Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 18

28. května 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 18




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


"Vyptala jsem si klíč. Jsem Tee [Tý] Aimara… Chceš dovnitř?" kývla hlavou do místnosti, řekla to ale takovým hlasem, jako by to snad ani neříkala dobrovolně.
"Kei. Stavím se tam jindy. Sbohem" Pohodil jsem hlavou a šel pryč. Nemám zapotřebí se s někým pachtit.

Sledoval jsem svého spolubydlícího, jak chvíli přechází po pokoji tam a zpět, přitom nervózně hledí do prázdného papíru ve své ruce. Rozhlížel jsem se raději po pokoji a nechával se ho trápit s vymýšlením akordů pro píseň do první zkoušky, co jsme dostali, když v tom jsem si to uvědomil.
"Kane…?"
"Hmmm?"Zamumlal skoro zoufale.
"Jen takový menší dotaz… Kde máme okno?" nechápavě na mě pohlédl. Já rukou ukázal na celý pokoj, přitom měl v očích jeden velký otazník.
"Cože? Ono tu musí být! V každém pokoji je okno… Hledej!" Rozkázal mi a oba jako na povel jsme začali hledat okno, po půlhodině, kdy už jsem i po kolenou prolezl celý náš pokoj Kane ne zrovna radostně zvolal.
"Asi jsem ho právě našel…"Zvědavě jsem se k němu otočil. Hleděl škvírou mezi skříněmi na zeď za nimi. Přešel jsem k němu a taky nahlédl.
"To bude trochu problém…Ustup." Kane raději o několik kroků ustoupil a já postupně odtáhl obě skříně doprostřed pokoje. Zůstali jsme stát před schovaným oknem.
"Okno bychom měli, ale ty skříně tady nemůžou zůstat…"Založil jsem si ruce na hrudníku.
"Hmmm… Dvacet na půl metru…Máme tu takový menší problém, i kdybychom chtěli, ty skříně nikam, kromě tohohle místa, nepasují. Takže buďto nebudeme mít skříně, nebo nebude okno." Oznámil Kane. Zakroutil jsem hlavou. Skříně oba potřebujeme a okno je taky důležité. Nebudu platit za elektriku víc než musím, jen tím, že tu prostě budeme permanentně svítit. Dlouhou chvíli jsem nad tím přemýšlel.
"Mám lepší nápad… Buďto si naše skříně dáme na chodbu, což se mi teda moc nelíbí, nebo to tu úplně přeskládáme tak aby skříně zůstaly a zároveň jsme měli světlo a nebo za třetí… K této variantě bych se asi přikláněl nejvíc, uděláme si tu balkón." Hrdě jsem se usmál nad svojí genialitou, tento vítězný moment však pominul v momentě, kdy začal můj spolubydlící moc přemýšlet.
"A jak nám balkón pomůže k tomu, abychom se nemuseli zbavovat skříní a mít zároveň i okno?" Zeptal se nejistě.
"No… skříně dáme na balkón. Bude to spíš taková terasa, když jsme v přízemí, ale co je hlavní, tenhle můj geniální nápad je realizovatelný."
"Copak sis sebou přitáhl v těch svých kufrech mimo jiné i cement se stavebníma kostkama? Nebo snad dřevěné laťky?" Zeptal se s jedním zdviženým obočím.
"Ne, ale vše se dá sehnat. Nejdřív si musíme nakreslit plány, jak by ta naše terasa měla vypadat a pak začneme shánět materiály pro stavbu." Znělo to chytřeji, než jsem si myslel a v tom momentě jsem si dokonce připadal jako stavební inženýr.
"Mám takový dojem, že nám to jen tak neprojde, ale jestli tady tu terasu fakt budeme mít…Mohl bych si tam dát nějaké posezení?" Pohlédl na mě s jedním zdviženým obočí.
"Jasně!"
"Tak tedy dobře, souhlasím…"

Procházel zahradou, kontroloval keře v záhonech, stromy… Na hlavě měl velký slaměný zahradnický klobouk, který mu díky jeho hustému kudrnatému afru jen taktak držel, kolem pasu zelenou zástěru, své červené těsné kalhoty a do nich zastrčené oblíbené růžové tričko. S veselým poskokem, kdy mu jeden skok stačil k překonání zhruba dvou metrů, s naprostou lehkostí pokračoval až k ubytovně pro studenty. Mírně se zarazil, když slyšel hlasité vrtání a zem se mu mírně chvěla pod nohama. Nakoukl zpoza stěny ubytovny a jen překvapeně, napůl zvědavě pozoroval dva kluky, jak jeden z nich bourá stěnu pod oknem a druhý stlouká dohromady dřevěné laťky.
"Dobré odpoledne studenti, copak to tu děláte?"
"Jen si stloukáme terasu!!" Zakřičel Kane, neboť přes moji zbíječku, vypůjčenou od dělníků za branou školního pozemku, nešlo moc dobře slyšet.
"A k čemu?!"Zařval ředitel.
"No… Zjistili jsme, že nemáme v pokoji okno, pak sme ho ale našli! Bylo za skříněmi a jelikož nemáme kam dát skříně, rozhodli jsme si tu postavit terasu! Nevadí to?!"
"Řekni svému kamarádovi, aby chvíli nevrtal!" Kane mi poklepal na rameno a hlavou mi naznačil, abych se otočil. I se zbiječkou v ruce jsem se otočil a zamířil ji nechtěně na chlápka za sebou. Ten zděšeně kvíkl, chytil mého drobného spolubydlícího, za kterého se schoval. Když jsem si uvědomil, že je to ředitel, rychle jsem zbiječku vypnul a schoval ji dost nešikovně za zády.
"P-pane řediteli! My tady… hrajeme si." Nevinně jsem se usmál. Kane se jen chytil za hlavu a ředitel pokýval hlavou.
"Ano, na velké stavitele, kteří se snaží postavit terasu, aby si někam mohli uskladnit své skříně… No, já proti tomu nic nemám."
"Počkejte, celé to bylo můj nápad. Rozhodně z toho nesmíte obvinit Kaneho. Beru na sebe veškerou zodpovědnost." Jeho větu o tom, že proti naší stavbě nic nemá jsem jaksi přeslechl.
"Špatně jsi mě chlapče pochopil-"
"Ne, berte mě vážně. Celé je to jen moje vina, tenhle chudáček s tím nemá nic společného." Chytil jsem Kaneho kolem ramen.
"Klid!" Oba jsme nadskočili leknutím a jen přikývli, "Já vám to přece nezakazuju… Chcete to tu mít hezký, chápu, ale jestli to tu stavíte jen z toho důvodu, že nemáte kam dát skříně, nebude smysluplnější, když vám zařídím lepší pokoj? S okny i skříněmi? Sice co jsem tak slyšel od vychovatelů, tak na vaší polovině ubytovny už nejsou volné pokoje, ale ve V.I.P. paviloně jsou asi tři volné pokoje."
"Ne díky, my raději zůstaneme mezi normálními lidmi… Představa že budu na patře s něčím podobným…" Kane se podíval na skupinku chlapců z S tříd a jen zakroutil hlavou.
"A navíc chceme balkón." Prohlásil jsem.
"Balkón je tam taky a větší." Usmál se ředitel.
"Ne děkujeme, my si tady vystačíme s tímhle, ale děkujeme." Úsměv jsem řediteli oplatil.
"Dobrá, tak tady máte povolení ke stavbě, kdyby náhodou a s čímkoliv byste potřebovali pomoct, tak přijďte za mnou." Pokynul nám rukou a odhopkal zpět.
Jen jsem pokrčil rameny a znovu zapnul zbiječku, Kane dál stloukal laťky, jako základ pro naši terasu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama