to uděláš ještě jednou, už si s náma nezahraješ."
"To se neboj. Budu hrát jenom dneska." Prohlásím a otočím se zpátky na kapitána, který právě dokecal a ukázal mi palec nahoru.
"Tak jo lidi, hrajem!" Vrátil se na své místo a po píšťalce začla hra.

Zdál se mi skvělý sen, ne vážně, sice byl až skoro, dá se říct, neuvěřitelný, ale byl super… Abyste rozuměli, snažil jsem se potápět ve sprše, v tom snu. Měl jsem brýle, plavky a pěkně jsem se rochnil na zemi v asi 10 cm vysoké vodě. Jak si tak plavu, absolutně se nestarám a s brýlemi čumím do vody pod sebou na mikroskopické částečky špíny, otevřely se dveře sprchy a v nich stál Natsu s dost naštvaným pohledem, jak jinak, on už se na mě totiž ani jinak dívat neumí, chvíli kroutil hlavou.
"Nechceš už konečně vstát a jít domů?" V ten moment jsem otevřel oči a s neskrývaným úžasem doprovázeným zvoláním "ooooo" jsem zjistil, že se nacházím ve třídě v lavici. Nade mnou stál se založenýma rukama Natsu a provrtával mě pohledem. To už mi ten chlap musí lézt i do snů?
"Nemůžu uvěřit, že jsi znovu usnul…" Zakroutil nechápavě hlavou.
"Nemůžu uvěřit, že ta hodina byla tak krátká… A že jsem se fakt vlezl naležato do sprchy." Jeho nechápavý výraz v ten moment mluvil za vše.
"Prosím tě, sbal si věci a běž…" Jen jsem mu ukázal dva zdvižené prsty (ukazováček s prostředníčkem) jako gesto míru.
"Jak myslíte…" Vzal jsem si tašku a vydal se ke dveřím.
"Počkej ještě… Jak ses rozhodl s tím školním orchestrem?" Zastavil mě na poslední chvíli. Jen jsem si posunul svoje kulaté brýle na nose a s úsměvem se na něj přes něj podíval.
"Na to vám můžu hodit kytku, sbohem…" S ladností jsem mu hodil afro paruku a odešel.


Zaraženě jsem hleděl na paruku ve svých rukách. Po chvíli mi došlo… Proč to kurva držím v rukách! Raději jsem to pustil a průběžně to kontroloval, kdyby se tomu náhodou zachtělo zvednout a skočit na mě. Kdo ví, jestli to dřív nenosil třeba Max.
Po půl hodině, naprosto zdeptaný černými vlasy na zemi vedle sebe, jsem si ze země opatrně vzal tašku s věcma, obloukem obešel paruku a rychle utekl ze třídy, to jsem však ještě nečekal, že bych na chodbě mohl vrazit do jednoho ze svých kolegů. Přede mnou stál s úsměvem Dveysuu.
"Ah, kolego Yinguui… právě jdu z pověření ředitele přišpendlit na nástěnku výsledky začátečních zkoušek, neskočili bysme potom spolu někam? Třeba na kafe, nebo na saké." Nezaujatě jsem pokrčil rameny.
"Pokud to zaplatíš, pak s tím nemám problém…"
"Znám jednu super hosp- kavárnu… Tam bychom mohli, co? Sbalit pár studentek, hmmm…" Nechal jsem ho pověsit papír na nástěnku, koutkem oka jsem zkontroloval výsledky na papíře. Jen jsem spokojeně přikývl a pak už stačilo jen další čtvrt hoďku počkat, než si Marty sbalí věci a vyrazili jsme do jeho "kavárny".




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama