Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 34

24. září 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 34



Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová





Tiše jsem syknul místo něj, jelikož on byl v bezvědomí. Pomohl jsem mu si nějak pohodlně lehnout. Sebral jsem mu z rukou přilepené papírky od čokolády a hodil jsem mu je na stůl. Skříňku jsem mu zavřel a unaveně jsem pak odešel do svého… stanu.


Výrazně se ochladilo, bylo skoro jedenáct hodin, když mě Yinguui- sensei konečně po náročném výslechu propustil. "Co si o sobě ten chlap myslí?! Takhle mě zdržet, já ráno vstávám do školy! Navíc se mě vyptával na samé kraviny. Je trapný." Pomyslel jsem si, posbíral před školou zbytky mého oblečení, které jsem po tmě našel a vypravil se do pokoje. Jen jsem viděl slabé světlo baterky ve stanu, bylo mi jasné, že Kane už dávno spí. Nemohl jsem si ale jít lehnout jen tak, proto jsem nejdřív oknem proskočil do pokoje a namířil si to rovnou do koupelny. Naložil jsem se do vany, kde jsem taky usnul, naprosto nečekaně, neplánovaně. K mému velkému překvapení, jsem se do rána neutopil, jen mi teklo z nosu, když jsem vstával z ledově studené vody. "Pacháda…"smrkal jsem do toaletního papíru, zatímco jsem vycházel kolem páté hodiny z koupelny, "jestě chytým hned pchvní týden chýmu… To ci nemůšu dovolit, potchrebuju udýchat skousky…" Můj hlas a celkově mluva, byla naprosto strašná. Vyšel jsem do pokoje a vyklonil se z okna. Ze stanu právě vylézal rozklepaný Kane, choulící se do své peřiny, k tomu mě probodával vražedným pohledem. Bylo mi jasné, že další den strávíme naštvaní jeden na druhého. "Ty…!Kvůli tobě jsem si šel dneska lehnout do stanu a ty si mě tam nechal!!" Vysmrkal jsem se do toaletního papíru a hodil jej k sobě do koše. "Omchlouvam se…" zakašlal jsem a dost uboze se na něj usmál. "Máš rýmu co?" "Cho…Teda jo…" Přiznal jsem s pohledem stočeným do boku. Kane si jen povzdychl. "Raději mi řekni, v kolik jsi včera přišel?" Pomohl jsem Kanemu prolézt oknem do pokoje a zavřel za ním. Chytil jsem si nos, aby mi bylo aspoň trochu rozumět. "Asi kolem jedenácté… Usnul jsem ve vaně."Doplnil jsem ještě a sedl si na svoji postel. "Dobře… No, tady máš zásobu kapesníčků, odpoledne nahrajeme ten náš song, doladíme to, aby to bylo co nejdřív dodělané." Hodil po mě tašku papírových kapesníků. "Díky…" "V pohodě, na hodinu si ještě lehneme a potom vyrazíme do školy." Rozhodl můj spolubydlící a se svou peřinou zamířil zpátky do stanu. Já mu šel v patách, přitom si nos utíral do kapesníku.


Celou noc jsem nespal, a přemýšlel nad včerejším rozhovorem s tím mladým studentem. Celkem mě zaujal, i když nezačal zrovna nejlíp. Byl cizinec, nový ve škole a vskutku talentovaný, jak jsem se dočetl v jeho spisech, které jsem si kvůli poškolákům musel sehnat u třídních učitelů. Uměl hrát hned na několik nástrojů, takto schopného člověka bych potřeboval ve školním sboru, který jsem měl podle Maxe vést. "Nejhorší rozhodnutí, jaké mohl ten naivní blázen učinit." Pomyslel jsem si a otočil se na své pohovce. Venku se pomalu začínalo rozednívat a mě tak čekal další den ve škole, za katedrou s plnou třídou natvrdlých rozmazlených fracků hned první hodinu. "Bože… Asi jsem měl cestovat po světě, nebo začít vyučováním ve školce, bylo by to jednodušší po dlouhé době dovolené a navíc bych vstával později a taky chodil dříve domů… mám ještě šanci utéct." Zapřemýšlel jsem nahlas, ale při pohledu z okna, k němuž jsem se mezitím doplahočil, když jsem zahlédl skupinku studentů, kteří si po ránu šli zaběhat a Maxe, jak se sekačkou běhá po trávníku, jsem se musel usmát. "Neuteču, tentokrát ne…"rozhodl jsem se, udělal si kafe, vzal si cigarety a sedl si na balkón. V poklidu jsem vykouřil jednu cigaretu, zapil to kafem a šel se nachystat na vyučování. Po půl hodině… Směřoval jsem k hlavní budově, zatímco jsem si četl nějakou knihu, přes rameno měl přehozenou svoji tašku s věcmi a laptopem. Vedle mě se zastavil Max a zvědavě si mě prohlížel. "Co to čteš?" S klidem jsem na něj pohlédl a pokrčil rameny. "Jen si prohlížím obrázky."Prohlásil jsem a dál se rozešel ke škole.
"Počkej! Co děláš třetí hodinu?" Doběhl mě a tlačil sekačku vedle mě. Nevím, jak blbě to měl nastavené, ale tráva zpod sekačky mi letěla přímo na boty. "Ne, nepůjdu s tebou na kafe. Už jsem jedno měl a ty dobře víš, že jsem autista-" "Ano… zasraný autista, který když nemá věci přesně podle řádu, tak je rozhozený a nepříjemný na všechny kolem. Jen jsem tě chtěl pozvat k sobě do hodiny… Budu ve velké hudebně s třeťákama, takže se můžeš jít klidně podívat." Usmál se na mě. Abych se přiznal, Maxovu hru na bubny jsem vždy obdivoval, ale v tuto chvíli jsem měl myšlenky někde úplně jinde. "Uvidím, jak to budu všechno stíhat…"Řekl jsem pouze a vykročil na schody, které jsem bral po třech. Kolem mě se začínali stahovat studenti, někteří v dobré náladě, jiní trochu míň. "Natsu!"Zavolal na mě ještě z dálky. Otočil jsem se k němu přes rameno. "Užij si den!" Křikl a ukázal mi zvednutý palec. Jen jsem na něj mávl a pokračoval do školy. Hned při vstupu velkými dvoukřídlovými dveřmi z tmavého dřeva se zlatými klepadly ve tvaru houslových klíčů jste vešli do rozlehlé haly, z níž vedlo několik chodeb do přízemních učeben a pak velké dvojité schodiště, uprostřed nějž stála fontána. V hale bylo mnoho antických soch uměleckých múz s různými nástroji. Vydal jsem se po pravém schodišti, pak dále dlouhou chodbou až k větším šedým dveřím, které měly místo kliky houslové klíče a sem tam na nich visela velká sluchátka.
Otevřel jsem dveře a vešel do velkého nahrávacího studia, kde už na mě čekalo 14 studentů z druhého ročníku třídy E, jinými slovy ti nejlepší z přijímacích zkoušek. V klidu se mezi sebou bavili, jako bych tam ani nebyl, proto jsem si mezitím vybalil svoje věci, tašku položil na zem, vedle mixážního pultu a otočil se zpátky ke studentům, abych si je prohlédl, než mi začnou věnovat alespoň část svojí pozornosti. Poznal jsem mezi nimi toho drobného týpka, kterého jsem předtím zachránil z té skříňky v hudebně. Seděl na jedné ze dvou velkých pohovek a sledoval poočku kluka s polovinou svého těla v sádře. I několik dalších mělo zranění, ale ne tak vážné. Vlastně ten v té sádře byl ten samý, co jsem ho tehdy viděl běžet tou chodbou s řevem.
"Dobrý den, jmenuji se Natsu Yinguui-" Chtěl jsem se představit, do řeči mi však skočila ona sádrová polo mumie.
"Koho to zajímá, seděni si, než přijde učitel. Kdybych věděl, že se ten chlap bude tak flákat, mohl jsem dávno tohohle prcka zmlátit svojí francouzskou holí."Některým došlo, že já jsem učitel, bohužel tenhle byl asi opravdu extrémně vypatlaný. Jeho taktéž zmrzačení poskoci mu pomohli na nohy a společně se blížili k nebohé oběti v podobě onoho hocha.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama