Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodi ga daisukidesu 1.

3. března 2014 v 12:11 | Saskie a Batia |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu
(česky: láska s melodií)


*Zveřejní to už teď jelikož podle toho bude dělat rubriky atd.*

Hai Hai, ta povídka s Batiou co máme ^^
Hai Hai je bude to yaoi jak doufáme xD
Takže-

Další díly povídky lze najít zde


Nom 1. díl ^^
Byla bych ráda za komenty

Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


Akademie múzických umění ve městě Kawagoe na Japonském ostrově Honshu, jedna z vybraných internátních škol pro talentované mladé lidi, kteří to s hudbou chtějí někam dotáhnout. Pro něž je hudba celý jejich život. Zde začíná jejich budoucnost a minulost je dávno smetena pod kobereček… Nebo ne? Možná že studenti nenajdou jen zálibu k hudbě a obdiv k velikánům minulosti, jako byl Bach, nebo Vivaldi či všemi známý Mozart, ale i cit k melodii, hlasu… city k ostatním.

Seděl jsem u okna v kupé ve vlaku a pozoroval ubíhající krajinu za oknem, jež se postupně měnila z vesnické, kde stálo sem tam pár domků, jichž stále přibývalo, zvětšovaly se, až tvořily celá města. Brzy jsem přijížděl na stanici ve městě Kawagoe, městě, kde se měla odehrát další etapa mého života. Po vystoupení z vlaku a ještě dlouho potom, jsem se jen ohromeně rozhlížel a nestačil se divit. Na tak velké město, s tolika cizími lidmi, kteří jen tak procházeli životem a nevšímali si dění kolem sebe, jsem nebyl zvyklý. Vyvolávalo to ve mně zvláštní pocit.
"Jen tak se hnát kupředu, procházet životem, aniž bych si ho užíval... Nemohu se na to dívat..."Řekl jsem si pro sebe, když jsem pozoroval dav lidí přecházející silnici od hlavního nádraží do centra města. Sám jsem byl nucen jít s oným davem, abych se dostal k autobusové stanici, odkud mi měl, za pouhých deset minut, odjíždět speciální autobus do nové školy. Bylo toho na mě trochu moc, nedávno jsem se přestěhoval z Evropy, a hned jsem vyřizoval především novou školu.Tiše jsem si povzdychl a dál se snažil tlačit davem lidí k autobusu, abych stihl jeho odjezd, to jsem ovšem ještě netušil, co mě čeká.
"Bacha!!"Ozval se za mnou křik. Instinktivně jsem se otočil, což jsem asi neměl dělat. Najednou doprotivky běželi asi tři starší kluci, ani trochu nehleděli na ostatní kolemjdoucí, prostě si jen razili cestu dopředu, přímo na mě. Můj vyděšený pohled mluvil za vše, snažil jsem se uhnout, ale bohužel, strčili do mě, já skončil na zemi, moje kufry dopadly opodál a taška, ve které jsem měl všechny potřebné věci vyletěla do vzduchu, kde se jako na potvoru otevřela a moje cenné papíry najednou létaly vzduchem.
"Ne... moje přihláška, moje noty!" Jak jsem byl normálně klidný, najednou mi došly nervy a já vybuchl.
"Ku*va!! Nestíhám, za chvíli mi jede bus a nějací nevychovaní hňupi do mě ještě vpálí!! Proto nesnáším města!" V rychlosti jsem vstal, posbíral si všechny papíry, které jsem našel, kromě přihlášky, ale tlačil mě čas a já si nemohl dovolit hledat blbou přihlášku dvě hodiny, když mi bus jel ani ne za pět minut, a zamířil jsem ke kufrům. Všiml jsem si cizího kluka, který se u nich skláněl.
"Hej, to jsou moje kufry, vypadni od nich! Policie, pomoc, zloděj!!! Chyťte ho, on mi chce ukrást moje kufry! Na tohle vůbec nemám čas..." Přistoupil jsem k mladíkovi a otočil jej čelem k sobě.
"Co to tu děláš s mými věcmi?!"Křikl jsem na něj.
"Myslím, že tohle je tvoje..."S úsměvem na tváři mi podal papír. Byla to moje přihláška na akademii. Děkovně jsem si oddychl.
"Ty jsi Ren Itokki?" Zeptal se mě mile vyhlížející mladý muž s krátkýma rozcuchanýma černýma vlasama a modrýma očima. Nebyl o moc menší než já, vedle sebe měl taktéž postavené dva černo zelené kufry, na zádech měl batoh a přes rameno měl přehozenou modrou tašku. Byl oblečený do bílé košile, černé pletené vesty a černých kalhot.
"A co má být?"Zeptal jsem se stále mírně podrážděný, zatímco jsem bral kufry a snažil jsem si prorazit cestu napříč stále proudícím davem lidí k autobusovému nádraží.
"Jsem Ichise Fujitishakino."Představil se kluk, zatímco mi se svými zavazadli běžel v patách. Nechápal jsem, co po mně chce, proč mě pronásleduje.
"Tak to ti blahopřeju."Odpověděl jsem kysele a naštěstí se mu ztratil ve shromáždění lidí. Konečně jsem viděl autobus, který mě měl dopravit až ke škole. Stál tam, kde měl, řidič právě studentům nakládl zavazadla do úložního prostoru. S úlevou jsem si oddychl a zamířil k autobusu.
"Jméno?" Zastavil mě před autobusem starší muž s černými brýlemi. Nasadil jsem vítězný úsměv a ukázal mu svoji přihlášku. Chvíli si ji zvědavě prohlížel, až mi pokynul rukou k řidiči, na poslední chvíli mě však zastavil, když mě chytil za rameno. Měl kamennou tvář, lekl jsem se, že je něco v nepořádku, načež však změnil výraz na uklidňující.
"Vítej na akademii muzických umění..." Děkovně jsem pokýval hlavou a tehdy to všechno začalo.

Procházel dlouhým úzkým chodníčkem, jež vedl napříč celou zahradou v areálu školy. Právě začal školní rok a k internátu na konci pozemku se hnali první nedočkaví studenti. On šel klidně, nikam nespěchal, aby si zabral nejlepší pokoj, nebyl zde totiž žákem, nýbrž učitelem. Nastoupil teprve nedávno a docela se těšil, co mu nová práce přinese. Několik let totiž učil na Konzervatoři, poté dal výpověď a rok cestoval všude možně po zahraničí. Když už toho měl dost, rozhodl se vrátit a první příležitost se mu nabídla coby učitel dechových nástrojů na zdejší akademii. K tomu se zhruba před týdnem dozvěděl, že navíc povede školní orchestr. Při vzpomínce na ředitelovo kázání o tom, jak moc pomůže studentům, jaký to bude mít dobrý vliv na žáky a jak moc to prospěje škole, si povzdychl.
"Rok teprve začal a já už si pomalu začínám přát, aby skončil..." Zašeptal tak, aby ho náhodou někdo neslyšel.
"To je sensei Yinguui. Pane profesore!" skupinka děvčat, mohly to být tak druhačky, nebo třeťačky na něj už z dálky mávaly a vřele se usmívaly. Jen na ně kývnul a pokračoval dál. Procházel lesíkem, jež rostl před internátem ani nevěděl kam míří, vlastně se šel jen tak projít, jestli náhodou nenarazí na některého z kolegů kantorů, většina z nich však momentálně seděla u ředitele v kanceláři a probírali zahájení nového školního roku.
"Taky bych tam měl být..."Škodolibě se ušklíbl, zabořil ruce hlouběji do kapes a raději pokračoval v cestě. Všiml si, že před internátem je rušno. Právě dorazil další autobus plný natěšených studentů. Byla celkem zábava pozorovat rozdíl mezi zkušenými staršími žáky a vystrašenými žáky prvních ročníků, kteří se jen obezřetně rozhlíželi kolem, neboť nikoho neznali. Zase si připadal jako na střední, věděl ale, že tito "prváci" se rychle vzpamatují.
"Kdo je ten chlap?"Slyšel za sebou chlapecké hlasy. Mířila k němu čtyřčlenná skupinka mladých kluků, kteří si jej zvědavě prohlíželi.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 7. března 2014 v 16:08 | Reagovat

Víí, to se mi líbilo. Miluju takové oťukávání. Hned jdu na další díl. :3
Hned jsem si tu povídku zamilovala. x3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama