Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 38

22. října 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 38




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová





Leknutím jsem nadskočil, když mě zapípal mobil. Roztřeseně jsem ho vzal a přečetl zprávu.
"Tak jdeš nebo co." od Keie
Překvapeně jsem hleděl na mobil. Pak jsem se sebral a nenápadně změnil pokoj.

Další týden, čtvrtek. Den zkoušek.
Bylo kolem desáté hodiny, žáci klidně přecházeli po chodbách z jedné učebny do druhé, někteří se dokonce zastavili a sladili své nástroje v rytmu krátkých melodií, jiní spěchali na další vyučování, neboť někteří učitelé chodili o chvíli dřív, aby mohli skončit hodinu dříve kvůli obědu. Každý však minimálně jednou prošel kolem velkého zrcadlového sálu v přízemí školy. Většinou zde bylo při škaredém počasí na začátku roku uvítání studentů a sem tam sem chodily taneční skupiny, nebo zde díky dobré akustice cvičili zpěváci, jinak byl prostor nevyužitý.
Právě jsem procházel chodbou, spěchal jsem směrem k ředitelně, potřeboval jsem něco nutně vyřídit s hlavou školy. Naneštěstí mi sekretářka řekla, že se ředitel od rána v ředitelně objevil tak na deset minut, pak si vzal nějakou obrovskou tašku a zmizel.
"On si ze mě asi dělá prdel... to jen na ryby, nebo co? Zrovna, když ho tak nutně potřebuju...! To snad není pravda!"Nadával jsem potichu, ani jsem si nevšiml, že jsem obešel dveře do učebny, kde jsem měl za chvíli hodinu. Místo toho jsem zahnul právě do zrcadlového sálu. Zvedl jsem pohled s úmyslem, že se půjdu posadit na místo v učebně, místo toho jsem zaraženě hleděl na spoustu zrcadel a mezi nimi muže s afrem navlečeného do modré kombinézy.
"Ale to přece..."zamířil jsem k muži, který měl sluchátka v uších a s hadrou v ruce leštil zrcadla. Zlehka jsem mu poklepal na rameno. Muž si strhl sluchátka z uší a otočil se ke mně
"Ano mladíku?" Zeptal se. Já mu zamával papírem v ruce před obličejem
"Pane řediteli, sháněl jsem vás v ředitelně, tam mi řekli, že jste tam dneska skoro nebyl..."
"Hochu, jestli nevidíš, já jsem školník, s papíry běž za ředitelem, navíc na tohle nemám čas..."prohlásil rozhodně. Jen jsem nechápavě zakroutil hlavou.
"A-aha... a proč?"
"Protože tu leštím podlahy!" Až teď jsem si všiml kartáčů, které měl ředitel-školník přivázané k nohám zespodu. Pomalu se klouzavým pohybem přesouval po parketách kolem mě. Jen mi po čele stekla ledová kapka
"Dobře... a myslíte, že bych mohl mluvit s ředitelem?" Na moment jsem pohlédl z okna, když se za mnou ozval trhavý zvuk, jako když se rozlepuje suchý zip. Nechápavě jsem sledoval, jak ze sebe ředitel jedním pohybem strhl modrou kombinézu, pod kterou měl rifle a svoje růžové tričko s nějakým bílým nápisem.
"Náš školník mi říkal, že se mnou chceš mluvit Rene... tak povídej, copak tě trápí?" Položil mi ruku kolem ramen, mně jen zčernalo čelo
"No, ve skutečnosti jsem jen chtěl od vás podpis... Můj otčím chce nějaké potvrzení, že zde opravdu studuju... Nevím co si myslí." Jen jsem mu ukázal papír. Pozorně si jej pročetl. Bylo vidět, že je zklamaný, že mi nemůže nějak poradit nebo pomoct, já byl rád...
"Dobře no...Tak tedy, jestli je to vše-"
"Počkat, ještě něco..."ředitelovi se rozzářila očička, "chtěl jsem jen vědět, na minulp škole jsem absolvoval něco jako dva roky matematiky... napadlo mě, jestli bych nemohl místo do matiky chodit na hodiny japonštiny."Ředitel se poškrábal v porostu na bradě.
"Nějak to nechápu..."jen jsem se chytil za hlavu.
"Chodil jsem na jedny hodiny matiky pro první ročník a navíc jsem chodil do matematiky pro druhý ročník."vypadalo to, že ředitel hodně přemýšlí, proto jsem trpělivě čekal. Jiní by byli nervózní, že nestíhají hodinu, já měl již předem vymyšlenou výmluvu, bylo mi jasné, že to bude na dlouho.
"Jo, to by myslím šlo... Stav se odpoledne v kanceláři a nějak to vymyslíme." Jen jsem přikývl, vzal si podepsaný papír a odešel na hodinu. Hned po vstupu do třídy se na mě upíral pár zelených očí.
"Jdete pozdě pane Itokki..."škodolibě se ušklíbl, bylo vidět, že pro mě vymýšlí nějaký další trest. Ukázal jsem mu podepsaný papír s úsměvem na tváři.
"Byl jsem za panem ředitelem, nechat si podepsat tento papír. Trochu jsme se zakecali..." Nevinně jsem se poškrábal na hlavě.
"Ten kluk si ze mě snad dělá srandu..." pomyslel jsem si a mávnutím ruky jsem ho poslal do lavice.
"Dobrá, tak tedy se všichni zvedněte, vemte si svoje věci a společně se přesuneme do velkého sálu..." Všiml jsem si nechápavého pohledu toho kluka, co přišel pozdě. V hlavě se mi vybavily všechny informace o něm.
"Nějaký problém kolego Itokkine?"Dostal tik do oka, nevím proč, ale štvaní studentů mi činilo hluboko uvnitř takový povznášející pocit. Měl bych se za to asi stydět, co? ... Ne, jsou to jen hloupí studenti.
"No... vlastně by tu něco bylo..." odvážil se stoupnout si proti mě, zpříma se mi díval do očí. Jen jsem si založil ruce na hrudníku a sedl si na stůl.
"No tak prosím... povídejte, co máte na srdci?" pobídl jsem ho rukou, aby mluvil.
"Mám problém s vámi... aniž by vám někdo něco říkal, nejradši byste ho hned nechal po škole. Jsem Angličan a to co vy mi tu předvádíte mi příjde jako shazování sebe samého. Navíc váš přístup k čemukoliv kolem je nezaujatý, kdybych si tu například rozbil hlavu o lavici a moji spolužáci by do mě začali kopat, vy byste jen v klidu pokrčil rameny a začal si balit své věci." Díval jsem se na něj s jedním zdviženým obočím, už mi bylo jasné, proč jej přijali na jednu z nejlepších anglických univerzit. Jeho pozorovací schopnosti byly opravdu pozoruhodné.
"A co s tím vaším problémem hodláte dělat?" Bylo vidět, že mu to trochu vzalo vítr z plachet. Musel jsem se usmát.
"Dobrá, tak si tedy všichni vemte věci a jdeme..." společně se studenty jsme se přesunuli do velkého sálu. Šel jsem jako poslední, přede mnou se vláčel Itokki.
"Kolego, nechtěl jsem vaše mužné anglické ego nějak poškodit a zostudit, čímž se vám samozřejmě ale neomlouvám. Doufám, že jste do budoucna pochopil, že si nemáte k učiteli něco podobného dovolovat..." otočil se ke mě s ďábelským úšklebkem.
"A co vaše otisklá dlaň na hrudníku?" Jak o tom sakra ví? Cítil jsem, jak rudnu vzteky. Ani jsem si to neuvědomil, o několik rychlých vteřin později moje ruka přistála na Itokkinově tváři. Překvapeně na mě zíral.
"Tak poslouchej ty jedno nevychované britské pískle... Za tohle budeš do konce školního roku po škole!" Nasraný jsem odešel

Ještě chvíli jsem zaraženě zíral před sebe, vážně mi vlepil facku? Můj nechápavý pohled se postupně roztáhl do širokého úsměvu.
"Ale stálo to za to!" Radostně jsem si poskočil, vzal si věci a vešel za ostatními do sálu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama