Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 50

14. ledna 2015 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 50




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová




Než jsem si mohl dovolit znovu usnout, musel jsem se jít osprchovat a převléct. Když jsem tohle všechno měl za sebou, chystal jsem se zase usnout, ale můj pohled sklouzl k ubytovně studentů naproti.
"Asi bych mu to měl jít oznámit..." pomyslel jsem si, vzal jsem klíče a odcházel.

Bylo asi půl deváté, když mě probralo slabé klepání na dveře.
Když jsem zvedl pohled, všiml jsem si, že Ren to taky zalomil. Jo, asi to potřeboval, takže jsem potichu vstal a nechal ho spát.
Otevřel jsem dveře od pokoje, zde stál Yinguui-sensei.
"Pane profesore?" Podivil jsem se a zavřel za sebou dveře. Přece ho nebudu zvát dovnitř, když spolubydlící spí, že.
"Kane, jen jsem ti potřeboval oznámit, že ten útočník, ze včerejška, bohužel, dostal jen podmínku. Myslel jsem, že bys to měl vědět."
Úsměv, který jsem nasadil než přišlo na "bohužel" mi zamrzl v mžiku.
"COŽE?! Podmínku?!" Začal jsem zoufale, pak jsem ale ztišil hlas "Dyť on mě málem přefik!" Přecedil jsem skrz zuby nasraně, ale potichu, aby to neslyšeli v pokojích. "Jak mu mohli dát jenom posranou podmínku?!" Nějaká úcta šla doháje, vždyť- podmínku?!
"Nic jsem s tím nemohl dělat" Poznamenal učitel a nevšímal si mých sprostých slov
"Nebo jste spíš nechtěl" Zaskřípal jsem zuby
"upřímně, jsem se snažil, ale má slova proti ředitelovu rozhodnutí nemají žádnou váhu, bylo to jako zvolání do větru... Ale jelikož vím, že mi to nebudeš věřit... mysli si co chceš..." Pokrčil rameny, ale neměl nějaký výraz, že by neříkal pravdu.
Sklonil jsem poraženě hlavu. "A co když to zkusí znova?" Zoufale jsem na něj pohlédl.
"Jak jsem řekl, vyhodí ho." Prohlásil a otočil se, že půjde
"Um!" Zastavil jsem ho ještě. Zvědavě se na mě pootočil
"Děkuju vám ještě jednou za všechno." Zdvořilostně jsem se uklonil. On jen kývl a odkráčel.
Rozhlédl jsem se po chodbě, jestli náš rozhovor někdo nezaslechl, ale když jsem se otočil, překvapeně jsem zařval. Černovlas mě hned zacpal pusu.
"Co to do tebe vjelo?!" Vynadal mi a já stichl
"Kde ses tu vzal!?" Vyjel jsem po Keiovi hned jak jsem sundal jeho ruku "Pane bože! Takhle se nemůžeš plížit za lidma!" Fakt mě hodně vylekal, vždyť-!
Zarazil jsem se. On to slyšel?
"Co tu chceš? Tohle není VIP" podezíravě jsem na něj hleděl. -hlavně jsem se potřeboval vyhnout jistému tématu-
"Támhleten týpek mi napařil učení za 3 ročníky, pomůžeš mi." Prohlásil jsem, ukázal na učitele, co právě odcházel a následně chytl svého otroka za ruku.
"NE!" Křiknul a vyškubl se mi.
'Ne? Jak mi sakra může říct ne?'
Naštvaně jsem se na něj otočil. K mému překvapení měl slzy v očích a držel zápěstí, na kterém byla vyrýsovaná modřina.
Překvapeně jsem zamrkal.
"Ne, jasný? NE!" Začal vyvádět, jemně jsem mu zacpal pusu a radši se s ním 'vetřel' do jejich předsíně, kdyby náhodou lidi napadlo vylízat z pokojů kvůli kraválu. Až jsem zavřel dveře, tak jsem ho pustil.
"Už nebudu dělat nic! NIC! Seš bodyguad na hovno! Otročím pro tebe už přes týden a tys mi nepomoh snad ani jednou! Čím to je, že se objevíš vždycky, když tě zrovna nepotřebuju?! Seš k ničemu! Tahle dohoda nemá cenu!" Začal brečet.
Zmateně jsem na něj hleděl s rukama připravenýma, kdybych ho měl… nevím, utěšit, ale ty se nějak nehodlaly jít do akce. Už z toho důvodu, že jsem nevěděl co dělat.
"N-nebreč- vždyť… počkej- c-co se…" FAKT jsem netušil, co mám dělat nebo říkat. "Hele chci ti pomoct- … a-ale musíš mi říct co se-" Mezi vzlyky po mě šlehnul zoufale nasraným pohledem, ale vteřinu na to, to byl jenom zoufalý pohled.
Z ničeho nic mě kopl do holeně. Trochu jsem vyjekl, ale hned na to mě tak nějak shodil (div jsem si nerozbil záda o kliku) na dveře. Po těch jsem se bolestně svezl. "Co tě to popadlo sakr-" Plánoval jsem zařvat, ale zarazil jsem se, když si na mě sednul a objal mě, aby se mohl vybulet.
Skoro až zoufale z toho zmatení jsem čuměl do zdi.
"Tvoje ramena sou až moc vysoko" Zamumlal přiznání a mokřil mi rameno.
Zmateně jsem těkal očima po místnosti. "Tohle je divný…" Zamumlal jsem po chvilce
"Je mi to jedno--! Já byl včera málem znásilněnej a ty mi prostě něco dlužíš, tak drž." Brečel dál
"Znási- cože?! Počkej. Pročs mi o tom neřekl?!" Odtrhl jsem ho od svého ramene. Hned se mi dostalo pohledu na jeho uslzenou tvář. A další slzy se pořád klubaly.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama