Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 17

21. května 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 16




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


"Takže na sobě nemáš nic?!"Zhrozila se Rikanahesu.
"Co?! Ne, ne, ne, našel jsem svoje. Byly na spodku kufru. Ještě pořád vybaluju." Jen s podezíravým pohledem přikývla. Lehl si na lehátko, chvíli sledoval oblohu, ale pak se jeho oči únavou po tomhle nekonečném dni samy zavřely a on tvrdě usnul.


Zapadl jsem do pokoje. Lee byl pryč, vsadím se, že šel nakupovat s papínkem poslední věci.
Mně už přivezli piano. No konečně. Přesunul jsem ho do rohu místnosti k Leeho běžeckému pásu. Heh ten běhat nikdy nebude.
Z postele, jsem vzal židli k pianu, kterou mi tam položili, a dal ji na své místo.
Sedl jsem si a prsty jemně přejel po klávesách. Zavřel jsem oči. Můj ukazováček zmáčkl klávesu a to byl jakoby povel pro ostatní prsty. Pokojem se rozezněl zvuk piana.
Miloval jsem hudbu. Když jsem chtěl utéct ze světa, hrál jsem. Vždy mě zachránila od mých rodičů, sourozenců… Když jsem hrál, celá naše rušná domácnost, všichni utichli. Konečně, byli potichu a nechali mě rozvíjet můj potenciál. Už žádný řvaní, nadávání nebo nesnesitelný kňourání. Jen já a piano. Matka hudbu milovala, tak ať už se řešilo cokoliv, když někdo pustil hudbu, muselo být ticho. Proto jsem se naučil na housle, které mi posléze bratr rozbil, tak přišlo na řadu piano.
Když se ozvalo klapnutí dveří, otevřel jsem oči a zastavil ruce.
"Kei-chán! Ty hraješ! Pokračuj, pokračuj. Chci to slyšet!" Lee si sedl na mou postel a s hvězdičkama v očích na mě zíral. Dva silní chlapi vešli do pokoje, a dali krabice a tašky, co nesli Leemu, na zem k jeho posteli, pak odešli.
Zavřel jsem piano a vstal.
"Héj Keií! Já říkal, ať hraješ!" Nafoukl tváře.
Jen jsem ho probodl pohledem, chytl ho za vestu, jako bych mu chtěl vrazit, ale jenom jsem ho za ni vytáhl, aby stál na nohách.
"Nesedej mi na postel." Prohlásil jsem a pustil ho.
Sundal jsem ze sebe vestu, se zlato-stříbrným znakem a hodil ji na postel. Nechal jsem si obyčejné tričko a rifle, co už jsem na sobě měl.
Lee se dotčeně díval na postel. Pak jakoby se probral "Keií Můžu si zahrát na-" Ani jsem ho nenechal domluvit
"NEMŮŽEŠ! Běž od toho ty zvíře!" hned jsem ho odtáhl od piana a hodil ho na jeho postel.
"Dělej co chceš, ale piana se mi ani nedotkneš!" křikl jsem a piano zamkl zámkem.
"Ať tě to ani nenapadne!" probodl jsem ho pohledem a odešel z pokoje, když jenom přikývnul.
Přede dveřmi jsem potkal Mayu (Leeho služka). Jen se na mě usmívala.
"Dobrý den Kei-sama"
"Dobrý" odsekl sem, chtěl jsem jít dál, ale pak jsem se zarazil "Mayu, nenech Leeho byť se jen opřít o moje piano!" rozkázal jsem a šel dál.
Přešel jsem přes vstupní halu a bez rozmyslu šel do chodby naproti, kde byli pokoje obyčejných studentů. Málem mě srazil nějaký typan, měl monokla, roztrhlý ret, nějaké vytrhané vlasy a z nosu mu valila krev.
Jenom jsem se za ním nechápavě otočil.
"Nevracej se, a jestli na toho malého chudáka ještě sáhneš, nebo se jen hnusně podíváš, zarazím ti tu pálku, nechtěj vědět kam!" Zakřičel na něj nějakej kluk z otevřených dveří nějakého pokoje. Na rameni měl položenou pálku a spokojeně se usmíval. Zavřel dveře.
Zvědavě jsem se podíval na pokoj číslo čtyři. Hah, chudí nejsou tak nudní jak jsem si myslel. Uchechtl jsem se.
U schodiště se ozval bolestivý pád, možná i nějaké křupnutí kostí.
Zvědavě jsem se otočil, ale pak jsem se uchechtl znova a šel dál.
Po chodbě se linula hudba. Různé žánry, různé nástroje, z různých pokojů.
Nechtěl bych tady bydlet. Jsou tu papírové stěny nebo já fakt nevím. Na mém pokoji můžu hrát tak nahlas, jak chci, ale na chodbu to slyšet nejde.
Ty bohatý poměry se fakt poznaj.
Když jsem došel až na konec chodby, byli tam mimo normálních dveří jedny dřevěné, dvoukřídlé. Když jsem se snažil otevřít, zjistil jsem, že bylo zamčeno.
Vedle dveří bylo okno, otevřel jsem ho a podíval se dolů.
Tak dva metry. Pohoda. Seskočil jsem dolů a popošel k oknu vedlejší, zamčené, místnosti.
Skočil jsem a rukama se zapřel o parapet. Koukl jsem se dovnitř.
Zády k oknu seděla nějaká černoška s krátkýma černýma vlasama, na sobě měla jen vrchní díl plavek, černé kožené kalhoty, na nich kratší sukni s rozparkem. Na levé ruce měla spoustu dřevěných a kožených náramků.
Hrála na bubny, co mě zarazilo, bylo to, že hrála i nohama. Pod nohama měla něco jako hrnce, zároveň i šlapadla k činelům.
S obdivem jsem sledoval jak používá všechno naráz. Slyšel jsem ji hodně tlumeně. Místnost nejspíš byla zvukotěsná. Navíc dobře zařízená, piano naproti oknu, asi 4 kytary na věšáku vpravo, společně s houslemi, za dveřmi byla basa, a pár vožužlaných fléten.
Holka přede mnou najednou přestala hrát, jako by na sobě cítila můj pohled. Otočila se ke mně a zvědavě se na mě podívala.
Pustil jsem se rukama a doskočil zpátky na zem. Otevřela okno a podívala se na mě.
"Chceš něco?"
"Hah, jen jsem se díval co tam je. Bylo zamčeno." Prohlásil jsem
"Vyptala jsem si klíč. Jsem Tee [Tý] Aimara… Chceš dovnitř?" kývla hlavou do místnosti, řekla to ale takovým hlasem, jako by to snad ani neříkala dobrovolně.
"Kei. Stavím se tam jindy. Sbohem" Pohodil jsem hlavou a šel pryč. Nemám zapotřebí se s někým pachtit.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama