Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 20.

25. července 2015 v 22:58 | Saskie |  Remember me
Ahojte
už mi to přijde jako věčnost co jsem přidala další díl. (nikdo si neřekl nom)
A ono se to nezdá, ale prázky jsou v polovině. Co se to sakra děje?! Já chtěla dohnat překlady! (well nemám noťas takže nemůžu qwq ALE už mi volali že už by mi ho mohli dát [mimochodem, podle nich je úplně v pohodě, -takže tam teoreticky byl úplně k ničemu- ale stejně za to musím zaplatit 350,-. yoh, jenom za to, že jsem jim ho tam donesla. Sweet.])
Noooo.... Mám brigádu (dvě pokud nevíte) takže to je taky tak nějak důvod proč jsem tak ňák neaktivní a trošec víc mimo civilizaci xD (zas tak strašný to není yo, jsem tu od večerních pěti hodin tak do tří ranních, kdyby jste mě sháněli ._.)
Jinak mám pocit, že tenhle díl je tak trochu shit, tak to kdyžtak omluvte. To víte, deprese jsou vždycky takový divný. Náhlá změna nálady, znáte to xD
No ale užijte si dílek xD budu ráda za komenty~





Neudeřil mě. Vstal, a prostě odešel.
Hned se ke mně přihnal Maik.
"Jsi v pořádku?"
Podíval jsem se na Noeho, který vyšel schody a nevěnoval mi ani pohled
"Tohle není ten klidný den, který jsem si objednal" Mírně jsem se, hádám pěkně zoufale, usmál a ve rtu mi projela ostrá bolest.
"Zase krvácíš." Trochu se zděsil



Maik mi pomohl dojít domů, kde mi Sára ošetřila roztrhlý ret, obočí, a přes natékající lícní kost mi nalepila jakýsi chladící polštářek.
"Proboha cos dělal? Zase ses pral?" Spustila hned na začátek. Neodpověděl jsem, už jsem neměl náladu na to, něco říkat, ani jsem si nevšímal toho důležitého "zase", a prostě jsem, když skončila, odešel k sobě do pokoje. "Díky Maiku." Poděkoval jsem jenom a zalezl.
Měl jsem náladu pod bodem mrazu. Sedl jsem si na židli ke stolu, pořád jsem se vrtěl, posouval nebo měnil polohy. Jednou jsem seděl na stole, jednou na židli, na žebříku k posteli, na posteli, na komodě vedle dveří, před zrcadlem, ale nakonec jsem skončil pod stolem a tiskl jsem si kolena k sobě.
Zabil jsem ho?
Byla to nehoda?
Sebeobrana?
Vražda?
Bylo to plánované?
Nechtěné?
Zabil jsem ho?
Já?
Já- ho… zabil?
Chtělo se mi brečet. To on- TO ON MÁ NA VŠECHNO ODPOVĚDI. Vím to! Já si přece nic nepamatuju… a proč ten, kdo ví všechno, nemůže říct nic? To není fér… Je to jeho chyba… já za nic přece nemůžu… Nebo- nebo ano? Co když- co když jsem ho vážně-…
Třásl jsem se. Do nohavic jsem utíral vodu, která mi tekla z očí.
Dveře do mého pokoje se otevřely. Dovnitř se vetřela Sára a klekla si vedle stolu, pod kterým jsem se schoval.
"Brácho…?" Oslovila mě a jemně mi položila ruku na rameno.
Víc jsem zavrtal hlavu do kolen a objal si nohy.
"Co se stalo na pláži? Řekni mi to.." Přisedla si ke mně pod stůl, takže jsme se tam pořádně zmáčkli.
"… Já tohle přece nechtěl. Nechtěl jsem to. A přece- a přece jsem to já, kdo je tady." Blábolil jsem
"Nebylo by tu beze mě líp? Vsadím se, že kdyby místo mě žil Ryan, lidi by byli šťastnější."
"Hej! Přestaň. To není pravda." Přerušila mé myšlenkové pochody "Jak jsi na to sakra přišel?" Sám nevím.
"Jsem rváč. Sama jsi to řekla. Nemám moc přátel, není moc lidí, co by mě mělo rádo… Někde uvnitř vím, že Ryan uměl vyjít s každým, měl spoustu přátel, pořád s někým byl… Jeho rodina ho milovala. Měl budoucnost." Tohle jsem prostě podvědomě věděl, zaslechl nebo něco, v tuhle chvíli jsem zrovna tohle tak neřešil. Určitě jsem si ho v hloubi mysli pamatoval.
"Ryan tě měl rád! Byl jsi jeho přítel"
"Tím hůř" prakticky jsem ji přerušil "Co když jsem byl jeho přítel a zabil jsem ho? Co když to byla má chyba, že umřel?"
"Přestaň. Je spousta lidí co tě má ráda. Já, mamka, Maik a další! Máš víc přátel, než si myslíš!"
… Proč neřekla otce?
"Ale co když-" Objala mě a překazila tak mou otázku
"Ty bys nikomu neublížil, pokud by to nebyla obrana"
Objal jsem ji nazpět a zavřel oči, po tváři mi sklouzla poslední slza, předtím, než jsem usnul. Sakra tyhle deprese jsou fakt nechutný…

Slyšel jsem výbuch, v uších mi zazněl takový ten pískavý zvuk, jako když blízko vás ve hře přistane odjištěný granát.
Nemohl jsem otevřít oči, byl jsem ve tmě.
Najednou jsem za svými víčky viděl světlo, bylo přerušované, jakoby nade mnou byl větrák a bránil některým paprskům, aby na mě dolehly.
Polovina těla mě studila, jako bych ležel na zemi. Ale pod mýma nohama po chvíli bylo teplo.
Ženský křik mi drásal uši.
Když jsem po chvíli nějakým způsobem otevřel oči, nejspíš jsem vážně ležel na zemi. Byl jsem hádám, v kuchyni. Kousek ode mne byl kulatý, jídelní stůl s umělým kostkovaným ubrusem. Přede mnou byla nějaká postava. Mužská, v ruce, kterou měl podél těla, držel zbraň. U dveří byla další postava, měl jsem tak rozmazané vidění, nemohl jsem rozeznat tváře, skoro ani oblečení, jen takové stíny. Kolem nich bylo na zemi sklo. Možná pár rozbitých lahví, skleniček…
Motala se mi hlava, oči se mi zavírali, nechtěl jsem je zavřít, chtěl jsem zjistit, kdo jsou ti lidi… Ztěžka jsem se posadil. Podíval jsem se pod své nohy, bylo divné, že mi na ně nebyla zima, když se země pod zbytkem mého těla neohřála. Viděl jsem krev.
Pode mnou byla krev. Očima jsem hledal nějakou ránu, nakonec jsem ji našel. Skrz lýtko jsem měl díru. Nebolelo to. Jak je to možné?
Byl jsem menší, skoro jako dítě. Když jsem se podíval na své ruce, opravdu byly malého kluka.
Tohle je sen? Sen, no jasně.
Podíval jsem se na postavy, ale jakoby, jen co jsem si uvědomil, že je to sen, než jsem stihl zaostřit, mé víčka spadly, a nemohl jsem je zvednout, ať už jsem se snažil, jak jsem chtěl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuke Yuke | 1. ledna 2016 v 21:19 | Reagovat

asdfvgbhnjklů!!
COŽE, COŽE!!
SAKRA TO JE TAK NAPJATÝ, CO ŽE!!!
TO BYL JEHO FOTR? NEBO KDO TO JE ?
COŽE

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 1. ledna 2016 v 21:27 | Reagovat

[1]: Jedna z možností mén xDD Tvý komenty mě tak baví prostě xDD

3 Aya Aya | E-mail | Web | 19. ledna 2016 v 21:38 | Reagovat

depresivní, ale nebylo to tak špatný, jak si psala =DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama