Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 47

24. prosince 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 47




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová







"Nech- mě ty pošuku!" snažil jsem se bránit, ale nemohl jsem, jednu ruku mi tlačil k lopatce, druhou jsem se po něm nemohl ohnat a nohy jsem nemohl použít, jelikož uvolnění byť jen jedné, by zapříčinila můj pád (plus by to asi pokračovalo vykloubením ramene).
"Jak říkám, buď hodný… a nic zlého se ti nestane" cítil jsem na sobě jeho nechutný pohled. On na nic nečekal a volnou rukou zabloudil k mému pásku.


-To si ze mě děláte srandu… takže teď nestačí, že mě šikanují už od základky, nestačí, že o mě típají cigarety nebo používají jako boxovací pytel, ani sakra nestačí, že mě po cestě z nádraží zastaví minimálně jeden pedofil, co mi nabízí bonbóny. Teď mě dokonce budou znásilňovat na zasraných hajzlech?-
"NECH TOHO! MĚ NIKDO ZNÁSILŇOVAT NEBUDE!" začal jsem křičet, aspoň takhle jsem si mohl nějak pomoct. Svou volnou rukou jsem mu hned chytl jeho, co šmátrala po mém pásku a snažil jsem se ho nějak odstrčit.
"Takže po zlém" poznamenal potichu a chytil mi volnou ruku, tu následně přidal k mé druhé -bezbranné- ruce za zády. Pak mě víc namáčkl na stěnu a v klidu si pokračoval rozepínáním mého pásku.
"Nech toho!! Pomozte mi někdo!!" křičel jsem zoufale. Ještě víc mě přitlačil hlavou na zeď, s rozpláclou tváří na stěně fakt křičet nešlo.
-Sakra vždyť to musí být slyšet. Navíc by sem lidi měli běhat každou chvíli, aby se vyzvraceli ne?! Tak kde jsou, když je člověk potřebuje?!-
Z bolesti, strachu a zhnusení mi do očí začaly vbíhat slzy. Když si toho všiml ten, kdo za to mohl, usmál se a políbil mě zezadu na krk.
Po celém těle mi znechucením přeběhla husina. V tu chvíli mi už uvolnil kalhoty, takže mi vyčuhovala polovina černých boxerek.
Vyhrnul mi tričko a začal mi rukou přejíždět po břiše. Po tvářích se mi kutálely slzy velikosti hrachu. -Já nechci… proč já?-
Najednou se otevřeli dveře.
Ten za mnou překvapením povolil stisk na mých rukou, takže jsem toho okamžitě v pudu sebezáchovy -nahromaděné za 20 let mého života- využil. Vyškubl jsem ruce, otočil jsem se a kolenem ho vší silou kopnul do rozkroku. Zatím co jsem udělal několik kroků od něj -samozřejmě směrem ke dveřím- rukou jsem si stáhl tričko a druhou přidržel kalhoty.
Ať už ve dveřích stál kdokoliv, sakra miluju ho!
V rychlosti jsem si zapnul pásek, abych nemusel držet kalhoty. Následně jsem vzhlédl k mému 'zachránci'


Vyslechl jsem si všechno, co měl Yinguui na srdci, všechny výhody, kdybych vstoupil do jeho sboru. Kdybych byl sebestředný egoista, začínal bych si myslet, že je zoufalý a já jsem jeho jediná možnost, jediná úniková cesta, záchrana celé té pohromy, kterou mohl tento slavný školní sbor představovat.
"Takže, vám dám do pondělka čas na rozmyšlenou." Vypil jsem zbytek asi páté sklenice saké, malinko jsem se motal. Yinguui-sensei dopíjel teprve druhý, stejně to vypadalo, že mu stačí málo. Byl na tom jen o malinko lépe, než já.
Chystal se odejít, můj hlas jej však zastavil.
"Nepotřebuju váš čas, protože do žádného sboru nevstoupím. Máte to marné..." Otočil se na mě přes rameno, zase ten jeho zku*vený nic neříkající pohled... =_=
"Uvidíme se později kolego Itokkine..." s těmito slovy odešel. Jen jsem se ušklíbl, kopnul do sebe další saké a pokračoval dál.

Vytočil mne, opravdu, i přestože jsem to na sobě nedal znát, jsem ho měl plné zuby. Nevděčný fracek, chová se stejně jako někteří ti specialisti co se tu producírují s nosem nahoru. Musel jsem se jít uklidnit, to jsem ještě netušil, co mě čeká na toaletách. Jen co jsem vešel na záchody, zjistil jsem, že jsem se právě stal svědkem...znásilnění? Kurva, proč jsou ti studenti, když se ožerou,taková prasata?! Zaraženě jsem hleděl do dvou zaslzených očí malého chlapce. Podíval jsem se na mladíka, jež se snažil proklouznout kolem mě. Chytil jsem ho za límec košile a vyzvedl do vzduchu.
"Ty stůj! Kane, jsi v pořádku?" Zaraženě přikývl.
"Počkej tu, hned jsem zpátky, ty jdeme, nezdržuj!" Vytáhl jsem ho, teď už za vlasy ven ze záchodů až k Maxovi, jemuž jsem narychlo objasnil situaci, vyřknul přání v podobě toho, že si přeji, aby byl ze školy vyhozen ještě dnes a nechal jsem ho napospas celému učitelskému sboru, sám jsem se vydal zpět na záchodky. Když jsem vešel, bylo zde prázdno, jen z poslední kabinky se ozýval slabý třesoucí se dech a možná i vzlyky. Lehce jsem zaklepal na dveře
"Kane, jsi to ty? Jsi v pořádku?"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama