Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 42

19. listopadu 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 42




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová






"Jsme z jiných tříd a nesedli jsme si." Zopakoval
"Pokud jste chtěl vyměnit partnera, měl jste říct učiteli." Řekla a udělala si nějakou poznámku na papír
"První den jsem se nedostavil včas. Nevím, kdo je náš třídní." Vymlouval se
"Vaše problémy mě nezajímají. Měl jste na to, to zjistit asi dva týdny. Buď hrajte, nebo zmizte"


Tak černovlase, zvedni se a vítej u druháků. Zase jsem se škodolibě usmál
On ale neměl v plánu se zvednout. Jako by nic, otočil se k pianu, a rozhlédl se po klávesách, jako by přemýšlel co zmáčknout jako první… Počkat, on chce jako improvizovat?


Začal s vybranou klávesou, několikrát ji zmáčkl a pak pokračoval trochu vyšší tóninou. Říkal jsem si, že tímhle tempem skončí rychleji, ale čím víc hrál, tím víc mě jeho hudba dostávala. Bylo to fajn…
Podíval jsem se na porotu, jeden z porotců se naklonil k druhému, mluvil tak, aby to nebylo slyšet, ale bylo jasné, co říká: "Je to dobré, ale dokud tu není druhý nástroj, je to zbytečné"
Povzdychl jsem si, a otočil se na Rena. "Rene, pomůžeš mi?"
Vzal jsem nějakou kytaru, co se válela v rohu na stojanu, sebral kábl a dal ho Renovi, aby ho zapojil. "na pc máš nějaký doprovod bicích že? Potřeboval bych to."
Ren jenom nechápavě přikývl
"Co chceš dělat? Pomoct mu? Ty s ním nejsi ve skupině"
"Jenom mu dlužím jednu záchranu, takže čas na resty je vždycky… Neboj samo, že budu hrát i s tebou" Zasmál jsem se
Ren zapojil co mohl, a dostal se do repráků na jevišti.
Pečlivě jsem poslouchal hudbu, abych zvládl něco podobného, ale bohužel pro mě, měl jsem na to jednu možnost.
-Ach jo Kane, co tě to napadlo… to je nějaký pud sebezáchovy?- říkal jsem si v duchu.
Čekal jsem, až piano skončí, (pokud chcete navazovat s hudbou tak počkejte až skončí piáno xDD) pak jsem začal hrát aspoň kousek toho samého na elektrickou kytaru, tak nějak do rytmu bicích. Pomalu jsem vyšel na jeviště. Kytara byla hlasitější, než jsem myslel, ale celkem jsem to zvládal. Ren to potichu ztlumoval, jak jsem mu řekl, než jsem vyšel na pódium, a po chvilince hraní moje kytara utichla úplně a na pódiu jsem stál jen já s kytarou a S-ko s nevěřícným pohledem za piánem.

Koukal jsem na něj asi jako debil, jelikož mě Kane tak nějak pozoroval pohledem 'je ti dobře?'. Zavřel jsem pusu a nasucho polkl.
On mě fakt zachránil?
Podíval jsem se na porotu. Všichni nechápavě zamrkali a pak začali hledat v papírech.
"A.. ty jsi…?" Ozvala se ženská v růžové
"Konori Kane, druhá E. Jsem ve skupině s Renem Itokkim."
"Tak proč jsi teda na podiu, když nejsi na řadě?!" křikla nejspíš pravidlama zaujatá ženská.
"Protože potřeboval druhý nástroj. A jelikož, jak už říkal, se nedohodl se svým partnerem, zastoupil jsem ho já."
"A tvůj partner?" Zeptala se Rika-Sensei
"Nechci být hodnocen za tohle. To bylo jen, protože byste to jemu neuznali" prohlásil a letmo na mě koukl.
Porota se na sebe tázavě dívala. Já se díval na to hnědovlasé prtě… Vypadá to, že mu něco dlužím. Povzdechl jsem si.
"No, ale to by nešlo! Tohle není žádný holubník!" křikla ženská vysokým hlasem hned, co se vzpamatovala.
"Zavřete pusu dámo! Pravá hvězda by měla umět improvizovat a poradit s nedostatkem hudebníků, popřípadě sehnat náhradu a s tou vyžít. Tak se laskavě usaďte a ohodnoťte ho!" Vyvalil jsem oči na Kaneho, poprvé mi připadlo, že je tak starý, jak má napsáno v občance; zdál se být vysoko nad porotou, i přes jeho fyzický vzrůst. Vychrlil to na ni silným, hlasitým a neoblomným hlasem, tak, že se panička opravdu usadila do křesla a zapsala si do papírů, stejně jako ostatní porotci, hodnocení. Kdybych ho neviděl pár metrů před sebou, řekl bych, že to ze sebe vydal nějaký masivní chlap, který se nemá se svými svaly, čeho bát.
Kane ohrnul nos, a s vypjatou hrudí odešel za oponu. Tam, hned jak se ztratil z dohledu poroty, položil kytaru na stojan a s rozklepanýma nohama si sedl na zem (spíš spadl). Trochu jsem se při tom pohledu uchechtnul.
Podíval jsem se po dlouhé době na porotu. O něčem se bavili a pak se podívali na mě.
"Výsledky budou vyvěšeny na nástěnce" Prohlásili, a s tím mě poslali z podia.

Seděl jsem na schodech do velkého sálu. Zvenku to byla obrovská bílá budova, do níž vedlo hned několik masivních schodů. Střecha byla podepřena chrámovými sloupy antického stylu, rozhodně to byla majestátní stavba. Kolem mě posedávali, nebo postávali ostatní studenti, kteří se buďto mlčky na něčem domlouvali, nebo si ještě na poslední chvíli zkoušeli potichu svoje skladby. Slunce na obloze příjemně hřálo, paprsky mne hladily po tváři. Dal jsem si černé sluneční brýle a začal jsem se utápět ve svých vzpomínkách…





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama