Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 57.

29. července 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 57.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílým (což teď už nebejvá no) ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená








Ren se to někdy dozví. No… Co když ho to znechutí? Co když… Eh, ne. Prostě… Je lepší aby se to dozvěděl ode mě. Ale… už představa dvou chlapů spolu je nechutná ne..?
Vytáhl jsem kousek papíru a napsal do ní určité info. Složil jsem papír a podal ho Renovi.
Zvědavě zamrkal a chtěl papírek vzít. No nějak jsem ho nemohl pustit. Až nakonec jsem povolil ruce a sklopil hlavu. Čekal jsem, co mi na to řekne.

Chvíli jsem si lístek prohlížel, byl přeložený, prstem jsem zamyšleně přejížděl po okraji a zvažoval jestli to otevřít.
"Kolega… Ittokin?" Učitel opět seděl na židli s nohou přes nohu, což byla v jeho pozici nudisti asi nejpřijatelnější poloha a před sebou držel třídní výkaz, tvářil se celkem… Jak to říct… spokojeně, jo vypadal v pohodě.
Já tolik v pohodě zas nebyl, v momentě kdy řekl něco, co alespoň z části připomínalo moje jméno jsem se chtěl zmenšit, nebo spáchat defenestraci sám na sobě. Rozhlédl jsem se nenápadně kolem sebe. Pohledy všech se upíraly se škodolibým výrazem na mě. Raději jsem lísteček od Kaneho nenápadně schoval do kapsy a pomalu jsem zvedl ruku.
"Ah, to jste vy… Přišel jste k nám jak vidím z Anglie, celkem dálka. Byl bych rád, kdybyste mě poslouchal, vlastně vy všichni mě poslouchejte. U vašeho souseda to není výjimka." Koutkem oka jsem pohlédl na Kaneho, který seděl strnule, jak mu jistě mráz běhal po zádech. Krátce jsem přikývl a vsunul se víc do křesla.
On se opět zvednul…
"Každý člověk se rodí nahý a umírá nahý. Z toho důvodu tu dnes před vámi stojím tak, jak mě bůh stvořil. První lidé v ráji, pro ty méně učené- Adam a Eva- byli také nazí. Nestyděli se před sebou, teda jen do doby než ta zatracená ženština sežrala jablko nabízené hadem. Proto taky tvrdím, že ženy by neměli mít pravomoci mužům vládnout. Takový matriarchát byl nejhorší nápad jaký kdo kdy měl a jsem rád, že se mnou mužské osazenstvo v tomto sále souhlasí. Takže jen a pouze v okamžiku kdy podlehnete pokušení hada, a uchováte si svoji důstojnost ať už jste v jakkoliv ošemetné, či méně trapné situaci, zůstanete nestoudní, nebudete mít trému, dokážete povstanou na jevišti před zraky všech a dostat ze sebe to nejlepší. Příští hodinu máme kdy? Ve středu a dokonce dvě hodiny… Máte na mě ještě nějaké otázky kolegové? Ptejte se." Povzbudivě se na nás podíval. V sále však bylo ticho, nakonec se osmělil dívčí hlas za mnou. Byla to Roxie, která asi jako jedna z mála dívek zůstala na obě dvě hodiny a statečně se držela.
"Budete příští hodinu oblečený?" Učitel se na tuto otázku ďábelsky zašklebil a drsným hlasem odvětil: "Nechte se překvapit kolegyně… Tak jo, můžete jít, užijte si zbytek dne, nashledanou." S Kanem jsme se zvedli a zamířili co nejrychleji ke dveřím, kde už se mezitím tvořila fronta. Opravdu jsem se teď těšil na další hodinu, snad nebude na podobné úrovni…

Procházel jsem chodbou, všude byl klid, zvonit mělo až za 5 minut, tak jsem měl nějaký ten čas přesunou se na další hodinu. Po cestě jsem narazil na Riku, která spěchala nejspíš na svoji hodinu, v rukách nesla nějaké papíry a přes rameno měla tašku s dalšími složkami.
"Oh… Ahoj Natsu." Pozdravila mě, zastavili jsme se přes sálem dějin hudby.
"Ahoj, nespěcháš na hodinu?" Zeptal jsem se nechápavě, když se jen tak zastavila.
"Ne, začíná až za pět minut, šla jsem rychle, neboť jsou ty papíry těžké." Raději ty stohy listin odložila na zem. Pohlédl jsem na dveře do sálu, které byly prosklené a jen nechápavě nahnul hlavu ke straně.
"Co to pro boha…?" Rika ke mně vzhlédla a následně se podívala stejným směrem.
"Ah… To je Marty Dveysuu, učitel dějin hudby a bratranec Maxe. Jeho metody učení jsou jak sám vidíš, dost zvláštní, ale jinak je to fajn chlap." Tohle bylo na mě nějak moc, raději jsem to dál nekomentoval, zvedl jsem ze země stohy papírů s tím, že je Rice odnesu. Naposled jsem pohlédl do třídy. Studenti se začínali tlačit ke dveřím, nejvyšší čas utéct…


Seděl jsem ve třídě a něco kreslil po stole, měli jsme už třetí hodinu skládání či čehože, ale nemyslím, že musím dávat pozor.
Třídou se linuly neuspořádané slabé tóny, až mě z toho bolela hlava.
"Machiko" Ozvala se asi padesátiletá babka s červenými brýlemi na nose. Měla rudé, šikmo ostříhané vlasy s barevnýma proužkama na jedné straně. Na sobě měla světle modré tílko, na tom černou vestu a květovanou sukni s vysokými podkolenkami a teniskami v šedé barvě. Asi se snažila být moderní nebo co, ale z téhle barevnosti mi bylo spíš blbě.
"Tady" Ozval jsem se s nezájmem.
Pohlédla na mě, a když viděla, že kreslím na lavici, místo psaní do sešitu nějaké tóniny, zavolala mě k sobě a opřela se o piano.
"Pojď mi zahrát, co jsi zatím navrhl za ty dvě a půl hodiny." Usmála se, i když věděla, že jsem nic nevymyslel a na nástroj jsem ani nemákl.
Asi nečekala, že mi improvizace jde snad i líp než naučený věci.
Sedl jsem si a třída ztichla.
"Přestaňte se k tomu nástroji chovat jako ke kusu nábytku" Učitelka mi neporozuměla, jen se víc opřela o piano
"Co prosím?" Začala vyšším hlasem
"ODSTUPTE OD TOHO PIANA." Zavrčel jsem a ona se až polekaně zvedla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama