Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 46

17. prosince 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 46




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová







Můj pohled se zastavil u "RŮŽENY" (jo, právě jsem jí dal přezdívku) stačily by jí velké rohy, jedno kopyto a dlouhý plášť, aby vypadala, jako samotný vládce pekel, ale opravdu vážně, tahle ženská naháněla kůži. Mohli jsme jen doufat, že už se tu nikdy neobjeví.

"Takže, co se bude dít teď?" Zeptal se mě Kane s úsměvem.
"Nom... Roxie mě pozvala na nějaký večírek, či oslavu toho, že sme úspěšně udělali zkoušky." Odpověděl jsem mu
"Aha...? Oni jako naplánovali večírek dřív, než vůbec vědí výsledky? Tak to je fakt logické..." Můj drobný spolubydlící jen nechápavě zakroutil hlavou. Bylo na něm vidět, že se mu ten nápad nelíbí
"No...takže nemá cenu se tě ptát, jestli bys tam se mnou nezašel... bylo by to jen na chvíli, jestli tě to tam nebude bavit, zvednem se a půjdem, ale do ničeho tě nenutím." Otočil se ke mně se zvídavým pohledem.
"Ty, Rene, možná to nebyl zase tak dobrý nápad. Opravdu tam chceme jít?" Kane šel pomalu za mnou a celou cestu mě přesvědčoval, že bychom se měli vrátit.
"Slyšel jsem, že by tam měli být i někteří učitelé..." zamyslel jsem se po chvíli, nějak jsem Kaneho přestal vnímat, nešlo to jinak, když mlel pořád dokola jedno a to samé, ne že bych mu to nějak zazlíval, ale jestli tam nechtěl jít, mohl to otočit a zamířit zpátky na pokoj.
"A to je z tebe teď jako nějaká drbna, nebo co?" řekl kysele, zatímco já začal brát schody do školy po dvou. Večírek se měl konat v zrcadlovém sále, zde už to hýřilo barvama, hudba hrála na celou budovu a všichni se natřásali na parketech. Alkohol tekl proudem, spousta lidí byla v dobré náladě, někteří už leželi polomrtvý pod stolem, a když jsem se otočil ke Kanemu, vypadal, že tam brzo skončí taky, ovšem nikoliv zásluhou alkoholu, spíš se tam schová před skupinkou vysokých sportovců, kteří právě procházeli kolem a jen ho propalovali nenávistnými pohledy. Stoupl jsem si před něj, vzal ho za zápěstí a táhl ho někam ke stolu s alkoholem, kde jsem si všiml Roxie a několika dalších lidí.
"Podívejme, to je náš Reneček!" Zavěsil se do mě Tomi Omaeda, jeden z mých spolužáků, touto dobou již pomalu se přidávající k mrtvolám na stole. Nebyl vysoký, ale zase ani malý. Tento hoch spíše rostl do šířky, baculaté tváře s blaženým výrazem a jasně hnědé oči, kterými se snažil zaostřit. Na hlavě měl hnízdo z blonďatých vlasů.
"Ahoj Rene."pozdravili mě ostatní a já do ruky ihned schytal kelímek se saké.
"Něco jsem přinesl, je to takové moje národní pití, nebo národní... no, prostě ochutnejte." Podal jsem jim láhev. Každý ji s radostí přijal, když jsem se otočil na Kaneho, nejen, že mě probodával pohledem, navíc razantně odmítl.
"Někdo tě musí donést domů, za druhé já nepiju a za třetí musím si odskočit, omluv mě!" mávl rukou a zmizel v davu. Ucítil jsem slabé dloubnutí do žeber.
"Ten tvůj kamarád...Jakže se jmenuje?"otočil jsem se k Roxie, která evidentně z celé skupinky vnímala nejvíc.
"Kane Konori, je to můj spolubydlící a stejně jako já je ujetý na anime." Rox jen chápavě přikývla.
"Je roztomilý..." přiblble se zahihňala. Kdyby ji Kane slyšel, asi by nebyl moc rád...
Vzal jsem si svoji flašku a pokračoval dál. Došel jsem až ke stolu s občerstvením. Zde právě postávala Rika-sensei. Opravdu měla obleček na každou akci. Tentokrát to byly bílé kraťásky, k tomu zlatý top s flitry, vysoké zlaté boty a na hlavě bílou čelenku. Sladěná jako obvykle. Vedle ní stál/a Tomachiko-sensei. V delší uplé černé sukni, k ní měl/a červené tílečko a červené lodičky. Obdivoval jsem tohoto muže, převlečeného za ženu, že dokáže chodit na jehlách. Oba kantoři se na mě usmáli.
"Ren je ze tvé třídy, že Seiko?" zeptala se Rikanahesu.
"Ano, je tu tento rok nový, ale jak jsem si všimla, tak u zkoušek zaválel i s Kanem."
"Znáš Kaneho?" Rika nechápavě zamrkala.
"Učila jsem ho minulý rok, milý to chlapec, ale věčně chodil s modřinama, je to strašné nemehlo." Pokračoval jsem kolem nich jen do doby, než mi cestu zkřížil vysoký chlap s pitím v ruce, silou gravitace a samozřejmě zákonu schválnosti, za připočtení síly srážky, skončilo pití z jeho kelímku na jeho košili.
"Omlouvám se..." zvedl jsem pohled a viděl nic neříkající výraz Yinguuiho.
"No, vlastně neomlouvám." Vzal jsem svá slova zpět.
"Měl byste projevit trochu vděčnosti, kolego Itokki. Klidně jsem vám mohl za tu ruku dát snížené body." ďábelsky jsem se ušklíbl. Nic na mě neměl a tímhle mě rozhodně nezastraší.
"Opravdu byste se snížil až k tomu, tahat svoje osobní problémy do hodnocení zkoušek?" Jeho výraz se neměnil, ale na to, že tohohle chlapa nic nezajímá, jsem si už zvykl.
"Nechme toho, nebudete se tu se mnou přece hádat jako malé dítě..." opravdu, teď chce jenom vypadat jako rozumný dospělý, "co kdybychom raději probrali moji nabídku o vaší účasti ve sboru?" Navrhnul s klidnou tváří.

Otočil jsem kohoutkem, ze kterého se téměř okamžitě začala valit voda. Umyl jsem si ruce a opláchl si obličej, když jsem ale vzhlédl, v zrcadle jsem nebyl sám. Za mnou stál asi 170 centimetrů vysoký kluk, měl krátké, černé vlasy a tmavé oči. Samozřejmě školní uniformu
Zvědavě jsem zamrkal a vypnul vodu -Tohohle kluka si nevybavuju. Je to prvák?- napadlo mě
"Chceš něco?" koukal jsem na něj přes zrcadlo
Rychle mě sjel pohledem a následně si olízl horní ret.
Znepokojeně jsem se otočil. "Co je?" řekl jsem trochu víc ostře.
Trochu se sklonil a rukama se opřel o umyvadlo za mnou, takže mě zablokoval.
"C-c-co je?!" Chytil jsem ho za ruku a snažil se ji odstrčit, abych si 'probojoval' cestu pryč.
"Když budeš potichu a budeš spolupracovat, nebude to bolet…" Perverzně se usmál "Tolik…" dodal po letmém zamyšlení
"Si ze mě děláš srandu ne?" zamračil jsem se a loktem jsem vrazil do jeho ruky, takže jsem měl cestu od tohohle… to si děláte srandu =,=
Prosmýknul jsem se mezi umyvadlem a jeho hubeným tělem, ale než jsem stihnul utéct, tak mě chytnul za ruku, tu mi následně skrčil za zády a bolestí, kterou mi tím způsobil, mě připlácnul na stěnu. Zoufale jsem sebou zamlel
"Nech- mě ty pošuku!" snažil jsem se bránit, ale nemohl jsem, jednu ruku mi tlačil k lopatce, druhou jsem se po něm nemohl ohnat a nohy jsem nemohl použít, jelikož uvolnění byť jen jedné, by zapříčinila můj pád (plus by to asi pokračovalo vykloubením ramene).
"Jak říkám, buď hodný… a nic zlého se ti nestane" cítil jsem na sobě jeho nechutný pohled. On na nic nečekal a volnou rukou zabloudil k mému pásku.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama