Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 15

7. května 2014 v 12:00 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 15



Eh, chtěla bych říct, že se omlouvám, jelikož v minulém díle jsem nějakým divným způsobem jsem vynechala jednu menší část takže ji musím jakože přidat no xDDD Gomé.

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


Dostali jsme seznam věcí, co budem potřebovat, takže jsme víceméně měli volno. Šel jsem po chodbě, vyhnul jsem se pár 'starým známým' a pak jsem si to namířil tak nějak přímo k intru, který byl spojený se školou. Chci si dát sprchu a být co možná v bezpečí... No i když... musím si dávat pozor, aby Liam neoběvil jaké mám číslo pokoje.. Když to zjistil loni, chodil za mnou každou chvíli. A jak jsem už zmiňoval, můj spolubydlící to nechal být.

Vešel jsem do pokoje, ještě stále mírně zmatený z toho, co se mi zhruba před půl hodinou přihodilo. Hledal jsem knihovnu, nic víc jsem fakt nepotřeboval, bloudil jsem areálem, když jsem narazil na nějakého snad zhuleného týpka, měl na hlavě zeleno, žluto, černo červenou čepici, pod ní dredy a neustále se na mě blbě usmíval. Řekl mi, že mi ukáže knihovnu, prošli jsme si celý areál, a když jsem se ho jen zeptal, kde zhruba jsme a kde je ta knihovna, řekl mi, že se asi ztratil, že vůbec neví kde je, nakonec se rozbrečel a utekl. Knihovnu mi pomohla najít až naše třídní, která nejspíš mířila na učitelskou ubytovnu a když mě viděla jak bezcílně bloudím, obracím mapu na všechny strany a mám totálně ztracený výraz, ukázala mi kudy mám jít. Takže jsem teď měl všechny potřebné učebnice a dokonce jsem si půjčil i nějaké knihy, ohledně japonštiny a taky z dějin hudby. Jediné co zbývalo, byl můj parťák a možná proto jsem byl momentálně tak trochu víc nervózní než normálně. Vyzul jsem si v malé předsíni boty a zamířil do pokoje. Můj spolubydlící zde měl věci a když jsem se zaposlouchal, slyšel jsem téct sprchu. Knihy jsem narovnal do police a jako dost nervózní tygr v kleci jsem začal přecházet po pokoji tam a zpět, aby toho nebylo málo, do kroku mi hrálo moje břicho, jež bručelo hlady. Prcek brzy vylezl ze sprchy.


"Jakej byl první den?" Zeptal se a vzal si nějaké čisté věci.
"Dost k ničemu… Rozdali nám zadání prvního testu a přiřadili k nám parťáka." Řekl jsem otráveně a dost zoufale sebou švihl na postel.
"No… a v čem je problém?" Zeptal se s jedním zdviženým obočím.
"Nikde jsem nenašel svého parťáka. Kane Konori, neznáš ho náhodou?"
Kanemu spadlo zvedlé obočí asi do -.- výrazu. "Děláš si srandu?"
"Ne, proč jako? Znáš ho?"
"Nó… jo znám. Vím o něm víc než kdokoliv jiný" Pochlubil se sarkasticky.
"Opravdu?! Řekni mi to prosím…" nevinně jsem se na něj usmál a položil mu ruce na jeho drobná ramena.
Kane se zamračil "Zamysli se…" Dlouhou dobu jsem nad tím přemýšlel, ale nic moc mě nenapadalo.
"Hele Kane, já na tohle fakt nemám náladu, mohl by si mi to říct?"
"Nevím… Hej radši ti řeknu jméno svého parťáka chceš?" Usmál se a já neochotně přikývl.
"Ren Itokki…"
"Páni, ten kluk má stejné jméno a příjme…"Pomalu mi to začalo docházet a najednou jsem viděl v Kaneho očích, že by mě nejradši uškrtil, vyhodil z okna a prohodil drtičkou listí, co stála pod ubytovnou. Netvářil se ani trochu šťastně.
"Omlouvám se, jen jsem zmatkař a taky si hned nepamatuju jména. Prostě pohledy všech těch lidí na mě, nebylo to vůbec příjemné." Vzal jsem si svoje šipky a začal házet na terč, co jsem si pověsil na vedle Kaneho stolu. Můj spolubydlící mávl rukou a zaměřil pohled na moje knihy.
"Páni, nepřehnal jsi to trochu? Vím, že jsi nervózní a chceš mít všechno pohromadě, ale abys sháněl všechny knihy? Pomůžu ti." Přešel k poličce a vzal hromadu knih, které následně odnesl na můj stůl.
"Co to-"
"Tuhle knihu nepotřebuješ!" Vzal tenkou knihu informatiky a hodil ji do koše vedle mého stolu.
"Tuhle? Pfff, jako z minulého století a naprosto nevkusná! Nemyslíš, že ti jaderná fyzika bude k hovnu? Stejně jako chemie? To se tady jako učí? Jsem tu už druhým rokem a nevím o tom… Sice ve většině hodin spím, ale chemie mi nic neříká." Jen jsem tupě přihlížel tomu co Kane provozuje. Nakonec mu pod rukama zůstala poslední nejtlustší kniha, bál jsem se, že i ji vyhodí do koše, kupodivu, ji nechal ležet.
"Tahle jediná se ti bude hodit. Je v ní vše." Nechápavě jsem pohlédl na tlustou červenou knihu se zlatým nápisem. Nevybavuju si, že bych ji bral sebou, ale byla jako zázrakem tady. Když ji Kane vyzvedl do výšky, přísahal bych, že se kolem ní rozsvítilo svaté světlo.
"Bible…?" Zeptal jsem se opatrně.
"Přesně ta." Odpověděl vážným tónem.
"K čemu mi jako umělci bude bible?" Zeptal jsem se. Kane se zhluboka nadechl, následoval asi nejslavnější moment v jeho životě, dokonce si pro ten moment přitáhl židli a stoupl si na ni, aby byl vyšší než normálně, knihu při tom nepouštěl ani na chvíli.
"Bible není jen náboženská kniha, jak si každý myslí, je plná veršů, ze kterých můžeš složit texty, taky je plná témat, na která se dají napsat písně a když se zaposloucháš…Slyšíš tu melodii andělského hlasu?" Ať jsem poslouchal sebevíc, neslyšel jsem nic.
"Dóbře…" Někdo zaklepal na dveře, raději jsem šel otevřít.
"Hlavně pomalu, ať si něco nezlomíš, až polezeš z té židle." s těmito slovy jsem otevřel dveře pokoje.
"Hledám Kaneho." Řekl mi s ďábelským úsměvem asi stejně vysoký kluk jako já. Měl školní uniformu, světlou pleť a světle hnědé krátké vlasy.
"Kdo je to?" Zeptal se Kane z pokoje. Ten kluk mi ani trochu nepřipadal sympatický.
"A to je kdo?" Odpověděl jsem mu otázkou a před nosem mu, než stačil říct cokoliv dalšího, zavřel dveře.
"Kdo to byl?" Zeptal se zvědavě
"Kdo byl kdo?"
"Hele nechci hrát nějaké hry. Kdo byl za těmi dveřmi?" Pohlédl na mě s jedním zdviženým obočím.
"Co já vím, neznám tady kromě tebe, Rox a naší třídní nikoho, možná ještě knihovnici, taky byla docela přívětivá. Byl tam prostě nějaký kluk a ptal se po tobě."
"Jak vypadal?" Kaneho klidný výraz se změnil v nervózní,
"Vysoký, hnědé vlasy, bílý jak stěna… Co já vím, na tváři měl zlověstný úsměv, když se na tebe ptal." Kane na mě vytřeštil oči, v tom se klepání ozvalo znovu.
"Vím, že jsi tam Kane, vylez a postav se mi jako sráč chlapovi!" Ozval se tlumený řev za dveřmi.
"On mě zabije, pomoz mi!" Zaúpěl můj drobný spolubydlící a běžel se schovat nejdřív pod peřinu, když pak ale zjistil, že je to docela nápadné, zalezl do skříně. Jen jsem pokrčil rameny, vzal svoji baseballovou pálku, která stála u mé postele, na hlavu jsem si dal nějakou přilbu a otevřel dveře. Chlapík na mě pohlédl s jedním zdviženým obočím, měl jsem rozhodně víc svalů než on, takže nebyl důvod ke strachu. Zavřel jsem za sebou dveře…
Kane zatím ze skříně poslouchal řev společně s tlumenými ranami na chodbě. Jen se modlil, aby jeho spolubydlící byl v pořádku a v tom lepším případě, aby zastrašil Liama do takové míry, že se k němu již víckrát nepřiblíží. Najednou bylo ticho, takovéto nepříjemné ticho po velké bouři. Opatrně nakoukl ze skříně…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama