Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodī ga daisukidesu 5

8. března 2014 v 11:17 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 5



Jsem ráda že se líbí ^^ Nom nemůžu nevyhovět Tayush xD když chce další ._. xD Nechci nic říkat, ale jestli si chceš přečíst další, tak můžeš i na druhém blogu. je jich tam víc xD

Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


Byl to rozmazlenej fracek -Lee Masanagi, syn generálního ředitele vlastnící nějakých pár firem na nic moc zajímavého. Dokud to nese prachy, nikdo se o to nezajímá.
Ani jsem se nedíval z balkónu, tohle byl můj pokoj už třetím rokem. Věděl jsem, že výška z balkónu k zemi je tak dva metry. Nezastavoval jsem se a rovnou přeskočil zábradlí. Přistál jsem na zelené trávě a šel se kouknout po nějaké lavičce.


Seděl jsem již v autobuse a jen trpělivě čekal, až se rozjedeme směrem ke škole. Byl jsem docela zvědavý, kdo bude můj spolubydlící, jestli spolu budeme vycházet, nebo se budeme navzájem ignorovat, či se dokonce spolu nesneseme v jednom pokoji, což bych fakt nechtěl. Když si má matka brala před několika měsíci mého otčíma a pak mi prach sprostě oznámila, jen tak, s naprosto nevinným úsměvem na tváři, že se stěhujeme do Japonska. Napochodovala si do mého pokoje a během pěti minut mi zkazila veškeré naděje Anglického studenta. Při letu letadlem jsem si však dal předsevzetí, že do nové školy půjdu s úsměvem na tváři a s každým se budu snažit vyjít. Nevím proč mě však můj otčím přihlásil právě na akademii muzických umění, jestli jen z důvodu, že mě párkrát slyšel hrát na saxofon, tak je to pěkná blbost. Ano, hudba je můj koníček, miluju hudbu, ale jsem sakra realista a vím, že hudbou se rozhodně živit nemůžu.
"Bože…"Povzdychl jsem si.
"Můžu si přisednout?"Ozval se známý hlas nade mnou. Zvědavě jsem vzhlédl. Stál tam ten týpek, jehož jsem obvinil z krádeže mých kufrů, neprávem, ovšem neměl mi co pomáhat, já bych si poradil…Na druhou stranu, zachránil moji přihlášku, bez ní bych se asi do autobusu a už vůbec na školu nedostal, takže jsem mu v postatě dlužil velký dík, který mu skrz svoji tvrdohlavost stejně neřeknu, tudíž tohle celé uvažování bylo zbytečné. Co mě však víc vytočilo, bylo, že nečekal na moji odpověď, nejspíš to bral jako samozřejmost a posadil se vedle mě.
"Jo sedni si, v pohodě…" Zašeptal jsem bokem, tak aby to neslyšel. Přesto mi zvědavost nedala a já si ho musel znovu prohlídnout. Měl jsem dojem, Jako bych jej už někde viděl, jen jsem si za boha nemohl vzpomenout kde…
"Jsi na škole nový co? První ročník je těžký…" Zamyšleně pozoroval poslední studenty hrnoucí se do autobusu, který byl už pomalu přeplněný.
"Nenastupuju do prvního ročníku, vlastně jsem se sem přestěhoval z Anglie, budu na téhle studovat druhý ročník hry na saxofon." Překvapeně na mě zamrkal, tohle zřejmě vůbec nečekal, už jsem viděl, jak si mě začne dobírat, za to že jsem mladší, ovšem má odpověď mu vzala vítr z plachet. Bokem jsem se škodolibě ušklíbl.
"A máš to frajere…"Poznamenal jsem, v tu chvíli naštěstí řidič nastartoval, takže mě týpek nemohl slyšet.
"Jsem ve třetím ročníku, hraju na spoustu nástrojů, ale mým předmětem je klavír a zpěv."S nezájmem jsem sledoval, jak autobus vyjíždí z rušného města a jede někam dál na venkov. V letáku psali, že škola, ač spadá pod město, tak není ani na jeho pokraji a vůbec už v centru, že leží asi deset kilometrů jižně od Kawagoe.
"Hmmm… to se asi nebudem vídat."Utrousil jsem dost suchou poznámku, tenhle kluk byl však neodbytný, ani trochu nechápal, co se mu tu snažím naznačit.
"I kdybychom byli ve stejném ročníku, nevídali bychom se, patřím do speciální třídy, jsem V.I.P." Tentokrát vzal dech on mě. Ještě jednou, tentokrát už naposledy jsem si ho prohlédl, vybavil se mi obrázek z jednoho Japonského časopisu, co jsem si prohlížel v letadle, za prvé jsem tomu vůbec nerozuměl, na to jsem se s Japonštinou ještě tolik neseznámil, ale co je hlavní, můj otčím mi ten článek přeložil. Byl o nejslavnější nahrávací společnosti v Japonsku, kterou vlastnil jistý Nareshi Fujitishakino , byl svému otci podobný víc než si asi uvědomoval.
"Promiň, ale tvůj táta vlastní Fuji-records?"Zeptal jsem se opatrně. Bylo vidět, jak silně sevřel dlaně a jeho bezstarostný výraz se změnil v rozzuřený.
"Bohužel… Chceš mi říct, jak je můj otec úžasný? Hele já nejsem jako on, nejradši bych žil normální život a ne aby mě lidi poznávali na každém kroku. Nedokážeš si ani představit co to pro mě je žít ve stínu svého slavného otce a zároveň být stále sledovaný… Akademie je mým jediným útočištěm, kde mě aspoň z poloviny berou takového jaký jsem…"
Trochu zaraženě jsem Ichiseho pozoroval, rozhodně jsem ho nechtěl naštvat, ani nějak rozhodit, dal jsem si přece předsevzetí, které hodlám dodržet!
"Hele v pohodě, okey? Nechtěl jsem tě nasrat, já jen, že jsem četl… tedy prohlížel jsem si obrázky v jednom časopise v letadle, jsi svému otci podobný, ale opravdu jsem tě nechtěl naštvat. Takže klid kámo." Ichi se sice uklidnil, což mě potěšilo, ale pořád jsem byl přesvědčený, že zde něco nehraje. Jen jsem se modlil, aby už brzy byla vidět škola a já nemusel sedět vedle takového výbušného hňupa. Raději jsem se otočil čelem k oknu a ignoroval ho, což si samozřejmě nenechal líbit a jen co promluvil, já dostal tik do oka.
"Víš, všiml jsem si,že máš docela těžký kufr, když jsem ti ho zvedal ze země," on se mě vážně snažil přimět k tomu abych mu poděkoval, na to ať raději rychle zapomene, já se zásadně nikomu neomlouvám a v žádném případě nikomu neděkuju, jeho snaha byla zbytečná, ovšem, dál se nevzdával," Jo a taky ta přihláška, víš, jak jsem ti ji zachytil, když ji unášel vítr, málem skončila v kanále, bez ní by tě do školy nepustili." Opravdu? Co po mě tenhle chudák, což bylo čistě metaforické pojmenování, vlastně chce? Omluvu a dík zároveň? A neposral ses náhodou v kině chlape?! To po mě chceš vážně moc, nedělám v nikom výjimky, možná máš bohatého papínka, ale s tímhle za mnou nechoď.
"Opravdu? No víš, ten kufr je taky plný," Vůbec mi ho nemusel zvedat, já se ho neprosil, jestli se snaží být důležitý, moc mu to nejde," A ta přihláška…"poškrábal jsem se na hlavě, na tohle mi nějak výmluva nezbyla, co bylo však horší, byly pohledy všech lidí v autobuse upřené přímo na nás. Ne, nebudu se mu omlouvat!!! Znovu jsem se otočil k oknu a jakékoliv další jeho snahy přimět mě k omluvě či poděkování jsem jednoduše na plné čáře ignoroval. Hustil do mě tyhle kydy po zbytek cesty, taky jsem byl rád, že konečně projíždíme zlatou branou směrem ke škole. Hned jako první jsem se nahrnul ke dveřím, abych mohl vystoupit, dveře se otevřely a já chtěl vystoupit, ve spěchu se mi však rozvázala tkanička, tu jsem si v tomto momentě přišlápl a rozmázl jsem se na zemi vedle autobusu. Chvíli na mě všichni kolem nechápavě hleděli, co mě víc zarazilo, nezačali se mi posmívat, místo toho se shlukli do malých skupinek a potichu mezi sebou probírali… Mě! Sesbíral jsem se, vzal si svoje věci a rychle směřoval k zápisu na ubytování. U stolu seděl starší muž v kvádru, vlasy měl gelem slíznuté dozadu, jen uprostřed čela mu trčela malá vlnka, vzhlédl ke mně skrz kulaté brýle.
"Jméno?" Natahoval se pro moji přihlášku, kterou jsem držel v ruce.
"Jo, jsem Ren Itokki, druhý ročník obor dechové nástroje."Nahlásil jsem svoji totožnost, následně obdržel klíč a instrukce kam mám jít, kde najdu svůj pokoj.
"Promiňte, nevíte, jestli můj spolubydlící již dorazil?" Zeptal jsem se. Učitel se zhluboka nadechl, Jako bych jej svou otázkou snad nějak otravoval či co, začal se přehrabovat v papírech, přitom otráveně povzdychával, protáčel panenky… Nervózně jsem pohlédl na své hodinky, tohle nevedlo nikam a za mnou jsem zase slyšel hlas Ichiseho.
"Víte co, to je dobrý, nechte to být, buďto tam bude, nebo ne. Přeji vám pěkný den." Posbíral jsem svoje kufry, prošel davem holek, tlačících se kolem čtyřech kluků před dveřmi a dlouhou chodbou jsem směřoval ke schodům.
"Úžasný nový rok, úžasní spolužáci a ještě lepší učitelé!" Prohlásil jsem s tvrdým sarkasmem v hlase. Brzy jsem šel po chodbě, kde měl být můj pokoj.
"Takže čtverka, no snad přinese trochu štěstí." Vešel jsem do malé předsíně, v botníku jsem si všiml docela malých tenisek. Asi nebude můj spolubydlící největší, nebo má jen malé nohy, v každém případě ho nesmím vyděsit, nebo se mu nějak posmívat, ať už bude jakýkoliv. Pomalu jsem vzal za kliku a otevřel dveře do pokoje…



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 8. března 2014 v 17:15 | Reagovat

Já vím, že tam toho je víc, ale já si to chci číst u tebe. Navíc mě baví do tebe rejpat ať přidáváš další.  (o`ω´o)
(Som andílek. Muhaha.)
Mimochodem, tenhle dílek byl taky boží. Aw. (o ̄∇ ̄o)
Další, pjoším.(≧▽≦) Som tak zlá. MňauHahah.

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 8. března 2014 v 18:04 | Reagovat

[1]: Áléé xDD to můžeš i tam xD tady já si na nedostatek komentů nestěžuju xD tam nám nikdo nechodí xD proto se to snažím zviditelnit x'DDD
Ale tak jsem ráda že tě baví do mě rejpat :3 Já osobně mám radost když slyším že by někdo uvítal další díl :33 xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama