Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 31

27. srpna 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 31


Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová





Kane se snažil nevyjadřovat a dál si všímat omítání, ale po chvíli to už nevydržel a začal se co nejtišeji chichotat.
Měl jsem omítku snad úplně všude, troufl bych si říct, že i na místech, kde byste omítku nečekali, přiznám se, ani já ji tam nečekal a nebylo to ani trochu příjemné. Snažil jsem se vyškrábat na nohy, s kýblem na noze se to zdálo nemožné. Přesto jsem nic neříkal, ani neřval, nenadával, místo toho jsem se nahnul, abych viděl, co se děje v pokoji. Kane se usmíval a to bylo dobré znamení. Sám jsem se musel zasmát své blbosti.
"Jsi v pořádku?" Ozval se nade mnou starší hlas. Vzhlédl jsem, nade mnou stál muž s černýma vlasama a zelenýma očima.
"Nic mi není… Děkuju." Pomohl mi na nohy.
"Fajn… To jsem rád," řekl nezaujatě a sledoval stopy od omítky směřující od našeho pokoje po celé chodbě, "Vy jste ti s tou stavbou? Jak jste pokročili s první zkouškou, že máte tolik času stavit?"
"No…"
"A co ostatní úkoly?"
"Ono to…"
"Neměli byste myslet na kraviny a začít se věnovat škole."
"Ale-"
"Doufám, že to dostavíte co nejdřív." Poznamenal ještě a následně odešel. Díval jsem se za ním s nasraným pohledem.
"Kdo si myslí, že je? Ředitel nám tuhle stavbu povolil a on mi tu bude dávat kárání o tom kdy se mám učit? Chce kopnout?" Řekl jsem víc nahlas, než jsem potřeboval.
"Výborně, setkáme se kolem šesté v učebně 344." Vrátil se, nalepil mi na čelo výstražný žlutý papírek a odešel. Slepil jsem si papírek z čela a pozorně se na něj podíval.
"No… tohle nevypadá dobře…" Poškrábal jsem se na hlavě a dobelhal se do pokoje.
"Hele, Kane, myslíš, že bys mi mohl pomoct?" Sedl jsem si na židli a nastavil nohu s kýblem.
Kane se na mě zvědavě a ironicky podíval.
"A myslíš, že to zvládnu?"
"Ale Kane…" Nevinně jsem se poškrábal na hlavě, přitom se usmál, "Prosím, vím, že jsi, odpusť, malého vzrůstu, ale vím, že jsi silný dost."
Kane se zasmál. "Dělám si prdel. Samo, že pomůžu" Kane uchytil kýbl za okraje a začal tahat. Malta díkybohu ještě nezaschla, takže to šlo celkem jednoduše ještě sundat. Jen Ren měl kolem boty a nohavice, velkou vrstvu malty.
"Díky Kane.." Usmál jsem se
"V pohodě." Zasmál se on a špachtlí dal aspoň část malty zpátky do kýble.

Bylo šest odpoledne, což znamená… čas na podělanej fotbal. Jak mi poručil říďa. Sedl jsem si na lavku a čuměl kolem. Na druhé straně hřiště jsem viděl, jak se prochází ředitel a spokojeně se na mě usmívá.
Zakroutil bych mu krkem pošukovi!
Chvíli jsem čuměl, jak se nějaký opice honí za míčem. Po dvaceti-pěti minutách se asi vyhlásil desetiminutový poločas. Přiběhl ke mně nějaký hnědovlasý, asi 175 centimetrů vysoký kluk. Usmál se na mě.
"Já jsem William Chiberi. Jsem ze třetího ročníku. Ty jsi Kei Machiko nemám pravdu?" Jen jsem s nezájmem přikývl. Co po mě sakra chce tenhle debil?
"Asi ti už učitelé řekli, že vzhledem k lichému počtu lidí ve třídě jak u speciálních tříd, tak u mé třídy, tak máme my dva tvořit skupinku na první zkoušku. Těším se na spolupráci" Usmál se a natáhl ke mně ruku.
Nechápavě jsem ho probodl pohledem. Děláte si srandu? Takže nejdřív ten prcek, pak práce u školníka, pak fotbal a najednou mám dělat s chudákem? To fakt nehrozí.
Ten kluk po chvíli ruku stáhl a normálně se po Japonsku zdvořilostně uklonil.
"Hraju na piano a housle. Vymysli něco, co se bude dát hrát, a pokud možno co se bude dát poslouchat." Mávl jsem na něj rukou, jakože je mi to jedno, zvedl se a prostě odešel.
Ten kluk na mě ještě chvíli nechápavě hleděl. Trenér na mě cosi pořvával, že tam musím být do sedmi, ale na to mu z vysoka se*u.
"kampak máš namířeno?" Na mém rameni se objevila ruka. Když jsem se otočil, viděl jsem ředitele.
A do prdele… Protočil jsem očima. "Když jsi opustil fotbal předčasně, zapomněl jsi, že jsi po škole? A hoďku mi budeš pomáhat." Prohlásil spokojeně. Chytil si límec růžového trička a s trhnutím ze sebe zhodil veškeré ošacení, raději jsem si zakryl oči s domněním, že pod tím nic nemá, měl na sobě však modrou kombinézu.
"A-ale já mám pomáhat školníkovi…"Odpověděl jsem zaraženě.
"Koukáš na něj a taky na opraváře, údržbáře, zahradníka-"
"Na úchyla roku…" Poznamenal jsem.
"Další hodina po škole." Poznamenal ředitel a školník v jedné osobě, vzal mě za ruku, to jsem znechuceně zkřivil obličej, a táhl mě pryč.

Stačilo už jen počkat, až nová omítka zaschne, proto jsme se rozhodli jít s našimi nástroji k malému rybníku za internátem, přesněji do altánku na jeho břehu.
"Takže… Jak jsi pokročil s naším duetem?" Zeptal jsem se Kaneho. Právě se probíral svýma notama a přepisoval je s kytarou položenou vedle sebe. Já hledal svoje, již dokončené noty.
"Ještě to chce pár úprav, ale spíš bych si poslechl to tvoje…" Zvědavě se na mě podíval. Hrdě jsem mu podal své noty, ze slušnosti si je prohlédl, ale bylo vidět, že jim nerozumí ani trochu. Jen jsem se usmál a pokynul mu, aby mi je držel. Začal jsem hrát, a když jsem skončil, měl jsem zavřené oči a jen si užíval poslední doznívající tóny mého saxofonu. Poté co jsem oči otevřel, jsem jen nechápavě sledoval svého spolubydlícího, jak zuřivě přepisuje noty dopisuje další řádky a pevně se soustředí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama