Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 29

13. srpna 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 29


Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová




"Děkuji, že jste ho doprovodil, ale proč nejste ve třídě Vy?" Zvedl na mě učitel obočí.
"Logicky. Šel jsem snad s ním ne?" hodil jsem po něm otrávenej pohled a zavřel dveře. Teď abych šel do třídy já, že? Zívl jsem si. Hmm… no vyspím se aspoň v hodině. Řekl jsem si a vešel do svý třídy.

Bylo asi pět minut po zvonění, když jsem procházel chodbou rovnou do třídy studentů se speciálními požadavky a podobnými věcmi, oni sami o sobě byli speciální, proto je možná nazývali S-kama. Za velkými francouzskými okny na pravé straně chodby, kterými prostupovalo světlo z venku, se pomalu stahovala černá mračna.
"Brzy přijde něco velikého…"Pomyslel si a vzal za zlatou kliku dvoukřídlových bílých dveří, které pomalu otevřel a vešel dovnitř. Bylo zde ticho, na třídu studentů až nezvyklé ticho. Zbohatlým rozmazleným studentům jejich ego a arogantní chování nedovolovalo bavit se s jinými.
"Dobré ráno studenti…"Třída nebyla veliká, měl zde svůj stůl, za ním pohodlnou kolečkovou židli. Studenti před ní, seděli na pohovkách, či v křeslech vždy ve vhodných vzdálenostech od sebe. Nikdo mu na jeho pozdrav neodpověděl. Jakoby si jej ani nevšimli, bylo to snad s tím, že mu knihy zakrývaly hlavu, jak si je opíral o rameno, či tím, že všichni byli soustředěni na svoji práci.
Sedl si na kraj svého stolu a rozhlédl se po třídě.
"Znovu vám přeji dobré ráno studenti…" Zopakoval svůj pozdrav. Několik chlapců k němu zvedlo pohled, pár děvčat se za ním otočilo, ale jinak ho dál ignorovali. To však nevěděli, že jejich učitel ignorování nesnáší, přestože sám ostatní ignorovat může. Vytáhl ze své kabely velký tlampač, zhluboka se nadechl a přiložil ho ke rtům.
"Dobré ráno!!!" Zaječel, tlampač jeho silný hlas zdvojnásobil, až se všichni museli chytat za hlavu.
"Dělá si srandu?!"
"Co po nás sakra chce?"
"Kdo to ku*va je??!!" Všichni rozzuřeně pozorovali Natsua, který v klidu seděl na stole.

"Dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Natsu Yinguui a budu vás od dnešního dne, až do konce tohoto překrásného roku učit. Budu vás vyučovat hodiny klavíru a navíc mám milou povinnost vás rozdělit do skupin, což vám váš učitel včera asi zapomněl sdělit." Všichni na sebe nechápavě pohlédli, nikdo nechápal co se děje.
"Jak to myslíš do skupin?" Ozval se malý blonďatý modrooký kluk, který vypadal, jakoby do deseti neuměl napočítat, ale to mohlo být Natsuovi jedno. Řád školy mu zakazoval se k těmto studentům nějak vyjadřovat. Dokud měla škola z jejich studia peníze, nemohl nikdo nic říct.
"Ty jsi…?" Natsu nahlédl do svých papírů. Sledoval při tom poočku vedlejší šoupací dveře, za nimiž seděly nachystané služebné, které na zavolání přišly pomoci svému nadřízenému.
"Jsem Lee Masanagi, ale to je tady všem známé." Zazubil se na ostatní, kteří ho provrtávali pohledem. Nikdo ho zde neměl rád. Vždy měl nejvíc keců a byl celkově otravný.
"Jistě… Až do dnešního dne jsem přežil i bez toho, aniž bych to věděl, ale jak myslíš… Dobrá Lee, ty budeš třeba… třeba…"Znovu zalistoval v papírech, hledal vhodného kandidáta, nemohl si však nevšimnout, jak se všichni studenti nervózně vrtí a nejradši by všichni utekli ke svým služkám, za něž by se schovali před Leem.
Natsu to vzdal a vytáhl z hromady papírů namátkově jeden.
"Mám to! Rayley Walner, díky chlapče, že ses dobrovolně přihlásil." Všichni si oddychli, jen Rayley zůstal zaraženě sedět a vypadal, že by se nejradši zahrabal, když na něj Lee zamával.
"Bože… proč já…"Rukou si prohrábl po ramena dlouhé tmavší blond až světle hnědé vlasy.
"Protože jste jistě rozumný mladý muž a věřím, že s tímto energickým hochem budete mít větší trpělivost než my všichni. To víte, má ruka osudu vždy vybírá správně a nakonec z vašeho souznění vznikne něco dokonalého" (nevzniklo…)
"Tak, koho tu máme-" Nedořekl větu, neboť se otevřel dveře třídy a dovnitř vešel mladý muž s dlouhými černými vlasy, jež měl stažené do culíku a s jasně světle modrýma očima. Spočinuli jeden na druhém nezaujatým pohledem. Student pouze povytáhl obočí a odešel si sednout do svého křesla, které obsazoval už tři roky. Natsu, ač by rád, nemohl to nechat jen tak, vzal tlampač a namířil jej přímo na něj.
"Jdete pozdě!" Zařval. Natsu na něj pohlédl, jakoby se nic nestalo, jen si prstem pročistil ucho, když mu v něm zalehlo.
"Našel jsem jednoho studenta bloudit na chodbě, tak jsem ho odvedl do jeho třídy…" Odpověděl nezaujatě.
"A koho to zajímá?! On ať si přijde pozdě, ale vy máte chodit včas! Měl jste mu ukázat kudy a sám jít hned do třídy. Jemu to možná omluví, ale vám ne." Vytáhl nějaký zápisník a zapsal si do něj pozdní příchod a navíc neomluvenou hodinu.
"Vaše jméno?" Pohlédl na něj přes brýle.
"Co když vám to neřeknu…?" Otázal se stejným tónem.
"Ale Keii!!! Nedělej drahoty!!" Všichni se nenávistně podívali na Leeho. Natsu se jen vítězně usmál a dohledal zbytek Keiova jména.
"Jste po škole, pane Machiko."
"To myslím nepůjde, já už mám domluvenou nějakou práci u ředitele."
"Výborně, my se s panem ředitelem nějak domluvíme, nemyslete si, že vám to projde. Budete po škole, i kdyby jste tu měl sedět v deset hodin večer!"
"Jo to určitě…"Uchechtnul se a protočil panenky.
"Slyšel jsem to, za to budete po škole dvě hodiny…"
"chcípni…"
"Tři hodiny, chcete, abych pokračoval?"
"Keii!!! Neriskuj to! Já nemůžu spát na pokoji sám!" Zařval Lee ublíženě.
"Ty drž hubu! Dejte mi klidně pět hodin, jen když se zbavím jeho!" Ukázal na Leeho, ten mohl jen vytřeštit oči.
"Ne, uděláme to jinak. Budeš mít domácí vězení a za trest ho strávíš s ním! Ještě sis to s těma pěti hodinama nerozmyslel?" Natsu měl škodolibý výraz, dostal Keie do kouta.
"To-tohle ale nemůžete!!! Domácí vězení?!!! Co to ku*va je?? To jsem nikdy v životě nedostal a navíc nejste moje matka, abyste mi něčím takovým mohl vůbec vyhrožovat!! Říkám vám, zkusila to jednou a víckrát už se neodvážila!"
"Dobře, máš měsíc domácího vězení a navíc tohle!" Vytáhl ze své tašky tlustou, snad dvou tisící stránkovou bichli a hodil ji před Keie na konferenční stolek, který pod tím náporem informací a všeho možného málem prasknul vejpůl.
"Tohle je jako ku*va co? Co to má sakra znamenat?" Zeptal se Kei a očima těkal mezi knihou a Natsuem
"Učivo prvního až třetího ročníku. Splníš to všechno a já tě z toho přezkouším, pokud odpovíš na otázky, projdeš do dalšího ročníku, pokud ne… propadáš a navíc budeš mít dost velké problémy… Doporučuji ti, aby sis zvykal mezi obyčejnými smrtelníky, tam totiž budeš od příštího semestru patřit. Mezi ty obyčejné. To bude tvým trestem!" Všichni viděli v Natsuovi v tu chvíli ďábla, oddechli si, když začalo zvonit a on se všemi svými věcmi opustil třídu. Jen na stole nechal papír, kde byli rozděleni do skupin po dvou až třech.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama