Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 45

10. prosince 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 45




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová






"No jo! Kurva… V porotě sedí Yinguui… budu hrát před ředitelem, před komisí a před učitelem, který má kvůli mně na hrudi vypálený otisk mojí vlastní dlaně… Asi jsem si to přiznání měl nechat napotom…"přemýšlel jsem, "Já sem ale idiot. Snad není Natsu takový slaboch, aby svoje osobní problémy řešil skrz hodnocení zkoušky… Neměl bych se přiznat Kanemu?" Podíval jsem se na Kaneho, který jen přikyvoval na hodnocení Rikanahetsu-sensei, ani ta toto vystoupení neohodnotila pozitivně.
"Další!"Ozvalo se a mně bylo jasné, že je zle…


"Tak jo, jako další se nám představí dvojice Kane Konori, druhý ročník kytara a Ren Itokki, druhý ročník saxofón." Představil nás ředitel a spolu s Rikou-sensei na nás vrhl zářivý úsměv. Natsu jen pokyvoval hlavou, dlaní si při tom zakrýval ústa, aby nebylo vidět, jak se tváří. Kane zapojoval dráty do aparatury vedle mě a já si otíral zpocené dlaně do kalhot.
"Když mi spadne saxofón, nelekni se, hraj dál, třeba improvizuj sólem." Sykl jsem ke Kanemu.
"Proč by ti měl padat tvůj nástroj?"Nechápavě ke mně zvedl hlavu.
"Potí se mi ruce… Navíc se mi třepe dech… Mám trému!"Zašeptal jsem, pohledem stále sledoval porotu, která si mezitím zapisovala něco do papírů. Střetl jsem se s pohledem Yinguuiho-senseie, jediný seděl lokty opřený o stůl a hypnotizoval nás pohledem. Jen jsem nasucho polkl a vytáhl si noty na stojan.
"Rene…"promluvil ke mně Kane a podíval se mi do očí, "Vím, že to umíš… Hodně si na tom dřel, umíš to dokonce i zpaměti, a kdybys chtěl, pozpátku bys to taky zvládl. Podívej, Rene… Zavři oči, vyčisti svoji mysl, stejně jako Anna v Králi Šamanů, představ si, že stojíš pod ledovým vodopádem, tvoje mysl je naprosto prázdná a jediné, co se v ní line je dlouhá melodie naší písně… Zvládneš to." Poplácal mě po rameni. Zase se pro jednou projevil jako pravý otaku. Děkovně jsem pokýval hlavou
"Vy dva! Budete se tady vybavovat, nebo začnete hrát?!"Zvýšila na nás hlas ženská v růžové. Stoupl jsem si ke stojanu, zhluboka se nadechl a začal vnímat pouze Kaneho kytaru, která začala hrát předehru naší skladby.
"Měl pravdu… Vyčistil jsem svoji mysl, přestal jsem vnímat vše kolem a jediný hlavní bod, kterého se držím je tempo a kytara…" V určenou dobu jsem se přidal i já se svým saxofonem. Naše skladba dokonce do sálu přilákala i některé ze studentů, kteří postávali venku. Cítil jsem na sobě některé známé pohledy. V sále seděla Roxie i s Tee, někde vzadu pokyvoval hlavou Hirou vedle něj seděl Ichise, ti dva měli jít na řadu někdy po nás, zpoza opony vykukoval ten kluk, co mu předtím Kane pomohl. Skladba skončila, měl jsem to za sebou a s úlevou si mohl vydechnout, ne však na dlouho, ještě nás čekalo hodnocení komise…

Jako první se zamyslela dáma v růžové. "Vůbec to nebylo špatné..." posunula si brýle na nose a podívala se do svých poznámek, já se zatím na Rena povzbudivě a nadějně usmál. Úsměv mi to okamžitě oplatil.
"Dám vám za čtyři" Prohlásila a úsměv nám ztuhl v tu samou vteřinu.
Jako první se zamyslela dáma v růžové. "Vůbec to nebylo špatné..." posunula si brýle na nose a podívala se do svých poznámek, já se zatím na Rena povzbudivě a nadějně usmál. Úsměv mi to okamžitě oplatil.
"Dám vám za čtyři" Prohlásila a úsměv nám ztuhl v tu samou vteřinu.
Překvapeně jsme zamrkali.
"Trochu nízký nemyslíš?" Zeptal se muž po její levici. Měl kolem třiceti, dlouhé vlasy měl stažené v culíku, měl hustý porost na bradě, dále pak bílé tričko s potiskem kravaty a černé jeany.
"Podle mého názoru dost" stařena se hrdě usmála
"Nechápu, co se Vám nelíbilo, vždyť byli dobří" Zvedl hlas Yinguui-sensei a nespokojeně svraštil obočí
"Měli tam pár nedostatků" pokrčila rameny
"A jaký? Nehráli Mozarta? Takový věci vám tu nebude hrát nikdo." Zamrmlal celkem nahlas
"HM" odfrkla si žena. "Já na svém hodnocení trvám, už jen proto, že tu tenhle mrňous už byl, takže tu nemá co dělat" s tím skončila. Silně jsem zmáčkl krk kytary, div jsem ho nezlomil.
Následně ignorovala další narážky a připomínky, kterými mě, nebo naši hudbu, obhajoval Natsu, pak se k němu přidala i Rika-sensei, Max, i učitel s culíkem.
Muž z poroty na kraji stolu s bílýma vousama a vlasama v tmavě modrém smokingu se radši ani nevyjadřoval, jen nám nenápadně ukázal palec nahoru a jednoduše si zapsal hodnocení.
Provinile jsem se podíval na Rena, ten ale pokrčil rameny, jakože je mu jedno co si ta upjatá ženská myslí.
"Podle mě to bylo skvělé" Usmála se nakonec Rikanahesu-sensei a zapsala si své bodování
"Souhlasím" podal porotce v culíku, Max a dokonce i Natsu.
Všichni si zapsali a poslali nás pryč.
"No… Tak, budem doufat" Ren se usmál a odložil svůj saxofon.
"Asi jsem nám to podělal u tý ženský, takže pro-"
"-ne. Žádný omlouvání. Mám z toho dobrý pocit" Hrdě se usmál
"Dobře…" protáhl jsem a zvedl obočí.
"Takže co se bude dít teď?" Usmál jsem se nakonec a odložil kytaru

Vážně jsem z toho měl dobrý pocit, odehrál jsem své první živé vystoupení, na pódiu, před zraky svých spolužáků a přísné komise, zvládl jsem to a psychicky se z toho nezhroutil! Byl jsem tak šťastnej, až mi to Kane nejspíš ani nevěřil, ale nakonec se jen spokojeně usmál a odložil kytaru. Rychle jsme spakovali svoje věci a vyklidili jeviště, neboť po nás následovali další, již nervózně se třesoucí,
studenti, čekající na rozsudek. Naposled jsem pohlédl na porotu, všechny jsem je sjel pohledem. Nestranný muž si něco vypisoval, chlap s culíkem si povídal s Maxem, Rika-sensei se spokojeně usmívala a pobaveně sledovala Natsua, který něco pokřikoval na studenty za svými zády. Můj pohled se zastavil u "RŮŽENY" (jo, právě jsem jí dal přezdívku) stačily by jí velké rohy, jedno kopyto a dlouhý plášť, aby vypadala, jako samotný vládce pekel, ale opravdu vážně, tahle ženská naháněla kůži. Mohli jsme jen doufat, že už se tu nikdy neobjeví.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama