Kritika není zakázaná, ba je dokonce vítaná!

Merodī ga daisukidesu 3

6. března 2014 v 13:01 | Saskie |  Merodi ga daisukidesu
Ahoj ahoj ahoj xD
*nějak jí došli slova xD*
*na výzvu se zase vykašlala =,=*
Pokusím se rozepsat i svoje povídky, ale tak... kdo ví jak se to vyvrbí, jelikož jsem zjistila, že to, co jsem měla se mi smazalo -.- takže.. Né vážně otázka, baví vás ještě Druhý pár? O,o Chtěli by jste radši Rodinu?! ?? ._. Nebo něco jiného? řekněte si... Pokusím se vám vyhovět ^^'


Merodi ga daisukidesu 3





Další díly povídky lze najít zde


Jinak je to psané v ich formě, proto je to oddělené barevně, aby se postavy nepletly. ^^
Vypravěč a lidi psané v er formě jsou normálně bílím ^^ tak doufám, že se nad barevností nezděsíte xD
Ren Itokki - červená ^^
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová


Přijel jsem trochu pozdějším busem. No ale pořád brzo.
Stepoval jsem před internátem s velkou světle modro-šedou cestovkou na zádech a v ruce ve velkém černém pouzdře, kytaru. Koukal jsem se na tabuli, kde byli napsané jména přiřazené do pokojů. "pokoj číslo čtyři..." zamumlal jsem si.
Mám kratší hnědé vlasy, hnědé oči, tmavší rifle a bílou košili. Jsem nízký, a řekl bych celkem pohublý. A v tom davu, co je kolem mě jsem se trochu ztratil... Několikrát, co do mě někdo vrazil a pak se otočil mě jen přejel nechápavým pohledem, omluvil se a pak se svou partou říkali něco ve smyslu "Tohle je vysoká, co tu dělá kluk ze základky?" No tak promiňte, že jsem malej!
Objímal jsem kytaru, aby mi náhodou nevypadla, když do mě nevědomí "spolužáci" naráželi. Lidi já jsem tady! Pod vašima nohama, ale jsem!!
Díval jsem se kolem a rozhlížel se, viděl jsem tak maximálně studenty z vyšších ročníků, kteří se nedali přehlédnout. Vítali se a vyprávěli si, jak bylo v létě, jen co se pořádně pozdravili. Trochu zoufaleji jsem se rozhlížel, jestli neuvidím nějakého spolužáka. Nikde nikdo. Nejspíš přijedou pozdějším busem.
Dav mě 'vyšťouchl' někam k lavičce, chtěl jsem se prorvat zpátky, ale nějak to nešlo... Jako by mi schválně zaterasili cestu.
Sundal jsem si cestovku ze zad a i s kytarou to opatrně položil na zem. Radši počkám dokud se místo u tabule neuvolní, musím ještě zjistit s kým budu na pokoji. Vsadil bych se, že to bude nějaký dvoumetrový sportovec jako minule. Fakt! Se zpoceným, nechutným a smrdutým sportovcem už bydlet nechci.
Ležérně si sednu na lavku a ruce svěsím po opěradle.
Naposledy se rozhlídnu a leknutím málem z lavky spadnu. Vedle mě seděl nějaký vysoký, s dlouhými, havraními vlasy v culíku, v manžestrácích, teniskách a v tričku a v zelené mikyně, týpek! Nejspíš čtvrťák. Jeho výraz, se světlýma modrýma očima připomínal zombie. Jen bez té krve okolo. Vůbec nemrkal a vypadal jako mrtvý.
Vyděšeně jsem se díval na studenta vedle sebe -to tu byl celou dobu?!- problesklo mi hlavou. S obavami, a trochu vyjukaný, jsem mu ruku položil na rameno.
"Em… Promiňte…" Chtěl jsem s ním zatřást, abych zjistil, jestli žije, ale jen co jsem se ho dotkl, on zaměřil svůj pohled přímo na malé hnědovlasé kvítko -alias mě-, jako bych ho právě probodl nožem.
"Já-Já-J-Já om-omlouvám se!" pípl jsem, byl tak děsivej a-a prostě mrtvej a já prostě chtěl zmizet někam hodně daleko.
Modrooký kluk nechápavě zamrkal. Rozhlédl se kolem sebe. Když viděl nával lidí, jen si protáhl krk. "Achjo, kdy se tak nahromadili? Nesnáším davy…" povzdechl si, zvedl se a odešel do jednoho z těch davů. Všichni mu uhýbali a tvořili mu tak cestu skrz.
Zmateně jsem zamrkal a sledoval ho, dokud se mi neztratil. "Co to sakra..."
Chvíli jsem ještě zmateně koukal, ale pak jsem pobral svoje věci a pokrčil rameny. Kašlu na jméno spolubydlícího, stejně se sobě představíme -jak předpokládám-, takže půjdu jednoduše do pokoje a zaberu si postel.
Šel jsem ke dveřím internátu, pod schodama byli dva stoly, kde se řešili přihlášky a podobné věci. No prostě papírování, nic pro mě. Vystál jsem si frontu, položil věci na zem a usmíval se. Úsměv mi vyprchal, když mě málem poslali do školy vedle -na základku...
"Ale já studuju TUHLE ŠKOLU UŽ DRUHÝM ROKEM!!" Zvýšil jsem hlas -no dobře, prakticky jsem zařval- na učitele, který se mi už po šesté pokusil vysvětlit, že ta základka je vedle téhle školy. Praštil jsem rukou do stolu a tak jim 'podal' svou přihlášku i s občanským průkazem.
Učitel s vyholenou hlavou -alias učitel vyučující bicí nástroje- si povzdechl jako by si myslel "to jsem ve svém vysvětlování neuspěl?". Probodával jsem ho pohledem, dokud si do ruky nevzal mou přihlášku a pak překvapaně nevzdychl.
Pak jsem se tvářil jako vítěz.
"Kane Konori..." zapřemýšlel nad mou přihláškou "o tobě jsem slyšel... bodejď by ne, jsi ve druhém ročníku!" plácl prsty do papíru a tvářil se jako by sežral všechnu moudrost světa, a jako bych mu to vůbec neříkal.
"Tak Kane, tvůj pokoj je číslo 4."
"Jo, jo, já vím." prohlásil jsem. Vzal jsem si přihlášku, klíče a nějaký potvrzení od něj, strčil to do pouzdra ke kytaře, sbalil bágl a šel dovnitř.
Ani jsem se pořádně nerozhlížel po místnosti, už to tady znám, pěkné ale nic světoborného. Podlaha z mramoru, na každých dvou metrech byl podstavec s nějakou vázou, obrazy ve zlatých rámech na stěnách z černého kamene, nějaké oblouky no prostě nic pro mě.
Šel jsem chodbou, zatočil vpravo, prošel kolem záchodů a našel bílé dveře s nenápadným zlatým číslem 4. asi ve výšce mých očí.
Nadechl jsem se a otevřel dveře. Ocitl jsem se v malé předsíňce. Jen prázdný botník vlevo a vpravo bylo zrcadlo od země až po strop.Můj spolubydlící tu ještě nebyl. Štěstí.
Vyberu si lepší postel.
Rozsvítil jsem světlo a zavřel dveře. Přede mnou byli troje dveře. Boty jsem dal do botníku. A otevřel dveře přímo předemnou -uprostřed.
Vešel jsem do prostorné místnosti. Hned vedle dveří u zdi, po mé pravé ruce stála malá knihovna, jen skříň s několika policemi. Vedle ní postel, nad kterou viseli dvě police, jedna větší vodorovně s postelí, druhá nad hlavou. Po mé levé ruce stál tmavý stůl s pěti zásuvkami na jedné straně před stolem, stejně jako před druhým stolem, stojícím vedle postele u zdi vpravo byla malá modrá židle na kolečkách, bez opěradel na ruce a malinkým opěradlem na záda. Asi si pořídím vlastní židli...
Druhá postel byla dál od dveří na druhé straně pokoje, zase s dvěma poličkama a úplńě na konci místnosti se tyčily dvě velké tmavé skříně.
Byl jsem utahanej z mých věcí. Vešel jsem dovnitř a zabral si postel předemnou. Položil jsem na ni pouzdro s kytarou a cestovku jsem hodil na zem vedle. Měl jsem chuť spadnout na postel vedle mé kytary a prostě spát, ale pak jsem se trochu propleskl, abych se probral.
"Vzpamatuj se a vybal si…" rozkázal jsem si.
Unaveným pohledem jsem probodával tašku, jako bych chtěl, aby to udělala sama.
Z cestovky jsem vytáhl pití a napil se.
Položil jsem pití na poličku a vrhl se na zip cestovky.
Do skříně jsem naházel oblečení, obul si černobílé pantofle s pandou, do zásuvky stolu hned vedle mé postele jsem si hodil nějaké papíry, nějaké noty, písničky, starší učebnice a sešity, na desku stolu jsem si hodil několik psacích a kreslících potřeb. Do knihovny jsem dal nějaké knížky a do své poličky u postele jsem dal nějakou mangu.
Povlík si postel, kytaru jsem zasunul do mezery mezi postelí a skříní a zapadnul jsem do měkké postele. Tam jsem taky jako mrtvola usnul.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 7. března 2014 v 16:34 | Reagovat

Dalšíí, dííl.. Honéém. *Netrpěliví čtenář*
~ Bylo to ultra-mega-bombastické a teď ten další díl. *^*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama