Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 26

23. července 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 26



Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová






"Mám to…"Našel jsem jeden svůj starý song, co jsem si kdysi sepsal.
"Co máš?" Zeptal se Kane, roztřesený jako ratlík s tikem v oku.
"Ale nic… pokračuj v práci." Odešel jsem se obléknout do koupelny a jako největší idiot nechal svoje noty na židličce, naprosto nechráněné a nehlídané.

Po očku jsem sledoval, jak zalézá do koupelny, pak jsem se potichu vyplížil ven a koukl na noty, které málem ze židle uletěly. Prohlédl jsem si noty, ale absolutně jsem jim nerozuměl. Noty pro saxofon jsou úplně jiný?!
Skoro až zhrozeně jsem koukal na papíry. Radši jsem je položil zpátky na židli a šel si zase sednout na tu mou.
Rozhlédl jsem se po pokoji. Pohled mi zůstal na kytaře vedle mého stolu. Vzal jsem ji a následně oprášil obal, ve kterém se kytara nacházela. Vytáhl jsem ji, a chvíli jsem na ni jen tak zíral, zhluboka jsem se nadechl, v mysli jsem si představil nějakou melodii.
Začal jsem jednoduše, normálním brnkáním, pak jsem jednotlivě střídal prsty a tak i akordy, které jsem si každou chvíli zapisoval.
Asi v sedm jsem se vzbudil. Nebo spíš budík toho malýho věci co spalo na druhé straně pokoje.
Nevyspaný, s pytlema pod očima jsem němě čuměl do stropu.
Tomuhle trpaslíkovi… zakroutím krkem!! Celou noc mu vyzváněl budík, a místo toho aby tu otřesnou melodii vypnul a následně vyhodil z okna, tak to bral jako pokyn k tomu, aby jako náměsíčný žral svoje zásoby sladkostí, šustil s papírkama, třískal skříňkou, mlaskal, mumlal ze spaní, nebo se dokonce sladce dusil sladkostmi. Když jsem mu budík vypnul sám, za půl hodiny začal vyzvánět znovu.
Lee se posadil, vlasy mu trčely do všech stran, ospale se protáhl a protřel si oči. "Nyu… krásně se mi spalo." Pronesl zasněně. Pak se podíval na mě a následně se usmál. "Dobré ráno Keii"
Probodl jsem ho pohledem jako bych ho chtěl zase uspat. Navždy. A že jsem chtěl! ZABIJU HO.
Do pokoje vešla Mayu a pomohla Leemu z postele.
"Vstávejte…"
"Jak ses sem dostala?" Probodl jsem pohledem i ji
"Dobré ráno i Vám Kei-san. Služebnictvo má vlastní karty" Mayu poukázala na její stříbrnou kartu a zavedla Leeho do koupelny.
Oddechl jsem si. Bylo ticho.
Oh jak krásný zvuk… Samy se mi zavřely oči.
Mayu vyšla z koupelny a strhla ze mě peřinu, jen jsem se na ni hnusně, a překvapeně zároveň, podíval.
"Vy taky. Vstávat, škola volá" Usmála se na mě
"Ani náhodou. Neotravuj mě ty bláznivá ženská." Vytrhl jsem jí svou peřinu a otočil se ke zdi.
"Ale do školy jít musíte!" snažila se mi ji zase vzít.
"A co tebe to sakra zajímá?! Běž, ty hnusná puťko, dej mi pokoj!" křikl jsem.
"Váš otec mi řekl, abych pokud možno, dohlédla i na Vás." Prohlásila a strhla ze mě peřinu.
Šlehl jsem po ní nasraný pohled, ale vstal jsem a zašel do svý šatny.
Tam jsem se převlek do kalhot a košile, hodil na sebe vestu a vyšel z pokoje pryč.
Zatracená služka! Co si vo sobě sakra myslí?! A Lee- kur*a ten- no- zabiju ho!
Jen co jsem vyšel z V.I.P části, tak jsem viděl toho dalšího, co mě nasral. Malýho parchanta, spolu s tím hnědovlasem co včera pěkně zřezal toho… no toho typana. Musel jsem se nepatrně uchechtnout, když jsem viděl jeho monokl. Dobrá práce kámo. Taky si mě ten prcek všimnul, vyšší si ze mě nic nedělal a pokračoval v chůzi.
Nevypadali si blízcí. Šli potichu a s mírným odstupem.
Zakručelo mi v břiše… S tím prckem si to vyřídím potom, už kvůli tomu co mi řekl včera. Teď se jdu najíst.
Zle jsem se na něj usmál. Šlo poznat, že si toho všiml, jelikož se trochu přikrčil a víc se nalepil na stěnu. Hah, jako by se mi mohl vyhnout.
Šel jsem do školní jídelny a dostal jsem nějakou věc, co sice nevypadala dvakrát přitažlivě, ale byla celkem chutná.
Vyšel jsem z jídelny, a šel směrem ke třídě. Viděl jsem, jak ten hnědovlasý trpaslík sám vchází do jedné z učeben, ani bych si toho nevšímal, kdyby ho chvilku na to pár kluků nevyneslo ven.
Posměšně jsem se usmál, když v mojí osobě pohledem hledal pomoc. Najednou, když si asi uvědomil kdo jsem, si povzdechl a odvrátil ode mě znechuceně pohled.
Tiklo mi v obočí. Chlapci kolem mě prošli, asi jim došlo, že já nebudu někdo, kdo by pomáhal takovému chudákovi. Jenom na mě nenápadně kývli jako na pozdrav a obešli mě.
To mi tiklo oko podruhé.
"Hele ty, VIPko" otočil se na mě jeden z nich. To mi tiklo oko potřetí, a tohle já už snášet nebudu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama