Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodī ga daisukidesu 4

7. března 2014 v 22:54 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Merodi ga daisukidesu 4




Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


Do knihovny jsem dal nějaké knížky a do své poličky u postele jsem dal nějakou mangu.
Povlík si postel, kytaru jsem zasunul do mezery mezi postelí a skříní a zapadnul jsem do měkké postele. Tam jsem taky jako mrtvola usnul.


Procházel jsem se davem a nezaujatě koukal kolem. Nesnáším moc lidí na jednom místě. Po všech jsem házel vražednej pohled.
Holky si povídali o novinkách v několika hloučkách po celém přeplněném dvoře. Totéž chlapci, ti jen byli víc roztáhlí a moc nebrali ohledy na ostatní.
"Kdyby jste vytvořili jeden kruh, dalo by se tu chodit" Prohlásil jsem a stejně si to kráčel přímo, a bylo mi jedno do koho jsem vrazil. Spíš mi ale všichni uhýbali. Řekněme, že jsem byl nepřehlídnutelnej. Vysoký asi dva metry. Takových Japonců se kolem moc nepotulovalo. Pár jich bylo, ale co si budem říkat…
Kolem se prohnal teplý podzimní vánek. Černé vlasy v culíku mi spadly přes rameno na modré tričko. Sáhl jsem do kapsy v manžestrácích a vytáhl nějakou zlatou kartu.
U dveří byla dlouhá fronta.
"Pane bože..." povzdech jsem si a šel na samý začátek ke stolu, přímo k černovlasé učitelce. "Ichikawa-sensei." 'pozdravil' jsem učitelku učící dějiny hudby.
"Kei-san! Nemůžeš předbíhat ostatní studenty! Tohle není fér" Napomenula mě. Jako by mě to zajímalo…
"Jo, jasný" podal jsem jí zlatou kartu, jenom se na mě 'usmála' s kapkou na čele. Koukla se na svůj papír a do počítače něco naťukala, mou kartou pak přejela červeným světlem.
"Víš kam jít, že?" Usmála se na mě
"Jo." prohlásil jsem nezaujatě.
"Přeji ti úspěšný rok Kei-san…" Usmála se na mě, jen jsem si vzal kartu a strčil ji do kapsy.
Tahle učitelka se sem nehodila. Byla mladá a neuměla zacházet se studentama. Měla by si uvědomit, že to ona je tu starší. S takovým přístupem se po ní budou jen studenti vozit.
Jenom jsem se jí zasmál. "Vám taky…" prohlásil jsem a vešel dovnitř.
Šel jsem chodbou. Koukal jsem se na mobil. Nerozhlížel jsem se kolem. Architektura ani ostatní sra*ky mě nezajímaly. Zahnul jsem doleva po červeném koberci a zastavil jsem u druhých dveří po levé straně. "číslo 2 jako vždy." Prohlásil jsem otráveně a projel kartou přístrojem místo kliky.
Ozvalo se cvaknutí, dveře se otevřeli, a já byl oslepen světlem z křišťálového lustru vysejícím uprostřed místnosti.
V pokoji se rozprostíral zvuk vrtačky.
Vešel jsem dovnitř. A rozhlédl se kolem. Vrtačka utichla.
"Kei-chan!" vykřikl blonďatej, modrookej, asi o hlavu menší kluk, měl na sobě kalhoty a bílou košili s pletenou vestou se zlatým znakem akademie. Rozpřáhl ruce jako by mě chtěl obejmout.
"Lee..." Prohlásil jsem otráveně a dal ruku na jeho čelo a tak ho držel v bezpečné vzdálenosti od sebe.
"Letos bydlím s tebou? No potěš..." řekl jsem mrzutě a poškrábal se na hlavě.
On jenom nafoukl tváře. "Kei-chan! Tohle není hezký! Já se na tebe těšil!" křičel na mě uvřeštěnej blonďák
"Nezájem. Tohle není opětovaný. Tak se na mě nelep." rozkázal jsem a rukou ho odstrčil.
Rozhlédl jsem se. Byla to obrovská místnost. Dva týpci vpravo nad Leeho postelí instalovali větší poličku. Za postelí měl nějaký bar na sladkosti nebo na půlnoční sváču. Pak stůl se spoustou šuplíků. Pohodlné, kulaté, rudé křeslo na kolečkách před stolem. Nad stolem měl velké okno a vedle stolku prosklené dveře na balkón, kde stála nějaká žena s delšími, hnědými vlasy, v černých úplých šatech obepínajících její hubenou postavu a v černých, nepohodlných botách na podpatku.
Kolem byla spousta nevybalených, nebo prázdných krabic.
U protější zdi stála nějaká kytka s rockovou kytarou o ní opřenou. Vedle květiny byli nějaké dveře.
Radši se ani nebudu pokoušet zjistit, jaký bordel je tam, hádám, že je tam Leeho šatna.
Podíval jsem se vedle sebe doleva. Na stěně byl věšák na kterém se houpali dvě speciální školní uniformy.
Asi o dva metry dál byla nejspíš moje postel. Letiště. Už na pohled dost měkké. Pod postelí se nacházeli asi čtyři vysunovací zásuvky.
Moje šatna byla ve dveřích hned vedle mé postele.
"Kde máš věci Kei-chan?" Usmíval se na mě blonďák s podezřele blízké vzdálenosti
Trochu jsem od něj poodstoupil. Dal jsem na věšák svou zelenou mikinu a sedl si na svou postel.
"Moc toho nepotřebuju. Oblečení mi už dali do šatny" Kývl jsem na dveře vedle.
"Snad nevadí že jsem ti zabral trochu místa, ze tvé části pokoje." nevinně se na mě usmál. Já se trochu zamračil a podíval se znovu na pokoj. Vedle dveří do mé šatny byli asi 3 další metry než byl roh místnosti. Tam měl Lee nějaký běžecký pás, či co to bylo.
"Na co ti to jako je? Ty neběháš" prohlásil jsem nezaujatě.
"Ale-ale co kdyby! Co kdybych chtěl začít? Tak nemám kde běhat. No! A až ta chvíle nadejde, budu připraven." Prohlásil s hrdostí ve svém hlase.
Jenom jsem ho prošpicoval unaveným pohledem. "Nech mi místo na piáno, postel a oblečení a pak si zaber, co chceš. Je mi to upřímně jedno" Zvedl jsem se z postele.
"Oke~" prohlásil Lee s nadšením v hlase
Zdekoval jsem se z pokoje. Dokud tam dělá takovej bordel, nebude se tam dát spát. To mi bylo jasný.
Vyšel jsem na balkón. Když se otevřeli prosklené dveře, dívka v šatech se na mě otočila s překvapeným pohledem, který hned změnila v milý a usmála se na mě.
"Dobré ráno, Kei-sama" Pozdravila mě sladkým hlasem
Jenom jsem na ni kývl hlavou.
Byla to Leeho služebná, Mayu, nosila mu tašku, snídani do postele, oblíkala ho, koupala a kdo ví co ještě co by Lee nezvládl sám. Byl to rozmazlenej fracek -Lee Masanagi, syn generálního ředitele vlastnící nějakých pár firem na nic moc zajímavého. Dokud to nese prachy, nikdo se o to nezajímá.
Ani jsem se nedíval z balkónu, tohle byl můj pokoj už třetím rokem. Věděl jsem, že výška z balkónu k zemi je tak dva metry. Nezastavoval jsem se a rovnou přeskočil zábradlí. Přistál jsem na zelené trávě a šel se kouknout po nějaké lavičce.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 8. března 2014 v 9:38 | Reagovat

Konečně se objevilo vyprávění z pohledu Keie. :3
Boží díl, pjoším další. *^*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama