Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 30

20. srpna 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 30


Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová






Celou dobu našeho samostudia v matematice jsem tiše seděl v zadní lavici a přepisoval své noty pro náš duet s Kanem. Chybělo už jen několik posledních úprav a celé dílo bylo hotové.
"Čau Rene, jak to jde?" Naproti mně si sedla ta dívka, co se se mnou seznámila už první den, jen jsem se snažil, vybavit si její jméno.
"… Roxie, že?" Zeptal jsem se dost nejistě.
"Ano," Usmála se a nahlédla do mých not, při zjištění, jak strašně škrábu, kdy něco píšu a že těm notám nerozumí si raději sedla zpátky na židli a nic neříkala, "Máš moc práce? To je do toho úkolu, co nám dal
Tomachika? S kým jsi vlastně ve skupině." Celou dobu jsem se usmíval, byla na můj vkus až moc ukecaná, ale moje povaha by mi nikdy nedovolila ji odehnat, nebo jí něco říct, proto jsem jí slušně na jednotlivé otázky odpověděl.
"Už to skoro mám, ano je to ten úkol a jsem ve dvojici se svým spolubydlícím. S kým jsi ty?"
"Nevím, dali mě do skupiny s nějakým S-kem… Určitě je namyšlený a hlavně trapný." Protočila panenky a sedla si na lavici naproti. Bylo vidět, že sice respektuje školní uniformu, ale jen do jisté míry. Pro dnešek zvolila vyčesané vlasy sepnuté sponami, neměla sukni, jako ostatní dívky, místo toho měla modročerné kárované kalhoty, jako někteří chlapci s volně visícími kšandami podél boků, na sobě měla bílé tričko a na něm rozepnutou modrou vestu, kolem krku velká bílá sluchátka. "Opravdu zajímavá postavička…"Pomyslel jsem si a dál si hleděl not.
"Můžu?" Zeptala se Roxie a ukázala na moje noty. S kývnutím jsem jí je podal, ona je vzala, vytáhla si z tašky malý laptop a našla si nějaký program. Sledoval jsem ji asi pět minut, jak něco ukládá, stahuje, vytváří a já nevím co ještě. Tenhle program se mi každopádně zamlouval, takový ještě nemám. Když byla hotová, zapojila svá sluchátka a dala mi je na hlavu.
"A co teď?" Zeptal jsem se.
"Teď napíšu heslo, které je strašně složité, vyžaduje soustředění a naprosté ticho… a zná ho jen má rodina." Kolem nás se seběhla skupinka lidí, napjatě sledovali Roxie, jejíž prsty se blížíli ke klávesnici. Úplně jsem zapomněl mrkat, aby mi náhodou nějaké písmeno či číslice neunikla.
"…enter." Pronesla hrdě a zmáčkla klávesu. Skupinka kolem mě se zřítila k zemi, mě jen po čele stekla ledová kapka. Hudba ve sluchátkách začala hrát, slyšel jsem svoji složenou upravenou píseň, zvuk saxofonu mi nikdy nepřipadal tak čistý.
"No jo, moderní technika…"Pomyslel jsem si a se zavřenýma očima si vychutnával svoji skladbu. Když skončila, upravil jsem ještě pár not, které úplně neseděli, Roxie to upravila v programu a vše bylo hotové.
"Je to dobrá skladba na začátečníka." Usmála se na mě Roxie, následně zjistila, že již na svém místě nesedím. Sebral jsem si v rychlosti svoji tašku, pobral svoje noty a řítil se ke dveřím akorát v momentě, kdy začalo zvonit na konec hodiny.
"Promiň, musím to ukázat svému spolubydlícímu, ale děkuju!!"Stačil jsem ještě zpětně křiknout, než mě mé rozběhnuté nohy vynesly ze třídy.
"Rádo se stalo, přeji vám oběma hodně štěstí!"
Byl jsem vyflusnut do třídy. A ještě zesměšněn… No jako dobře, sám bych řekl, že jsem se ztratil, ale tohle posral. Celá třída se mi takhle vysmála. Normálně by to přešli bez povšimnutí, jelikož prostě všichni ve třídě ví, že se o mě vždycky postarají ti čtyři. A teď se i vysmějou? Divím se, že na to mají žaludek.
Nějak jsem celý den učivo nevnímal… Zatraceně já tady budu otročit pro nějaký S-ko…
-Zatraceně jak se ten blbec jmenuje? Milostpán se ještě nepochlubil, jak mu říkají… Počkat… proč mě neochraňuje Ren?! To jsem úplně blbej?! I když teď jsme rozhádaní tak… sakra to taky nebude na věčnost! Pane bože! Co jsem si to dělal! Když to teď vezmu zpátky, tak na mě zaútočí ještě ten blb, jelikož mě před sebou nebude muset bránit co?! Kane, co ty jsi za idiota…- Káralo mě moje vnitřní já.
-Přepral by dvoumetrový Ren dvoumetrové S-ko?-
"Aa-ah, že já se vůbec snažím…" povzdychnul jsem si
Kopat si svůj vlastní hrob… tak se tomu říká, že?
Nějak, ani jsem to nepostřehl, skončila škola.
-Zapoj svůj organismus do života Kane!- zařval jsem na sebe v duchu
Vstal jsem z lavice a vyšel na chodbu, ani jsem si nevšimnul, že sám ředitel, mimo jiných, se přijel podívat na tři vyřízené vysokoškoláky, co leželi nehnutě někde na podlaze, ještě po jisté dvoumetrové obludě.
-Musíš dodělat hudbu na zkoušku, dodělat pokoj, nahodit omítku, vymalovat…- říkal jsem si své úkoly.
Pane bože, kdy to mám stihnout!? No spíš nebyl dobrý nápad hned z kraje roku začít stavět… ehm, přestavovat náš pokoj, nějak ani nevím jak, najednou jsem stál před pokojem. Pokrčil jsem rameny a vešel dovnitř. Ren už vevnitř byl a už omítal. Hrdě jsem se usmál. Mám skvělého spolubydlícího. Jen kdyby měl víc tolerance… Ne že bych já byl dokonalý, alé… (ne že bych nebyl)
Převlíkl jsem se do monterek a pomohl mu s omítáním…
Když tak nad tím přemýšlím… asi bych byl na sebe ještě víc nasranej, kdybychom se s Renem usmířili nějak brzo…. No spíš bych byl víc nasranej na to S-ko, to von byl… to on mě… TO ON!
Po očku jsem sledoval svého spolubydlícího, který jen kousek ode mě omítal zeď.
"Vypadá to, že je na mě naštvaný, nechápu proč, to já byl naštvaný, ne on… Ale až uslyší tu skladbu, jistě se usmíříme." Hrdě jsem se usmál a dál v tichosti omítal zeď. Když byl konec, s úlevou jsem se šel omýt a následně jsem si venku uvařil v našem kotlíku kafe.
"Ehm… dáš si taky kafe?" Zeptal jsem se Kaneho, snažíc se při tom, aby můj tón hlasu zněl lhostejně.
"Můžou vůbec tak malý lidé pít kafe…?" Pomyslel jsem si. Jakoby slyšel moje myšlenky, probodl mě zlostným pohledem.
"Ne díky!" Odpověděl nasupeně.
"Fajn…"
Otočil se zpátky ke zdi a dál omítal.
"Víš, Rene, že tvůj tón hlasu úplně může prozradit, na co právě myslíš? A jako, i když se na to vážně nezdám, je mi dvacet, stejně jako tobě. Takže prosím, mohl bys mě přestat podceňovat i když se jedná o podělaný kafe? Umím se o sebe postarat sám!" Křikl, najednou ale sklopil hlavu, div si omítku nenapatlal na hlavu. "…Teda… jak v čem…" povzdychl si tiše.

"Promiň mi to, tak jsem to nemyslel…" Rychle jsem přemýšlel, jak ho převést na jiné téma. Vzpomněl jsem si na svoji část našeho duetu. Rychle jsem se rozeběhl přes pokoj do chodby, kde jsem měl tašku s notama, jenže jsem si nějak nevšiml kýblu s maltou a nohou šlápl přímo do něj. Aby toho nebylo málo, podjely mi nohy a já vyjel až na chodbu, kde jsem narazil do zdi naproti našeho pokoje.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tayusha / Tayo Hatake Tayusha / Tayo Hatake | Web | 21. srpna 2014 v 13:12 | Reagovat

Tak, konečně to mám dočtené. Sakra vy mě zabijete. :D
Mám pocit, že jsem tu nebyla milion let, kolik toho přibilo. (Potěš, koště, protože, jsem ten nejlínější člověk na světě a to jako fakt.) Navíc jsem si nemohla vzpomenout který díl jsem četla naposled, tak jsem vsadila na svůj komentář. (Chyba lávky. Shit.) No, tak jsem si znovu přečetla pár dílů. To se stane. :D Každopádně, .. holky, sakra. Pořád to máte děsně krátké ty díly. Ani jsem nestíhala přepínat písničky, jak jsem se začetla. :D

A vole najednou konec.

Chci další díl. A to co chcete vy mě dakt nezajímá. :D
Další díl, prosííím. <3

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 13:32 | Reagovat

[1]: Hehe xDD jakože nechci nic říkat, ale na kravinydvoudusi.blog.cz je už díl 38 ^^

3 Tayusha / Tayo Hatake Tayusha / Tayo Hatake | Web | 22. srpna 2014 v 12:15 | Reagovat

[2]: OH, bravísimo. Jdu tam. A už se nikdy nevrátím. Zbohem! :D

4 Saskie Saskie | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 13:17 | Reagovat

[3]: ne že bych se s tím nemohla smířit když je to taky můj blog xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama