Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 7

13. března 2014 v 12:19 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 7




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová



V Natsuově hlasu byla cítit ironie, což však Maxovi nějak uniklo. Spokojeně se usmál, pokýval hlavou a otočil se k vodě.
"Doneslo se ti, že se zítra při přivítání studentů chystám jet na tříkolce?" Natsu se dlaní praštil do čela…

Ze spánku mě probudilo nečekané rozsvícení jasného světla. Zvedl jsem se do sedu a zamžoural očima. Jasně, spolubydlící… uviděl jsem rozmazanou siluetu u dveří.
Počkat, jasně došel můj spolubydlící. 'Vstaň a běž se aspoň představit!' rozkázal jsem si jak je u mě zvykem.
Přehodil jsem moje nohy, na kterých ještě byli nasazené pandí pantofle, přes postel a udělal pár kroků ke dveřím. Protřel jsem si oči, trochu rozcuchal vlasy, aby netrčeli do všech stran, upravil si zmačkanou košili a zvedl hlavu vzhůru, při čemž jsem mu podal ruku na potřesení.
"Ahoj, ty jsi asi můj-" zaostřil jsem a ještě jsem musel zaklonit hlavu dozadu, abych mu viděl do obličeje, který byl minimálně o dvě hlavy víš, než ten můj. Po tváři mi stekl ledový pot. Začal jsem mít trochu fóbii z dvoumetrových sportovců už minulej rok, co jsem s jedním bydlel, a teď je to to samé?!
"Teda j-já.. já jsem t-tvůj…" Přeskakoval mi hlas
On se tvářil trochu pobaveně. Nesměj se mi, ty dvoumetrová obludo!
"Spolubydlící." doplnil mě.
"J-jo. Spol-lubydlící."
Podal mi ruku na oplátku a potřásl mi s ní. Nečekal jsem, že mi svým stiskem nerozdrtí ruku. Naopak byl jeho stisk celkem jemný.
"Já jsem Ren Itokki" Představil se s úsměvem.
"Já-J-Já jsem.. K-Konori Kane" Představil jsem se
"Ehm… já tě vzbudil že?" Poškrábal jsem se provinile na hlavě. Všiml jsem si přitom, jak na mě vzhlíží, byl opravdu tak drobounký, ale co mě zaujalo nejvíc, byly jeho pandí papuče. Obdivně jsem si je prohlížel.
"Co je?" Zeptal se mě podezíravým tónem. Zatvářil jsem se rozpačitě.
"Ale to nic… Jen, máš hezký papuče." Usmál jsem se a vstoupil do pokoje. Vypadalo to, že už se zabydlel, z otevřené skříně čouhala hromada jeho oblečení, což sice esteticky nevypadalo zrovna nejlíp, ovšem, jestli byl tak unavený, dávalo to smysl. Rozhlédl jsem se kolem. Ani jsem si nevšiml, že můj spolubydlící už stojí vedle mě.
"Hele, Itokkine…" Oslovil mě. Itokkine? To jako vážně? Nechápavě jsem na něj pohlédl, ale raději jsem nic neříkal.
"Tohle je… tvoje půlka pokoje a tohle je moje půlka pokoje. Dohodněme se následovně, pokud budeš chtít cvičit, půjdeš ven, já totiž moc nemusím pach sportů, pokud bude jeden z nás mít nějaký problém, tak to řekne narovinu a nebude kolem toho dělat vlny, ano? Jestli si budeš chtít něco půjčit, klidně, nemám problém…" Řekl opatrně a trochu roztřeseně. Byl již se všemi připomínkami na konci a čekal, až si to urovnám, já skončil u pachu sportů. Tenhle kluk si myslí, že když měřím dva metry, tak dělám nějaký sport? V tichosti jsem přešel ke své posteli, hodil si na ni věci a začal vybalovat. Věci jako oblečení a podobně jsem házel rovnou do skříně, s tím, že je později uložím… snad.
Na druhou hromadu letěly všechny moje noty, skladby a podobně, dál moje časopisy, jídlo, které mi moje matka sbalila a které zabíralo zhruba polovinu kufru. Jako poslední jsem opatrně vytáhl svoji sbírku mangy. Několik svazků v prvotním vydání k tomu sbírku drobných anime figurek, jež jsem si pěkně poskládal na poličku u postele.
S hvězdičkami v očích jsem hleděl, co dělá.
Itokki se na mě nechápavě podíval, když si uvědomil, že na něj zírám.
"Co je?" zeptal se nechápavě
"Ty máš speciální edici Berserka! Půjčíš mi ji?!" Házel jsem na něj štěněčí pohled.
"No… Na co?" změnil pohled na nedůvěřivý.
"Já jsem taky otaku!" hodil jsem rukou k mojí poličce nad svou postelí, kde se k tomu hlásily svazky mangy. "Tohle jsem hledal nevím jak dlouho! Kdes to sehnal? …Půjčíš mi to?" Žadonil jsem.
"No… Jako… Klidně… Když mi slíbíš, že se s tím nic nestane…?"
"Budu opatrný! Vážně!" Ujišťoval jsem ho
Když se Itokki otočil, že mi to podá. Zaskočil jsem ke svojí poličce a vytáhl svoji nejlepší a nejnesehnatelnějí mangu. Hned jsem přicupital zpátky a nabízel to jako dočasnou výměnu.
"Tímhle se ti založím." Prohlásil jsem dobrovolně.
Překvapeně a možná i s nadšením v očích si se mnou mangu vyměnil.
"Tuhle nemám…" řekl překvapeně a s úsměvem na tváři.
"To se nedivím, bylo jich jenom 10 na celém Honshu! Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem ji získal" prohlásil jsem s patřičnou hrdostí ve svém hlase.
Hned jak získal mou mangu do rukou, sedl si k sobě na postel a začal ji pročítat.
Bez pozvání, nebo povolení jsem si sedl k němu a začal číst taky.
"Páni… ty to máš anglicky?" překvapilo mě to.
"No… jo, upřímně neumím číst japonsky, přistěhoval jsem se z Evropy…" řekl trochu provinile, rychle prolistoval mou mangu a pak mi ji vrátil s nevinným úsměvem.
"A já neumím anglicky" poznamenal jsem smutně a mangu mu taktéž vrátil. Já se na ni tak těšil! Ona je fakt těžká na sehnání a von ji má anglicky :I
Smutně jsem vstal a svou mangu si schoval zpátky do poličky.
"Hele Itokkine…?" začal jsem
"Itokki je příjmení, a takhle se neskloňuje. Říkej mi buď Itokki nebo Rene." Opravil mě a já trochu zrudnul ztrapněním. Sedl jsem si na svou postel.
"Jsem vychovaný k tomu říkat nejdřív příjmení a pak až jméno, myslel jsem, že ty taky, takže gomen." Omluvil jsem se, jako bylo mi divné, že by bylo příjmení kratší než jméno, ale taky se to stává, takže jsem to neřešil. Sakra to je trapas~!
"Hele to neřeš-" zvědavě jsem se na něj podíval, když se tak zarazil v půlce věty.
"Měl bych se začít představovat příjmením napřed? Říkám to takhle blbě?" zvědavě zamrkal.
"He? Co? Ne" rozesmál jsem se nad jeho vážností. "Ono je to jedno, jenom já jsem tak vychovaný. Všichni se takhle představují normálně, já bych se to měl odnaučit"
"Dobře" usmál se
"Doufám, že spolu budem vycházet" Mile jsem se na něj uculil.
"Taky doufám, ale něco mi říká, že budeme." Úsměv jsem mu oplatil, fakt mě mrzelo, že si tu jeho mangu nemůžu přečíst, asi bych se měl začít doučovat japonštinu. V tom mě něco napadlo.
"Mám návrh!" Vyskočil jsem z postele, on to po mě zopakoval, i když on vyskočil spíše leknutím.
"Jakej?" Zeptal se opatrně.
" Co kdybys mě doučoval japonštinu a já tebe angličtinu, teda pokud o to stojíš, je to jen návrh."
"To… je dobrý nápad. Pak si budu moct přečíst tu tvoji mangu." Nadšeně se podíval na moji polici.
"A já zase tvoji." Přikývl jsem. Podali jsme si ruce a společně se začali smát.
"Hele pomůžu ti vybalit jo?" Navrhl Kane. Přikývl jsem a ze všeho nejdřív vytáhl svůj saxofon.
"Na tohle ty hraješ?" Zeptal se Kane malinko překvapeně.
"Jo, už od pěti let, hrával jsem ještě na flétnu, ale to nevypadlo nejlíp a umím taky na klavír, pak trochu na housle, ale fakt jen trochu, i když spíš teda elektrické housle a skládám vlastní hudbu. Na co hraješ ty?" Zeptal jsem se se zájmem. Kane ukázal do rohu, kde stála jeho kytara.
"Kromě toho taky zpívám a hraju samostatně na housle, bez jakéhokoliv kantorského dozoru, ale kytara je hlavní obor. Kolik ti je vlastně let?"
"Dvacet a tobě?"
"Hmm… Taky, to znamená, že jsme ve stejném ročníku, paráda, možná budeme i ve stejné třídě, to by nebylo špatné." Jen jsem přikývl a začal vybalovat zbytek věcí, včetně bedýnek k notebooku, který jsem vytáhl záhy a rozložil ho na stůl s veškerými dráty, aparaturou, sluchátky, mikrofonem a dalšími pro mě potřebnými věcmi.
"Hele…?Kane jakou vlastně posloucháš hudbu?" Zvědavě jsem se otočil ke svému spolubydlícímu, který si zvědavě prohlížel moji veškerou elektroniku.
"No… tak různě, popík, rock a podobně, vlastně můžu poslouchat cokoliv." Odpověděl, zatímco se přehraboval v mých tričkách. Najednou strnul u mé tašky a zůstal zírat na její poloprázdný obsah.
"To…snad… ne! Ty máš tričko s Narutem??!! Půjčíš mi ho?" Vyjekl nadšeně a už se s tričkem producíroval před zrcadlem.
"Jestli ti nevadí, že ti bude velký…" Pokrčil jsem rameny, přišlo mi ho spíš líto, než abych na něj byl naštvaný za jeho ne zrovna ohleduplné chování. Na jednu stranu bych ho nejradši politoval, na tu druhou mi z toho, jak na něm moje tričko visí, bylo do smíchu.
"To dám do kalhot." Mávl rukou jakoby nic, vlastně jsem byl docela rád, že můj spolubydlící je stejný otaku šílenec jako já.
"Dobře, ale za to mi někdy půjčíš ty svoje pandí pantofle!" Se psím kukučem jsem se podíval na jeho papuče u postele. Kane ke mně jen natáhl ruku, za kterou jsem mu potřásl.
"Platí!"





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 13. března 2014 v 21:10 | Reagovat

Konečně trochu delší díl! :D
Byl boží, šipky dupky další. :3
Le pandí pantofle. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama