Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 43

26. listopadu 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 43




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová





Seděl jsem na schodech do velkého sálu. Zvenku to byla obrovská bílá budova, do níž vedlo hned několik masivních schodů. Střecha byla podepřena chrámovými sloupy antického stylu, rozhodně to byla majestátní stavba. Kolem mě posedávali, nebo postávali ostatní studenti, kteří se buďto mlčky na něčem domlouvali, nebo si ještě na poslední chvíli zkoušeli potichu svoje skladby. Slunce na obloze příjemně hřálo, paprsky mne hladily po tváři. Dal jsem si černé sluneční brýle a začal jsem se utápět ve svých vzpomínkách…


Flash back…
Seděl jsem na své posteli v malém pokoji a poslouchal hudbu, kterou jsem měl puštěnou do sluchátek. Zbývaly poslední dva měsíce do konce semestru, takže další rok na akademii se krátil ke konci. A jak jinak, než že se blížila vřava písemek, ústních zkoušení, noci proležené v učebnicích, na to se člověk nemohl připravit jinak než lehkým odpočinkem u hudby. Odložil jsem sluchátka a přešel ke klavíru, který mi sem koupil můj nevlastní otec a měl jediné štěstí, že pokoje na koleji byly dost prostorné, takže se sem klavír vešel. Začal jsem hrát pomalou melodii, při tom zavřel oči a představoval si věci, které se nikdy nestanou. Ani jsem si nevšiml, že se otevřely dveře pokoje a dovnitř vešel můj spolubydlící. Mladý kluk s delšími kudrnatými blond vlasy a jasně modrýma očima, oblečený ve světle hnědých kalhotách, černé košili, na které měl ještě bílou vestu a u krku hnědou šálu . Oproti němu jsem si vždy připadal jako buran. I když byl Harry ale slušně oblékaný, v nejnovějších módních trendech, choval se slušně a byl milý, patřil k němu vždy úsměv na tváři, mluvil tišším hlasem a nerad se hádal. Potichu přešel ke klavíru, opřel se o něj a jen sledoval, jak si se zavřenýma očima užívám svoji hudbu. Jemu se moje hudba líbila již od samého začátku, pokaždé když jsem začal hrát, odložil učebnici a naslouchal, ani tentokrát tomu nebylo jinak. Když jsem dohrál, vzhlédl jsem k němu, jen se usmíval, jako vždy.
"To jsi složil sám?"Zeptal se a přisedl si vedle na stoličku. Jen jsem přikývl a sledoval jej, jak mačká jednotlivé klapky, až se dostal k mé ruce.
"Těšíš se na léto?"zeptal jsem se tentokrát já.
"Jedeme s rodiči do Francie, matka tam má sestru… Pošlu ti pohlednici."Odpověděl skoro neslyšně. Moje uši si naštěstí na jeho hlas již zvykly, takže jsem zřetelně slyšel každé jeho slovo
"Tak… příští rok?"Zeptal se opatrně. Jen jsem se na něj usmál, nastala trapná chvíle ticha, nedalo se jí nevyužít. Nahnul jsem se k Harrymu blíž a dlouze jej políbil. Nejenže byl Harry můj spolubydlící… Byli jsme i milenci…

Konec flash backu…

Jenže pak nám na to přišla moje matka, ani jsem se s Harrym nestihl rozloučit a už mě i moje věci napakovala do letadla, oznámila mi, že se stěhujeme a než jsem se nadál, přistál jsem v Japonsku, otčím mě mezitím zapsal na akademii muzických umění, neboť znal moji vášeň pro hudbu a peněz měl na to dost, jakožto šéf několika továren podél západního pobřeží. Dokonce po mě chtěl, abych byl něco jako S-ka, ale to jsem odmítl a byl jsem za to rád. Z přemýšlení mě vytrhla drobná ruka, která mi poklepala na rameno. S trhnutím jsem se podíval vedle sebe. Seděla tam Rox a její partnerka.
"Ahoj Rene, jak to de?"Zeptala se s úsměvem.
"Mám docela nervy… Abych se přiznal, tohle je moje úplně první veřejné vystoupení." Mnul jsem si rukama zápěstí a pohled měl upřený do země.
"Buď v klidu, představ si komisi ve spodním prádle,"mávla rukou Rox, jen jsem s úsměvem zakroutil hlavou, "Mimochodem, tohle je moje parťačka a spolubydlící Tee Aimara." Představila mi černošku vedle sebe. Jen jsem kývl na pozdrav.
"Čau…"Řekla krátce a odešla. Nechápavě jsem za ní hleděl. Udělal jsem jí snad něco?
"Tohle to neřeš… Ona se s cizími moc nebaví, ale jinak je fajn. Hele, Rene, večer chceme oslavit závěr první zkoušky, přijdeš?"
"Pokusím se…"Dalších deset minut jsem si s Rox povídal, než na mě ode dveří do sálu zamával Kane.
"Tak jo… asi jdeme na řadu… Zatím se měj."Běžel jsem do schodů za Kanem.
"Rene! Hodně štěstí!"


Když jeho kámoš, co mu pomáhal, odešel ven, přišel jsem ke Kanemu v rohu zákulisí.
Když si mě všimnul, rychle se přikrčil. "Ne, prosím před mým vystoupením ne!" schoval si obličej za předloktí
Jenom jsem si povzdechl. Když kolem procházeli se zvědavými pohledy nějací studenti, trochu jsem od něj odvrátil pohled. "Hele…" Jedním okem vykoukl zpod předloktí.
O krok jsem od něj ustoupil a ruce zvedl do vzduchu, jakože neplánuju zaútočit. "Já tě mám chránit pamatuješ?"
Trochu povolil ruce, ale měl je připravené, kdyby náhodou.
Protočil jsem očima. "Jen jsem chtěl říct…"
Zvědavě zvedl obočí
"dí-ky" zakašlal jsem
"no, tím je to asi smazaný, takže-" otáčel jsem se že půjdu
"A děláš si srandu?" Založil ruce na hrudi
"Co-cože?" Zvědavě jsem se na něj podíval
"Tomu jako říkáš poděkování? Jako chápu, že jsi to ty, ale stejně. Snaž se trochu, právě jsem ti zachránil prdel" zamával rukou jako by říkal 'sem s tím'
Překvapeně jsem sebou cuknul, a tohle se v něm vzalo kde?
Chvíli jsem na něj koukal, než zase udělal to gesto s rukou.
Hádám, že to je to nejmenší co můžu udělat nah…
"…Dík" otočil jsem hlavu někam k podiu.
"Na mě se dívej, když něco chceš." Zamračil se a opřel se o sloup.
Fakt si ze mě dělá prdel…
Nasraně jsem vydechl "Díky." Prohlásil jsem





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama