Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 40

5. listopadu 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 40




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová








"Vlastně jsem si vzpomněl, že mi tady pan Konori slíbil půjčit svoji knihu, že ano?" Můj oblíbenec na mě nechápavě hleděl, ale nakonec přece jen přikývl. Všechna děvčata se s protesty posadila zpátky na místo. A tak nějak pro mě začal školní rok na akademii muzických umění…


Stál jsem před velkou scénou, jak jsme se domluvili s Kanem a čekal na něj. Bylo brzy, přehlídka začínala ve dvě, ale my si to chtěli ještě zkusit, doladit poslední nedostatky a samozřejmě, dohodnout se, co budeme mít na sobě. Čím déle jsem na této škole pobýval, tím víc jsem si všímal, jaký je Kane puntičkář, ale to mi nevadilo. Včera jsem se vrátil docela pozdě, byl jsem ještě něco shánět ve městě, matka mi poslala peníze, abych si koupil oblek k první zkoušce, když jsem se vrátil, našel jsem ve své skříni oblečení nikoliv hozené na hromadu, která tam stála jako odstrašující případ již od začátku roku, ale moje oblečení bylo slušně urovnané do komínků, dokonce podle barev od nejsvětlejší po nejtmavší. Já to nebyl a jediný, kdo to takhle mohl udělat byl Kane. Na jeho posteli ležel jen nějaký vzkaz, asi někam šel… Zatímco jsem si v hlavě opakoval naši skladbu, kolem mě procházeli studenti, nebyli jsme bohužel jediní s nápadem udělat generální zkoušku. Naštěstí Kane doběhl včas, byl si ještě ráno něco zařídit. Pokýval na mě, sledoval jsem pouzdro s kytarou v jeho ruce. Vypadalo těžší než on, jen jsem se usmál a společně jsme zamířili do velkého sálu. Na pódiu již stály dvě dívky. Když se rozsvítila světla, poznal jsem, o koho jde. Byla to Rox s nějakou černoškou. Roxie právě zapojovala poslední dráty z aparatury do svého notebooku a rozestavovala mikrofony k nástrojům, pod nimi dělala její parťačka křížky lepící páskou. Ostatní seděli trpělivě v řadách. Vzal jsem Kaneho za paži a dotáhl jej dopředu, sedli jsme si na volná místa. Roxie doladila poslední věci a podívala se po obecenstvu. Když viděla mě, mile se usmála a lehce zamávala. Ucítil jsem slabé šťouchnutí do žeber od Kaneho. S nechápavým pohledem jsem se k němu otočil.
"Nějaká tvoje milá? Rychle se stáváš oblíbeným." Zazubil se na mě, jen jsem zakroutil hlavou a dál sledoval svoji spolužačku.
"Čau Rene, jak to de brácho?" Přes rameno jsem se otočil ke klukovi s delšími černými vlasy a modrýma očima.
"Hirou Yamazaki, kámo, jak je?" Potřásli jsme si rukou. Kane na nás jen nechápavě hleděl.
"De to kámo, de to… Mám docela nervy, co ty?"
"Nápodobně brácho. Ehm, tohle je můj parťák a spolubydlící-"
"Čau Kane."Hirou byl rychlejší.
"Počkat, jak se vy dva znáte?"Nechápavě jsem zamrkal.
"Chodíme spolu už dva roky do třídy, spíš mi vysvětli, jak se znáte vy dva."Kane na mě hleděl s jedním zdviženým obočím.
"Na začátku školního roku sme se seznámili při uvítání."Vysvětlil Hirou.
"Jo, ale teď už byste se mohli ztišit a navíc, příště pozdrav i jiné osoby, které znáš."Otočil jsem se na druhou stranu. Seděl zde student z krátkýma rozcuchanýma černýma vlasama a modrýma očima.
"Ichise Fujitoshakino, dlouho sme se neviděli." Usmál jsem se na S-ko, které mi na začátku roku posbíralo noty a přihlášku, když se mi rozletěly po chodníku ve městě.
"Jo, pokecáme potom, teď nech svoje spolužačky hrát." Usadil jsem se v rudém křesle, zatímco mě Kane sledoval s pokleslou čelistí a poslouchal jsem začátek skladby. Rox měla dlouhé rudé vlasy spletené do dlouhého copu, který měla ozdobený drobnými kvítky, na sobě měla dlouhou černou sukni s rozparkem u pravého boku a vrchní díl plavek s barevnými, jakoby indiánskými vzory. Černoška měla černé plavky a k nim barevnou sukni, pod kterou měla navíc kožené kalhoty. Sladěné byly dobře. Když začala Roxiina parťačka hrát, všechno utichlo. Následně po nějaké chvíli začala hrát Rox. Docela jim to spolu šlo, přestože skladba byla taková zvláštní s nádechem indiánů, dost pomalá, ale většině lidí se líbila.
"Jsou dobré…"Slyšel jsem za sebou hlas Hiroua. Jeho pohled směřoval především na Roxie, která držela dost zvláštní flétnu a vlnila se v bocích. Jen jsem se usmál a zatleskal, neboť skladba skončila. Následovali další, postupně se na pódiu vystřídalo asi deset párů, až sme přišli na řadu my s Kanem. Obecenstvu se to líbilo, zrovna v polovině naší zkoušky vešel do sálu ředitel po boku s Rikou-sensei a Yinguui-senseiem. Naštěstí byla skladba u konce, sbalili sme si nástroje a opustili pódium.
"Tákže… máme tu druhé a třetí ročníky?" Rikanahetsu si stoupla na pódium a rozhlédla se kolem sebe.
"Jako první půjdou Lee Masanagi a Rayley Walner, venku na nástěnce je vyvěšen pořadník, poprosím, abyste dvě vystoupení před tím vaším byli vždy nachystaní v zákulisí. Tento rok zasedne do hodnotící komise pan ředitel, já a nový kantor Yinguui Natsu. Přijede i tříčlenná komise z akademie muzických umění v Tokiu, jsou to vážení kantoři s vytříbeným vkusem, takže vás poprosím, abyste se zdrželi nějaký problémů, ale doufám, že jakožto dospělí lidé, na to myslíte. Já myslím…že je to tak všechno. V době vystoupení můžete být buďto tady v sále a v tichosti pozorovat, nebo můžete jít ven, ale dávejte si pozor na čas. Kdo nedorazí včas ke zkoušce, bude mít sníženou známku, to samé platí pro toho, kdo bude zde v sále vyrušovat. Můžete jít." Někteří se sbalili a opustili sál. Sledoval jsem dav lidí, jak směřuje ke dveřím, brzy to celé propukne…


Postával jsem v zákulisí a opíral se o nějaký sloup.
Ani ne za čtvrt minuty po proslovu Riky se ke mně přiřítil nějaký kluk. "Keii, jsme druzí. Jsi připraven? Je škoda, že jsme nestihli trénovat spolu, ale nějak to musíme zvládnout, máš svoje noty, co jsem ti posílal?"
Aha… s tímhle jsem asi ve skupině.
"Posílal?" Zvedl jsem obočí. To asi myslí ty papíry, co když se mi váleli na pianu, tak jsem je shrnul a dál si jich nevšímal?
Vyvalil oči "Děláš si srandu že jo? Žes to cvičil aspoň sám? Pokud nemáš noty, nevadí, pro jistotu jsem je vzal já" podal mi pár papírů. Vzal jsem je a nezaujatě si je prohlídnul.
"Nevypadá to složitě, to zvládnu."
"Takže tys to necvičil?" Zděšeně se na mě díval
"Ne. Hele co máš za problém. Prostě se starej o svoje noty, a abys to neposral jo." Povzdechl jsem si
Zhluboka se nadechl a vyrval mi noty z ruky.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama