Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Remember me - 13.

9. června 2015 v 21:11 | Saskie |  Remember me
Čus, přináším další díl ^^
Tenhle zrovna věnuji Yukemu, že se snažil při psaní čtenářáku. Hanba na tebe, za to, žes to nedodělal °^°
No ale snaha se cení, hádám -.- xD tak tady to máš
Ať se líbí ˘^˘





Bylo tu skoro prázdno, až na nějakého kluka, asi trochu mladšího než jsem byl já, zato ale vyhublejší. Měl jeany, tričko, tenisky a sklopenou, tmavě blonďatou hlavu. Pak nějaký divný chlápek s holou hlavou, v hnědém kabátě, roztrhaných riflích. Pořád poklepával nohou a třásl se. Pořád měnil polohy sezení a fakt byl asi hodně nervózní.
Koukl jsem na jmenovku na dveřích s nápisem: "Psychoterapeutka mgr. Mollerová"
Tohle bude na dlouho.


Za chvíli si za mnou přisedl onen mladší kluk. "Ahoj, je tu volno?" Usmál se
"Um, ahoj. Známe se?" Otočil jsem se víc k němu, ale přitom mi neplánovaně přeskočil hlas. Muselo to znít jakože ho odháním, ale to jsem nechtěl!
"Promiň, že se snažím komunikovat s ostatníma." Řekl uraženě a už se zase zvedal, že odejde, ale chytil jsem ho za rukáv
"Ne, já to tak nemyslel. Musím se ptát všech. Ztratil jsem paměť, takže i kdybys byl nejlepší kámoš, tak bych to nevěděl." Omluvně jsem se na něj koukl "klidně si sedni, i když už sedíš" trochu jsem se zasmál
"Aha! Tak promiň, že jsem to vzal osobně" Víc se zabořil do sedadla vedle mě. "Normálně bych počkal na svolení, ale vidím, že je tu milion míst a jsou tu nanejvýš tři lidi. Takže dedukuju"
"Stejně tu nikoho neznám" prohodím ironicky a navazuju další téma
"Za co seš tu ty?" řeknu jako bych tu já byl za trest.
"Dobrovolná skupinová terapie" trochu potupně se poškrábe na hlavě
Překvapeně zamrkám "Proč?"
"Byl- ... Jsem závislý na pervitinu." Podívá se na mě, nejspíš aby viděl mou reakci.
Překvapeně zamrkám. "Aháá… Tak oni dělají i skupinové terapie" uznale pokývu hlavou "Tahle nemocnice je fakt něco."
On se, trochu překvapen, začne smát
"Seš zajímavý chlapík" Podotkne. On byl zajímavý chlapík.
"Proč? Protože tě hned neposílám do háje?" Nah, nechci lidi nějak odsuzovat ještě než je poznám… Však co, mohl by být v pohodě. Chce se léčit ne?
"To ne, jenom-" povzdechl si a rozesmál se "Já jsem Alex" Představil se "Chodím sem asi druhý měsíc." To bylo to minimum, co jsem se stihl dozvědět, a ze dveří naproti nám vykoukla hnědovlasá hlava. "Tak pojď." Pokynula mi očividně moje doktorka.
Rozloučím se se svým novým kámošem a vejdu dovnitř. Co mi taky zbývá.
Místnost díkybohu nebyla bílá. Ještě že tak, vyskočil bych kvůli tomu z okna. Byla hnědá, na stěnách bylo několik černých tapet se siluetou velkoměsta. Kousek u koženého křesla téměř uprostřed místnosti byli dvě kožené židle, přímo před stolem s ohromnými složkami všelijakých papírů. Má psychoterapeutka seděla za stolem v koženém křesle a papíry postupně přesunula do kartotéky za ní, abych ji mohl přes ten stůl vidět.
Čekal bych veselejší barvy.
"Ještě jsem se nepředstavila, já jsem doktorka Mollerová." Představila se, a kratší vlasy si sepla do skřipce
"Ano, přečetl jsem si to na dveřích." Prohlásím a posadím se na židli.
"Ovšem... Tak na okraj chci ti říct, že při našich hovorech bych ocenila, kdybys říkal, co chceš, a nijak se nestyděl. Nemůžeš říct nic, čím bys mě mohl překvapit." začala rovnou a posunula si červené brýle blíže ke kořenu nosu.
Pokrčil jsem rameny "Připadám si upřímný, takže myslím, že s tímhle nebude problém?"
"Dobře" Usmála se a konečně se otočila ke mně od kartotéky. "Je mi líto, že jsi ztratil paměť." Soucitně se zatvářila
"Nemusí." Nějak jsem neměl náladu to protahovat, aj mi trochu vadilo, že jsem musel odejít od Alexe, cítil jsem, že by se s ním dobře povídalo, vypadal na fajnového týpka, a najednou si mám povídat s nějakou ženskou, která za to bere prachy?
"Štve tě něco?" usmála se na mě
"Ne." Zamrkal jsem
"První lež, to bylo rychlý." Ironicky pokývala hlavou.
Trochu mi ztuhnul úsměv. "Když už vám to tak trvalo, mohla jste ještě chvíli počkat. Bavil jsem se s jedním klukem." Prohlásil jsem
Trochu se zasmála "Omlouvám se. No teď už nic nenaděláme. Jemu už taky dávno začala skupinová terapie. Pověz mi o něm něco." Pokynula mi
Takže usuzuju že ho zná hm? Její pohled mi jasně říká, že ho nemá vůbec v lásce.
"Tak… no znám ho asi 5 minut, co myslíte, že se dozvíte? Chcete ode mne slyšet, že je závislý? Vůbec mi to nevadí" Zvedl jsem obočí
"Jak na tebe působí?" Zeptala se rovnou na další otázku
Trochu jsem se zamyslel, a kdyby se nad tím, co jsem právě řekl, zamyslela ona, tak by na to přišla.
"V pohodě. Máte snad předsudky?" pozvedl jsem obočí
"No- možná trochu" Přiznala se a podepřela hlavu. "Myslíš, že by ti mohl lhát?" Zvědavě zamrkala
"No asi mohl, ale bavili jsme se přátelsky, teda- dobře prohodili jsme tak dvě slova, ale nevidím důvod, proč by to dělal."
"Ale možná ti neřekl celou pravdu" prohlásila
"Chcete mi říkat s kým se bavit a s kým ne? No jen řekněte, stejně Vám to nebude nic platný." Prohlásím rovnou já. Jak by mi sakra mohl říct celou pravdu, když jsem ani neměl šanci se s ním pořádně bavit?
Tch. Šílená ženská.
Trochu se zarazí a pak se překvapeně zasměje "Ne, omlouvám se." Poškrábe se na hlavě "Co tvá rodina? Jak na tebe působí?" Začne s další konverzací
"Šťastná rodinka" Prohlásím krátce
"Opravdu? A co tvůj otec?" Podívá se do nějakých papírů
"Na služební cestě." Odpovím rychle
Trochu jí povyskočí obočí, ale hned se zase vrátí "Ah tak."
Zvědavě jsem mrknul, ale nechal jsem to být. Hrábl jsem po svém deníku a podal jí ho přes stůl
Nechápavě zamrkala dlouhýma řasama "Co s tím?"
"No chtěla jste, abych si všechno zapsal."
"Ale to je pomoc pro tebe, ne pro mě" Zasmála se a vrátila mi ho zpátky "Máš si psát všechno, abys, kdyby sis byl nejistý, věděl, co se stalo." zasmála se "Kdybys třeba znovu ztratil paměť, pomohlo by ti to vážně hodně. Přece jen tam píšeš své myšlenky a pocity"
Zkoumavě jsem pohlédl na deník "Znovu?" Došlo mi po chvíli
"Jak jako znovu? Proč jako znovu?" šokovaně jsem se na ni podíval. To jako mám poškozený mozek? nějakou část kde jsou vzpomínky tak, že se mi postupně začnou mazat?
"Nic jsem tím nemyslela. Ale co kdyby se náhodou stala další nehoda? Nikdy nevíš. Deník by ti pomohl a není jisté, jak moc je oblast paměti v tvém mozku zasažená, možná budeš mít výpadky paměti. Dokonce se u tebe může objevit schizofrenie"
Mrknu zpátky na deník. Jo, moje zápisky typu "byl jsem ve škole, šel jsem domů" mi asi moc nepomůžou.
"Tak," Přerušila moje myšlenkové pochody "Co přátelé? Našel sis?"
"Asi jó" Odložil jsem deník na stranu "Je prý můj přítel z dětství"
"Nevzbuzuje v tobě žádné vzpomínky?" zajímala se
"Um, ne."
"A vzpomněl sis už vůbec na něco?"
Na chvíli jsem se zamyslel. Mám jí říct o tom "snu"?
"Ne." Vzhlédl jsem zase k ní
"No dobře… Paměť se ti může vrátit třeba zítra, za rok, nebo třeba vůbec nemusí"
"Jo, hlavně pozitivně" Pronesu ironicky
"Když už jsi u těch pozitiv" Mlela si dál svou "Jak často máš deprese?"
"Nemám" Odbiju ji. Už mě tohle sezení začíná nudit. Chci jít a něco dělat.
Jen se mírně zamračila, asi kvůli tónu, s jakým s ní mluvím tónem.
"Chtěl bys mi něco říct?" zvedla obočí
Já nevím, chtěl?
"Jen asi to, že si nemyslím, že mi tyhle sezení nějak pomůžou"
"Proč myslíš? Je to proto, aby ses mohl vypovídat ať už je to o čemkoliv. Něco, o čem jsi zjistil, že o tobě lidi nevěděli, o svých problémech, myšlenkách, o čemkoliv. Já se ti budu snažit pomoci, nebo můžu jen poslouchat, pokud budeš chtít."
Zamyslel jsem se. Proč to zní jako komerční reklama?
"Nemám od toho ten deník?"
Zasmála se. "Pravda. Ale ten si může kdykoliv kdokoliv přečíst. Já to nikomu neřeknu."
"To je asi pravda…" O čem sakra je tahle konverzace?
"Tak?" pronesla důležitě po chvíli ticha "Chceš mi něco říct? Na něco se zeptat?"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | 9. června 2015 v 21:15 | Reagovat

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

2 Yuki Yuki | 9. června 2015 v 21:26 | Reagovat

TO JE HUSTÝ
aww zas je to moje x3
A áhodou tři jí stačí
TEN KLUK JE ZAJÍMAVEJ BÁL JSEM SE ŽE TO BUDE RANDOM TYPICKEJ BLONĎÁK ALE JE DOBREJ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama